Co dělá čtvrť opravdu přátelskou k dětem?

Je to místo, kde děti nejsou jen „vidět“, ale kde je cítit jejich přirozená radost ze života. Kde se neomezují jen na oplocené hřiště, ale jsou součástí každodenního dění a veřejného prostoru. Děti tu chodí do školy, hrají si v blízkosti domova, jezdí na kole a zanechávají za sebou drobné stopy života – hračky na chodníku, odložené koloběžky či křídami pokreslenou zem. To všechno jsou známky prostředí, které dětem nejen umožňuje být venku, ale aktivně je k tomu vybízí. A tak i vypadá čtvrť, která dětem dává prostor být dětmi.

Můžete být trošku konkrétnější, jaké prvky tomu napomáhají?

V knize All to Play For: How to design child-friendly housing jsme definovali čtyři základní principy: výhled, ulice bez aut, přímý přístup na ulici z domu a přirozené propojení mezi prostory. V dětem přívětivých čtvrtích se mohou děti volně a bezpečně pohybovat. Takové prostory nemusí být velké ani složitě navržené, často stačí široký chodník, snadný přístup k přírodě a zeleni, klidná ulice bez aut nebo s omezením rychlosti na 20 km/hod. Důležitý je především vztah mezi domem a venkovním prostorem: stačí například, když na něj rodiče vidí z okna, a děti ho pak mohou bezpečně využívat.

Jakou roli má dětská hra v navrhování města a městského bydlení?

Hra není luxus ani nadstavba. Je to základní lidská potřeba – stejně důležitá pro vývoj dítěte, a tím i celé společnosti, jako jídlo, spánek nebo přístřeší. Prostřednictvím hry si děti rozvíjejí kreativitu, fyzickou zdatnost, sociální dovednosti i emoční odolnost. Hra je v nás hluboce zakořeněná, je součástí toho, co z nás dělá lidi. Přesto bývá při plánování měst často opomíjená. Děti přitom patří k nejaktivnějším uživatelům veřejného prostoru. Jejich potřeby by proto měly stát v centru pozornosti urbanistického plánování. A to neznamená jen stavbu dalších dětských hřišť. Znamená to vytvářet různorodé prostředí, kde se hra může odehrávat přirozeně – na cestě do školy, v ulicích nebo na volných zelených plochách. Hra není třešničkou na dortu. Je jeho základní ingrediencí. Měla by být přirozenou součástí každodenního života ve městě, nikoliv vnímaná jako pouhý doplněk. Protože když navrhujeme prostory, které podporují hru, nepřispíváme jen k rozvoji dětí – vytváříme zdravější, živější a propojenější komunitu pro nás všechny.

Jaké výhody přináší dětem možnost hrát si v otevřeném prostředí oproti omezeným prostorům klasických hřišť?

Dětská hra by neměla končit u plotu hřiště. Hřiště sice nabízejí rodičům pocit bezpečí a prostor pro setkávání, ale mohou působit omezujícím dojmem. Skutečné hře se daří v otevřeném, flexibilním prostředí, kde mají děti svobodu zkoumat, riskovat a komunikovat s ostatními. Hra je přirozená činnost, kterou děti provozují mezi sebou, a vyžaduje dostatek prostoru a času, aby se jí mohly věnovat bez neustálých zásahů dospělých. Nejlepší vzpomínky na dětství často vznikají mimo tyto strukturované prostory – prostřednictvím spontánních dobrodružství, sociálních interakcí a okamžiků neplánovaných setkání a objevů.

Veřejné prostranství, které se nachází přímo před našimi dveřmi, je zásadním prostorem, kde si děti mohou svobodně hrát. Tento prostor však často zabírají auta, což omezuje možnost dětí objevovat, pohybovat se a rozvíjet se. Dětská hřiště jsou sice užitečná, ale jsou navržena s ohledem na pohodlí a starosti dospělých. Neumožňují tolik pestrých a komplexních zážitků jako volná hra: ta, která přináší setkávání různých věkových skupin, příležitost riskovat nebo se na chvíli „ztratit“ ve vlastním světě. Pokud chceme podporovat zdravý a přirozený rozvoj dětí, musíme jim dát prostor ke hře, která nevzniká podle našich představ, ale podle jejich vlastních pravidel.

