Osobně se za fotografa architektury nepovažuji. Zabývám se hlavně fotografií dokumentární, což byl vždycky můj primární zájem už od studií na umělecké škole. K architektuře jsem se dostal až později a tak trochu náhodou. Když fotím nové stavby, architekti často chtějí mít efektní fotografie, kde vyniknou detaily, materiály, hra se světlem, ale pro mě je víc důležité ukázat, jak ten který projekt zapadá do svého okolí. Takže se snažím co nejvíc odpoutat od těch efektních detailů. Proto rád fotím z vrtulníku, myslím si, že je to velmi dobrý způsob, jak vyprávět příběh města, ukázat, jak rostlo v průběhu času a jak ho formuje krajina a architektura. Praha je samozřejmě krajinou významně definovaná – zejména tvarem protékající řeky, na jejíchž březích město postupně vznikalo. Je zajímavé, že přestože řeku z mnoha míst nevidíte, neustále ve městě cítíte její přítomnost. Právě na leteckých snímcích tenhle vzájemný vztah mezi městem a řekou velmi dobře vynikne. Pro mě jako fotografa jsou tyhle momenty velmi cenné, protože mi poskytují to, co hledám - souvislost detailů s celkem.

Historická architektura Prahy mi hodně připomíná velké metropole, jako je Londýn nebo Paříž. Ale co je tady jiné, je jistý protiklad mezi tím velkorysým urbanismem s jeho grandiózní architekturou a jakousi velmi příjemnou uvolněností zbytku města. Samozřejmě tu stejně jako v jiných turistických destinacích narazíte na místa, kde se pro turisty nedá hnout a každý se vám hned snaží něco prodat – takový je třeba Karlův most, ale celkově je ten masový turismus v Praze soustředěný na poměrně malou plochu v centru a jakmile sejdete z turistických tras a zabrousíte do postranních uliček, tak ten shon zmizí a objeví se zase ta nenucená pohoda.

Každé nové město se vždy snažím poznávat velmi intuitivním způsobem. Snažím se oprostit se od různých očekávání a čerpat inspiraci přímo z místa samotného a ze setkání, ke kterým tu dochází. Nepřijíždím sice úplně bez přípravy, většinou si o daném městě něco dopředu přečtu, abych znal jeho historii a nejvýznamnější místa a památky, ale vždy se vydávám také na periferii. Je dobré navštívit památky a přemýšlet o tom, proč je to které místo pro lidi významné, ale současně je potřeba obrátit svůj pohled také opačným směrem a pozorovat co se děje tam, kde lidé skutečně žijí. Řekl bych, že tenhle druh interakcí je pro zachycení příběhu města možná ještě důležitější.

Když jezdím do různých měst, často se po nich pohybuji na kole. Je jistě dobré chodit pěšky, ale to nikdy neobsáhnete větší vzdálenosti. A když jezdíte autem, tak vám zase spousta věcí unikne. Kolo je na tohle ideální, protože se dostanete daleko, ale současně můžete kdekoliv zastavit, rozhlédnout se kolem sebe, projít se a pak zase pokračovat dál. Zřejmě to také souvisí s mým holandským původem. Vyrůstal jsem na venkově a tak jsem každý den jezdil na kole hodinu do školy a hodinu zase zpět. K jízdě na kole má Praha dobré předpoklady, protože je v důležitých pasážích poměrně rovná. Některé její části jsou však od sebe poněkud odříznuté, takže chápu, že pro lidi v Praze může být auto důležité. Když jsem tady byl loni v létě, pronajal jsem si velké nákladní kolo s vozíkem, kam jsem usadil děti. Takhle jsme se pohybovali po Praze, díky čemuž jsme se sami stali turistickou atrakcí. Byl to skvělý způsob, jak město objevovat, i když to občas byl trochu adrenalin - třeba když jsme přejížděli magistrálu. Každopádně si myslím, že kola mají tady ve městě velký potenciál, a že by se Praha měla snažit, aby byla k cyklistům ještě vstřícnější.

Zachycení jedinečného okamžiku a jistá přímočarost fotografie jsou pro mě velmi důležité. Proto se snažím pracovat co nejvíc nalehko to jde – když chodíte po městě, nechcete s sebou tahat příliš těžké techniky. Mně většinou stačí jeden fotoaparát v ruce. Nejsem pak moc nápadný a můžu vystupovat spíš jako pozorovatel než jako fotograf. Snažím se být tou pověstnou „mouchou na zdi“ a pozorovat lidi v přirozených situacích, aniž bych je jakkoliv ovlivňoval nebo rušil. Takže všechno, co používám, nosím s sebou přes rameno. V zásadě se snažím, aby mi technika hlavně příliš nepřekážela.

Když dostanu fotografickou zakázku týkající se nějaké nové budovy, snažím se ji zachytit v jakési skoro hrdinské póze, kdy na svém místě září novotou. Ale když už tam pak nějakou dobu stojí a lidé zapomenou, že je nová a zvyknou si na ni, tak teprve tehdy to podle mě začíná být skutečně zajímavé. Architekti samozřejmě musí z podstaty své práce věci promýšlet, plánovat a připravovat nejrůznější řešení, ale teprve chvíli, kdy na scénu vstoupí lidé a s nimi všednost, nepořádek a improvizace, tak teprve tehdy nové místo začíná skutečně rezonovat a žít svým vlastním životem. A to jsou právě ty chvíle, které se snažím zachytit. To je podle mě kouzlo architektury – ta neustálá přetahovaná mezi plány, záměry, formálním prostředím a všemi těmi neformálními, živelnými zásahy, díky kterým to zbudované prostředí skutečně funguje, a které je dělají unikátním a tvoří tak vlastně skutečný příběh konkrétního místa.