Knihovna Václava Havla byla jako instituce založena po vzoru prezidentských knihoven v USA. Jejím primárním cílem je dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek někdejšího československého a českého prezidenta. Shromažďuje proto nejrůznější záznamy, které se tohoto politika, dramatika, někdejšího významného disidenta a velkého Evropana týkají. Knihovna dosud nemá stálé sídlo, a proto před časem správní rada knihovny zakoupila dům čp. 108/2 na Loretánském náměstí a rozhodla o jeho přestavbě.

Čtyřkřídlý objekt, vystavěný na konci 16. století je hodnotným zástupcem palácové architektury a současně objektem, který je typickou ukázkou pražské historické architektury. Původní renesanční objekt prošel celou řadou přestaveb a proměn – vrcholně barokní (interiéry při uliční fasádě jižního křídla), pozdně barokními a klasicistními úpravami (interiéry severního křídla), nástavbou východního křídla spojenou s dispozičními úpravami z roku 1870 a konečně rozsáhlou adaptací objektu ve dvacátých letech 20. století (schválený projekt v roce 1925), která doplnila severní (západní) křídlo o vestavbu podkroví do renesančního půdního prostoru, přinesla zvýšení východního křídla o třetí patro a zásadní zásahy do původních konstrukcí související s vytvořením centrálního schodiště.

Z výše uvedeného výčtu jasně vyplývá, že kromě dobově cenných stavebně-řemeslných detailů je objekt pozoruhodný především slohovou různorodostí tak typickou pro pražskou architekturu. Objekt si zachoval v podstatné míře historické konstrukce z období renesance (klenby se štukovými detaily, záklopové stropy severního a východního (patrně i jižního) křídla, omítky, portály), bezvýznamný rozhodně není velký podíl barokních konstrukcí (např. stropy patra jižního křídla, barokní schodiště v jižním křídle, krov nad jižním křídlem a podobně). Výplně okenních a dveřních otvorů pocházejí dnes vesměs ze druhé poloviny 19. století (s celkem ojedinělým výskytem barokních detailů), popř. jsou novodobé.

Architektonický přístup lze v krátkosti vystihnout tak, že úkolem bylo v maximální míře respektovat památkovou podstatu objektu a rovněž autenticitu dochovaných, originálních i dalších detailů, které dokládají proměnu objektu od renesance po počátek 20. století. Dále vytvořit novou architektonickou stopu, která by se přičlenila k historickým vrstvám pokud možno tak, že je nebude poškozovat esteticky ani fyzicky, naopak s nimi vytvoří nový organický celek. A nakonec přispět ke vzniku nové, architektonicky atraktivní formy veřejné instituce s mezinárodním přesahem na významném místě.

Výrazové prostředky současných prvků jsou odlišné od historických postupů, návrh záměrně všechny nové části odděluje od původních konstrukcí, a to jak bylo výše uvedeno z důvodů výtvarných – jednotlivé stavební etapy je třeba vnímat v kontextu, ale při zachování jejich integrity, ale také ryze praktických – dilatace mezi novými a staršími částmi umožní realizaci nových rozvodů bez invaze do původních konstrukcí, které budou v případě pomyslného „odstrojení“ navrhovaných úprav nepoškozeny.

Dispoziční řešení lze v krátkosti popsat tak, že jižní křídlo směrem do ulice Úvoz bude využito jako rezidence, ostatní části domu vč. vnitřního dvora pak budou upraveny pro provoz Knihovny Václava Havla. Do toho lze zahrnout její veřejnou i neveřejnou část, expozice, galerii, přednáškové prostory, kavárnu, obchod a volný výběr knih, resp. studovny, kanceláře, archivy a byty pro hostující lektory.

Samostatným fenoménem je pak úprava dvora, který se promění ve sklěněné atrium. Tento prvek není jen dalším z mnoha zasklení pražských dvorů, je ztělesněním myšlenky knihovny jako transparentního prostoru pro vzdělávání, setkávání a dialog.