Jak může bytová výstavba podporovat život rodin ve městě?

Bydlení by nemělo poskytovat jen soukromí a střechu nad hlavou. Mělo by vytvářet prostor pro vztahy a pocit sounáležitosti. Dáváme mladším generacím protichůdné signály. Nabádáme děti, aby trávily méně času u obrazovek a více se zapojovaly do dění kolem sebe. Pak ale navrhujeme domy a čtvrti, které je drží uvnitř, daleko od přirozeného společenského života. Když chybějí blízcí kamarádi, sdílené venkovní prostory nebo viditelný komunitní život, není divu, že obrazovky nahrazují zážitky, které jsme z okolního prostředí odstranili. Městské plánování proto nemůže spočívat jen v návrhu budov. Musí vytvářet podmínky pro sociální vazby. Znamená to navrhovat domy i veřejná prostranství tak, aby přirozeně podporovaly kontakt, vzájemnou viditelnost a sousedskou oporu. Jen tak můžeme začít nabízet smysluplné alternativy k digitálnímu připojení a budovat komunity, kde se lidem, a dětem zejména, bude dařit jak online, tak i v každodenním životě venku mezi ostatními.

Jak mohou architekti a urbanisté pomocí drobných zásahů do prostoru podpořit to, aby se děti ve svém okolí cítily bezpečně a vítaně?

I drobné úpravy mohou mít překvapivě velký dopad. Nejde jen o samotné budovy, ale i o to, co se děje mezi nimi. Samotný design však nestačí, je třeba zajistit další dva klíčové prvky: čas a svolení ke hře. Potřebují prostor ve svém denním režimu pro nestrukturované, spontánní aktivity – a zároveň jasný signál, že si ve svém okolí smějí hrát. Když přehodnotíme, jak veřejný prostor navrhujeme i jak o něm komunikujeme, můžeme vytvořit prostředí, kde se děti cítí nejen v bezpečí, ale i vítané. Místo, kde mají prostor být samy sebou.

Jak můžeme skloubit potřebu bydlení s vysokou hustotou zástavby a vytvoření dostatečného prostoru pro děti?

Klíčem je strategické plánování. Města bychom měli navrhovat s ohledem na dětskou hru – jak na makroúrovni celých čtvrtí, tak v každodenních detailech. Inspirací může být například Londýn, který ve své plánovací politice požaduje alespoň 10 m² herního prostoru na každé dítě. Není to dokonalý systém, ale už samotná existence takového pravidla nutí developery i urbanisty přemýšlet o dětech hned od začátku, ne až dodatečně. Vysoká hustota automaticky neznamená ztrátu kvality prostředí. Znamená ale nutnost přemýšlet chytře – jak navrhnout funkční, dobře propojené a využitelné prostory, které budou sloužit všem generacím, včetně těch nejmladších.

Co je třeba udělat pro vytvoření měst přátelských k dětem, která je skutečně podporují a váží si jich?

Skutečná změna vyžaduje souhru mezi vedením města, jednotlivými odděleními a komunitami. Místní samosprávy musí integrovat politiky přátelské k dětem do všech oblastí svého plánování – od dopravy a bydlení až po vzdělávání. Změna však začíná i na úrovni každodenního života. Rodiče, obyvatelé a komunity musí aktivně podporovat přítomnost dětí ve veřejném prostoru. A co je klíčové, součástí této konverzace by měly být i samotné děti, protože právě ony mají cenné poznatky, které dospělí často přehlížejí. Jejich hlasy, společně s hlasy architektů a místních obyvatel, mohou pomoci utvářet města, kde děti nejsou pouze tolerovány, ale kde jsou vítány, vnímány a oceňovány jako plnoprávní občané.

Pusťte si záznam přednášky Dinah Bornat z CAMPu: