Domov pro 4500 lidí

Bylo po válce a probíhala první dvouletka – hospodářský plán na dva roky obnovování válkou poničené země. Plánovala se i výstavba nového bydlení. Nejvelkorysejším projektem bylo sídliště na asi kilometr dlouhé a půl kilometru široké louce ve Strašnicích. Sem navrhl architekt František Jech umístit soustavu řadových domků a nájemních domů obklopených zelení, jakési organické město v zahradě. Stavět se začalo v roce 1947.

Na severojižní ose, s okny k západu a východu, tu vyrostlo na 1200 bytů v řadových domcích nebo třípatrových nájemních bytovkách. Domky nabízely dvoupatrové byty s malou terasou a jednou či dvěma ložnicemi, některé dokonce s pracovnou. Dispozice tak byla 3+1, případně 4+1, šířka některých domů přitom jen lehce přesahovala 4 metry. V bytovkách se dalo bydlet buď v 2+1, nebo v 3+1, k tomu disponovaly sklepem a společnou prádelnou.

Divadlo, park i prádelna

K organickému fungování městečka v zeleni pro 4500 lidí nesměly chybět obchody, školky, školy nebo sportoviště. Občanská vybavenost se umístila po stranách komplexu z východu a západu, uprostřed sídliště byly obchody i Strašnické divadlo.

Příjemné místo k životu dělá z tohoto sídliště hlavně všudypřítomná zeleň, podobně jako u dalšího zdařilého sídliště z pozdější doby – Ďáblic. Celý komplex rozděluje 170 metrů široký park. Obytnou zónu vedle parku zklidňuje i rozsáhlá pěší zóna. „Architekt Jech omezil průjezd aut sídlištěm tak, že mezi řadami domků navrhnul pouze chodníky pro pěší. Eliminují se tím nároky na zpevněné vozovky a zvyšuje se komfort bydlení,“ uvádí Michaela Jehlíková Janečková v publikaci Paneláci.

Experiment s prefabrikací

Dodnes se místní uličky jmenují Dvouletky nebo Brigádníků a připomínají tak, jak efektivně a rychle Solidarita vznikla. František Jech při navrhování sídliště navázal na funkcionalismus a avantgardní myšlenky z meziválečné doby. Cílem bylo co nejvíce využít průmyslovou výrobu. Stavby experimentovaly s prefabrikovanými betonovými díly, které se lily přímo na staveništi. Šetřil se tím čas i místo. Zděné částí domů zase svépomocí stavěli budoucí obyvatelé – členové družstva Solidarita.

Sídliště Solidarita byla zdařilým pilotem pro nové uvažování o bytové výstavbě i pro urbanistické i technologické postupy, na něž se navázalo v následujících dekádách. Zřetelný je její odkaz na Le Corbusiera a jeho vize zářících měst, obytných celků v zeleni, kde se domy budou tyčit do výše a kde budou obyvatelé volný čas trávit kolektivně ve společných prostorách. V případě Solidarity to byl park, hřiště i zahrádky.

Ve Strašnicích tato vize zafungovala. V prvním pražském sídlišti se dnes daří komunitnímu životu – obyvatelé se sdružují v sousedském spolku a pořádají výstavy a další akce v kulturním prostoru Prádelna. Hlavně ale čtyřmetrové domky odpovídají současným požadavkům pro život ve městě, vytváří totiž pohodlné a úsporné bydlení zároveň, navíc s vlastní zahradou. Místní na své sídliště nedají dopustit. Dokládá to kniha editorky a místní rezidentky Barbory Špičákové pojmenovaná jednoduše Sídliště Solidarita, která prostřednictvím rozhovorů mapuje, jak se tu lidem žije.