Michal Hybský

Jak funguje městský palác naplněný internátem? Navštívili jsme studentské bydlení The Fizz

Podle staré poučky o architektuře si má pořádný dům obout boty, vklouznout do obleku a nasadit si klobouk. Ve stavební terminologii pochopitelně hovoříme o parteru, podlažích, a zakončení střechou nebo ustoupeným podlažím. Tyto léty ověřené parametry architektury naplňuje studentské bydlení The Fizz do puntíku. Nicméně, ona tvář této soukromé koleje, která je nastavená ulici, není její jedinou. Má jich víc, a to po stránce formální i obsahové.

Budova The Fizz vyplnila léta pustnoucí parcelu nedaleko železniční stanice Holešovice.
Zdroj: phap.cz

Dům na okraji brownfieldu Bubny-Zátory se kolemjdoucímu prezentuje svou pevnou neměnnou tváří a stálým, kamenným výrazem. Seriózních osm podlaží domu vyplňuje nárožní proluku a vytváří svému okolí uliční frontu. Autor návrhu, architekt Pavel Hnilička, při popisu výrazu domu zmiňuje ono odvěké členění budovy na tři části, a také umístění vstupu na nároží jako v Loosově paláci Goldman-Salatsch. Principy městského paláce jsou zde přítomny, budova umí udělat první dojem. Avšak tyto principy nejsou zastoupeny v domě jako celku – patří, jak brzy zjistím, jen jeho obalu.

Kontrast jako standard domu

Během komentované prohlídky s manažerkou objektu a později i během diskuze s autorem stavby objevuji kontrasty tohoto domu. Vestibul je poměrně velkorysý, ale sílu prostoru přebíjí výrazná velkoformátová malba. Obraz tak upoutá zrak a odvrací pozornost od jednoduše řešené vrátnice či technických zařízení. Na četné společenské prostory v parteru navazují obytná podlaží – při jejich procházení se spoustou stejných bílých dveří na identických bílých chodbách mě začnou napadat určité asociace – avšak nejen mě. Že tyto prostory působí jako klášter, jsem slyšel z více stran. Vypadají tak, ale nejsou jimi. Běžnému člověku by přišel na mysl také cenově dostupný hotel. Tím ale tento dům rovněž není. Nechodí se sem za kontemplací, ani za přespáním na jednu noc, i když se to tak na první pohled může zdát. Porovnání exteriéru a interiéru hovoří o určité dvojznačnosti tohoto domu. Zvenčí je městským palácem, zevnitř jde o střídmý a utilitární internát.

Při bližším pohledu narážím na podobnou dvojznačnost i v detailech. Umně kotvené zábradlí hlavního schodiště, které je samo o sobě materiálově na dobré úrovni, odkazuje ke standardu městského paláce. Takových detailů je zde však jen pár, většina ostatních je spíše běžné řešení užívané stavebním průmyslem. Jako zajímavost pak působí fasádní detail „klobouku“ – ustoupených podlaží. Z úrovně ulice vypadá jako atypický metalický obklad, ve skutečnosti se jedná o grafickou hru s omítkou, což ovšem zjistíte jen zblízka. Přímo barokní iluze, dokazující dvojznačnost tohoto domu v jednom prvku.

Hlavní schodiště je jedním z nejzajímavějších architektonických prvků budovy. Za povšimnutí stojí hlavně kotvení zábradlí a křivka kterou vytváří.
Foto: Michal Hybský

Interakce uživatelů

Nyní se podívejme na obsahovou stránku domu. Užívají a obývají ho primárně studenti, a to v celkovém počtu více než 600 lidí. Dočasní obyvatelé se svými zájmy a prioritami. Zábava, socializace, sport, studium. Ubytování samotné mezi priority nepatří, což lze při krátkodobém pobytu pochopit. Je však zajímavé sledovat, jaké interakce trojice: dům – uživatel – správce domu zde vznikají.

