Pražský Klárov patří k místům, u nichž máme všichni pocit, že je důvěrně známe. Že je vidíme v jejich podstatě a celistvosti. Jen málokde je tento pocit tak klamný. Jak málo jsou známé souvislosti a zapomenutý příběh tohoto místa.

Stěžejním problémem lokality Klárov je absence jednoznačné identity. Není jednoznačně náměstím, třídou, parkem, nábřežím, předpolím mostu, křižovatkou, ani uzlem MHD. Místo není ani dostatečně městské, ani přírodní, ani koncipované, ani rostlé, je spíše periferií uprostřed metropole a v těžišti historického jádra. Nemá jasné hranice, je to jen jakási oblast.

V současnosti Klárov funguje především jako východní portál Malé Strany a jako jeden z nejfrekventovanějších uzlů pražské MHD. Studie se tedy v první řadě snaží revidovat funkčnost dopravních vazeb, zkoumat alternativy a aktualizovat hierarchii uživatelů. Do popředí pozornosti se dostali pěší uživatelé města, jejich komfort a bezpečnost. V logické posloupnosti následují prostředky MHD. Automobilům se pak snaží studie definovat trasy a situace, ve kterých se řidiči snadno zorientují. Výsledkem je přehledněji uspořádaný prostor redukující kolize, kde v bilanci zpevněných ploch přibylo 50 % ve prospěch chodců. Novým legitimním uživatelem prostoru se stali cyklisté. Tomu napomáhá i generel povrchů, technického a městského mobiliáře a zeleně.

To vše však neřeší problém nejasné identity místa. Ten je hlubší a spočívá v tom, že současná podoba Klárova je výsledkem rozsáhlé asanace celé této oblasti ve 20. letech minulého století v souvislosti s výstavbou Mánesova mostu. Regulační plán, na jehož podkladě k asanaci došlo, předpokládal vytvoření spektakulárního předmostí stejně jako na staroměstské straně (dnešní Palachovo náměstí). Na asanaci ale už nikdy nenavázala zamýšlená výstavba, takže prostor Klárova je ve skutečnosti zapomenutým zbořeništěm.

Kromě schváleného prvního kroku, tedy úprav veřejného prostoru hlavně z hlediska zlepšení funkčních vztahů, se studie snaží pojmenovat i témata, která je nutné řešit, aby se jizva Károva zacelila a místo našlo svoji identitu a vztah k navazující městské tkáni a také k řece.