Dánská krajinářská architektka a výkonná ředitelka ateliéru SLA patří k nejvýraznějším hlasům současné debaty o roli přírody ve městech. Její přístup se opírá o více než sto projektů parků, městských krajin, veřejných prostor i rozsáhlých urbanistických struktur realizovaných napříč Evropou, Severní Amerikou či Blízkým východem. Právě tato šíře zkušeností umožňuje Skjold mluvit o přírodě nikoli jako o doplňku urbanismu, ale jako o jeho klíčové infrastruktuře. Na přednášce v rámci cyklu Urban Talks se zaměřila na to, proč je příroda zásadní pro budoucnost měst a proč bez promyšlené práce s přírodními procesy města nemohou dlouhodobě fungovat.

Příroda jako investice do zdraví a odolnosti

Výzkumy dlouhodobě potvrzují, že kontakt s přírodou snižuje stres, podporuje fyzické i duševní zdraví a zvyšuje kvalitu života ve městech. Pro Mette Skjold však nejde o vedlejší přínosy, ale o přímý důsledek fungujících ekosystémů. „Zdraví lidí a zdraví ekosystémů jsou propojené. Nemůžeme jedno řešit bez druhého,“ upozorňuje. Přírodní struktury podle ní pomáhají městům zvládat jak klimatickou změnu, tak každodenní provoz: zadržují srážkovou vodu, ochlazují přehřívající se prostředí a zvyšují odolnost vůči extrémům počasí. Zároveň vytvářejí prostory, které lidé přirozeně využívají a v nichž tráví čas. „Technická řešení sama o sobě nestačí. Bez přírody se z měst stanou neobyvatelné struktury,“ dodává Skjold.

New nature: město jako živý systém

Jedním z klíčových pojmů, se kterými ateliér SLA dlouhodobě pracuje, je new nature. Nejde však o návrat k ideálu „původní přírody“. „Nechceme přírodu napodobovat. Chceme se od ní učit. New nature je o procesech, o tom, jak voda proudí, jak se šíří druhy, jak se mění půda. Město musí fungovat jako živý systém,“ vysvětluje Mette Skjold. V tomto pojetí není park hotovým objektem, ale rámcem pro dlouhodobý vývoj. Krajina se navrhuje jako otevřený, adaptivní systém, schopný reagovat na klimatickou změnu, intenzivní využívání i přirozené ekologické procesy. Právě schopnost reagovat a měnit se považuje Skjold za jednu z nejdůležitějších kvalit, kterou by města měla znovu získat. S tím souvisí i zásadní změna návrhového procesu. „Pokud navrhujete krajinu až poté, co je hotová architektura, je pozdě. Příroda musí být první vrstvou návrhu,“ podtrhuje.

Město v kontextu globálních změn

Mette Skjold zasazuje téma přírody do širšího globálního kontextu. Města dnes zabírají přibližně 3 % zemského povrchu, ale spotřebovávají kolem 75 % přírodních zdrojů. Urbanizace a výstavba zároveň přímo ovlivňují téměř 29 % ohrožených a téměř ohrožených druhů. Málokteré číslo ale podle ní ilustruje současnou situaci tak přesně jako fakt, že zhruba polovina staveb, které budou stát v roce 2050, ještě nebyla postavena. „Pořád máme obrovskou příležitost něco změnit. A klíčem k tomu není víc technologií, ale lepší práce s přírodou,“ upozorňuje. Nejde přitom o drobné úpravy nebo přidávání zelených prvků k hotovým projektům. Jde o to, zda budeme města navrhovat jako uzavřené technické struktury, nebo jako prostředí, která jsou schopná fungovat v dlouhodobém vztahu s přírodními systémy.

Městský les místo kruhového objezdu – Sankt Kjelds, Kodaň

Jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto přístupu je projekt Sankt Kjelds Plads v Kodani. Původně šlo o rozsáhlý kruhový objezd – asfaltovou plochu s intenzivní dopravou. Dnes je z něj městský les s téměř šesti sty stromy, dešťovými zahradami a sítí veřejných prostor, které fungují zároveň jako klimatická infrastruktura. Projekt výrazně snížil teplotu v okolí, zadržuje dešťovou vodu přímo na místě a vytvořil nový biotop pro rostliny i živočichy. Zásadní proměna se ale odehrála i na sociální úrovni.

Práce s vodou v nominaci na Miese van der Rohe – Grønningen–Bispeparken, Kodaň

I projekt Grønningen–Bispeparken ukazuje, jak může klimatická adaptace fungovat jako živý městský park. Na ploše 20 000 m² tu ateliér SLA proměnil zanedbaný zelený pás mezi obytnými bloky z 50. let v krajinu, která zadržuje dešťovou vodu, podporuje biodiverzitu a přirozeně spojuje místní komunitu. Osmnáct retenčních prohlubní dokáže pojmout přes 3 000 m³ srážek, aniž by působily technicky – v běžném provozu slouží k pobytu, hře i setkávání. Projekt vznikal v úzké spolupráci s místními obyvateli i umělkyní Kerstin Bergendal, což se odráží v jeho otevřeném a proměnlivém charakteru. Nejen díky tomu se dostal mezi 40 nominovaných projektů na Cenu Miese van der Rohe.

Divoký park pro lidi i ptáky – Nordør, Kodaň

Plánovaný pobřežní park Nordør v oblasti Nordhavnu ukazuje, jak může fungovat práce s tzv. řízenou divokostí. Park o rozloze 30 hektarů vzniká na uměle vytvořeném terénu, kde se ještě před zahájením návrhu spontánně rozvinula vegetace. „Naším úkolem nebylo všechno navrhnout, ale rozhodnout, kde nemáme zasahovat,“ popisuje Mette Skjold. Část území zůstává klidová a slouží jako útočiště pro ptáky a další druhy, jiné části jsou otevřené veřejnosti a každodennímu využívání. Projekt má zároveň ambici stát se uhlíkově pozitivním, tedy zachytit více CO₂, než kolik vznikne jeho realizací. Divokost zde není estetickým gestem, ale vědomou strategií, jak vytvořit odolný městský ekosystém.

Město, které začíná krajinou

Podobné principy uplatňuje ateliér SLA také v rozsáhlých masterplanech v Torontu, Londýně nebo ve Spojených arabských emirátech. V těchto projektech krajina neurčuje jen charakter veřejného prostoru, ale přímo strukturu nové zástavby – organizuje pohyb, hospodaření s vodou i mikroklima celých čtvrtí. Právě v extrémních klimatických podmínkách Blízkého východu se podle Mette Skjold jasně ukazuje, že práce s přírodou není otázkou estetiky, ale funkčnosti a dlouhodobé obyvatelnosti měst. Krajinářskou architekturu proto dnes Skjold vnímá jako jednu z klíčových disciplín při hledání odpovědí na současné výzvy. Debata o parcích, městských lesích a přírodních strukturách není otázkou vkusu ani preference, ale schopnosti měst fungovat v prostředí rychlých změn a nabídnout dlouhodobě kvalitní život. „Pokud dáme přírodu na první místo, mohou města fungovat lépe klimaticky, sociálně i ekonomicky,“ uzavírá.