Nejvýraznějším příkladem je studentský pokoj. Správce ho chce zachovalý, uživatel chce minimum omezení, a dům nabízí 2,5 metru široké pokoje. Dalo by se to považovat za střet zájmů, což ale není zcela pravda. Obyvatelé mohou využívat mnoho společenských prostor a pravidelné zájmové akce, které správce nabízí. Architekt Hnilička s malou nadsázkou vzpomíná, že v Corbusierově klášteře La Tourette zažil pokoje šířky 1,7 metru, a tedy 2,5 metru je naprosto v pohodě. V podstatě má pravdu, zajímavé však je, jak se hyperbolicky vrací téma kláštera při rozpravě o domě, který jím není a ani nechce být.

Přísný výraz společných prostor v interiéru odlehčuje denní světlo pronikající světlíkem.
Zdroj: phap.cz

Jiný zajímavý aspekt vychází z konkrétních zkušeností správců zařízení. Podle nich mají uživatelé k domu lehkovážný a nezodpovědný vztah – a to i přes možné konsekvence. Pavla Melková při tématu vztahu současné společnosti k prostředí vzpomíná, že problémem je zvyšující se podíl pohybu obyvatelstva oproti minulosti – kdysi jasná individuální odpovědnost za konkrétní část prostředí se změnila v teoretickou účast na odpovědnosti za hypotetický díl globálu. Samozřejmě by bylo možné namítat, že při pobytu na dobu určitou není péče o prostředí tématem. Zvelebování pravděpodobně ne, ale základní údržba ano. Otázka péče nás pomyslně vrací k úvodní otázce, zda je pravou tváří tohoto domu spíše městský palác, utilitární internát, nebo záměrná dvojznačnost. Ze zkušeností s provozem zařízení vyplývá spíše to druhé, případně třetí.

Možnosti interpretace

Rozdílný standard venku a uvnitř mi podsouvá úvahu. Hnilička, jako student Dietmara Eberleho, mohl, ovlivněn zásadami svého učitele, použít klíčový tvůrčí princip ateliéru Baumschlager Eberle. Tím principem je tvorba architektury na pěti úrovních významu, vztahujících se k pěti časovým rámcům. První, nejvýznamnější úrovní je vztah budovy s veřejností, kde časovým rámcem je 100 a více let. Druhou úrovní je nosný systém, s časovým rámcem do 100 let. Třetí úrovní je obvodový plášť s rámcem 50 až 70 let. Čtvrtou úrovní je náplň, program budovy s rámcem 20 let. Až pátou, poslední úrovní je interiér s rámcem do 15 let. Převedeno do reality, tato budova bude na svém místě velmi dlouho, obvodové stěny tu budou stát poměrně dlouho, nu a interiér poměrně krátce. V konečném důsledku tedy může být vícekrát zmiňovaná dvojznačnost (nebo dokonce i víceznačnost) záměrným řešením.

Dům solidně doplňuje zdejší urbánní strukturu. Je však zajímavé si porovnat jeho působení na okolí.
Foto: Michal Hybský

Interpretovat studentské bydlení The Fizz přes jeho dvě tváře, anebo přes zmiňovaných pět významových úrovní je oboje stejně legitimní. Přikláním se však ke dvěma tvářím, protože Hnilička má jako píšící architekt určitě stanovené vlastní principy tvorby, a tudíž si je nemusí půjčovat „z cizí kuchyně“. To znamená, že tento dům o sobě skutečně říká něco jiného kolemjdoucímu, a něco jiného ubytovanému. Předpokládám, že tým autorů z PHAP uvažoval při návrhu primárně městotvorně a urbanisticky. Osadili parcelu domem, který jako by tam patřil, má jasnou uliční čáru, doplňuje blok, zahušťuje město. Inu a to, že dům obsahuje internát, je až druhým krokem, druhou tváří.

Článek vznikl v rámci kurzu „Jak psát o městě?“ který v CAMPu pravidelně pořádáme s novinářkou Karolínou Vránkovou (Respekt, Radio Wave). Tam učíme architekty i fanoušky architektury, urbanismu a psaní, jak tvořit poutavé a konstruktivní texy o městech a stavbách kolem nás.

související