Arcidiecézní muzeum: Interpretování památky

Hodnota památky se naplňuje v okamžiku, kdy je prožita a pochopena uživatelem. Nejde tedy jen o zažití objektu jako takového, který má vždy více vrstev než pouze tu památkovou, ale o rozeznání a plné pochopení právě oné hodnoty, pro niž je památkově chráněn. Tomu může napomoci její interpretace.

Zřízení Arcidiecézního muzea v prostorách Olomouckého hradu přineslo nejen nové prostředí interpretace vystavených uměleckých děl, ale stejně tak interpretace – a ozřejmění – prostoru hradu samotného, do té doby obyvateli města téměř nenavštěvovaného. Architektonická intervence HŠH ateliéru vložila do prostředí hradu samostatnou, spojitou strukturu nových objektů, kterou můžeme chápat jako určitého prostředníka: mezi návštěvníkem, prostorami hradu a uměleckými díly. Umožňuje návštěvníkům vstoupit, zprostředkovává kontakt s prostředím hradu a nese, ukazuje i interpretuje umělecká díla.

Kostel sv. Mořice: Rozmluvení památky

Předání informace je komunikací a odehrává se v jazyce. I památka, stejně jako každá architektura, může mluvit. Mlčící památku, která zapomněla řeč nebo už neovládá jazyk současnosti, je ale třeba rozmluvit.

Když například architekt John Pawson při renovaci kostela svatého Mořice v Augsburgu nově zaplnil loď intenzivním rozptýleným světlem, procházejícím skrze onyxové panely nahrazující nekvalitní vitráže, dalo by se říci, že jazykem slunečního světla prostor rozmluvil, pomohl mu – mimo jiné – ukázat centrálnost hlavní lodi i tajemnost lodí bočních.

Dům ve Valendasu: Využití smyslů

Jedním ze způsobů vnímání památky je vedle rozumového poznání také její prožití. Duchovní, emoční a smyslové. A také zapojení bezprostředního smyslového vnímání uživatele může být jedním z nástrojů, jak památku uvádět do života.

Takovým příkladem může být třeba rekonstrukce a dostavba domu ve Valendasu architekta Giona A. Caminady, kde je atmosféra celku, včetně jeho nových vrstev, odvozená od původních, zejména přírodních materiálů s jejich hapticitou, od tvarů, které nejsou nikdy dokonale rovné, od ponechaných záplat jednotlivých konstrukčních vrstev. Dvířka do jednoho z pokojů zůstaly nižší, než by se do nich dnešní člověk vešel a stěny černé kuchyně jsou pokryté mnohaletou vrstvou vrostlých sazí.

Kříže na Staroměstském náměstí: Emoční paměť

Pochopení hodnoty památky je závislé na způsobu jejího zakoušení. A jádro zakoušení památky se často nachází v rovině emocí. Památky chráníme, protože k nim máme citový vztah. Současně, vzhledem k tomu, že památková péče je věcí kolektivní, je zapotřebí zdůraznit, že i tyto emoce mohou být kolektivní. Že existuje cosi jako emoční kolektivní paměť.

V březnu 2021 pokrylo dlažbu Staroměstského náměstí dvacet pět tisíc namalovaných bílých křížů, symbolů obětí covidu. Akce, která původně měla trvat jeden den, díky širokému přisvojení si lidmi, kteří připisovali jména, přinášeli svíčky či květiny a drželi chvíle piety, zůstala na místě dlouhodobě, až do smytí posledních stop deštěm. Intervence mimo jiné ukazuje potenciál fyzického prostoru hovořit beze slov, stejně jako schopnost stát se prostředkem sdílené emoce.

Neues Museum: Vytváření příběhu

Někdy je památkovou hodnotou spíše proces vzniku objektu než jeho výsledná uzavřená forma v dané etapě. Dějiny jsou plně srozumitelné teprve ve vzájemném kontextu jednotlivých časových a prostorových vrstev a stejně tomu může být u architektonické památky.

Příkladem takového přístupu, tedy uchování a vyzdvihnutí kontinuity příběhu, může být například revitalizace berlínského Neues Museum od architekta Davida Chipperfielda, jehož archeologická obnova respektovala historické složení v jeho různých dochovaných stadiích.

Dominikánský klášter sv. Jiljí: Zapojení do struktury

Role památky v současné struktuře je závislá na vazbách. A nejen udržení původních vazeb, ale i vytváření nových, je dalším ze způsobů zapojení památky do současného života, v tomto případě doslovně. Tyto nové meziprostory mohou být fyzické i významové a často pomohou uchování památky i bez zásahu do ní samotné. Takovou vazbou může být například vytvoření přístupové cesty, doplnění směrované aleje, otevření průhledů, řetězová návaznost funkcí, pokračování příběhů a podobně. 

Jako příklad uveďme nový průchod Jelením příkopem na Pražském hradě navržený Josefem Pleskotem, který umožnil užívání a chápání místa v jeho komplexnosti.

V měřítku urbanismu lze podpořit začlenění památky například rozšířením revitalizace jednotlivého objektu o navazující veřejné prostranství tak, aby dům svým využitím i podobou podpořil jeho oživení. Prostranství zase na druhé straně může pomoci domu tím, že do místa přivede lidi a vnese významy a děje. V rozměru objektu se jedná například o otevření budovy do ulice – fyzicky i uživatelsky, jako v případě nedávné úpravy dominikánského kláštera u sv. Jiljí, rovněž z dílny Josefa Pleskota, otevírající budovu veřejnosti kromě dějové roviny také skrze symbolické nové otevření fasády. V rozměru jednotlivého objektu pak uchování cenných detailů může být posíleno tím, že nová architektonická vrstva pracuje s principy, které umožní jejich přirozenou integraci, takže se vše stane souladným celkem.

Gion A. Caminada: Začlenění původních řemesel

Nástrojem přirozeného zapojení památky do života může být také například udržení původních řemesel, stavebních postupů, konstrukcí a materiálů jakožto živé součásti dnešních stavebních technologií a jejich využití jak pro úpravu památky či její dostavby, tak i novostavby v historickém prostředí. Samy o sobě se pak mohou stát jedním z mostů porozumění minulosti a navázání na ni.

Přirozené začlenění tradičního řemeslného detailu do dnešního stavění, při současném vědomí jeho kořenů a významu v místní kultuře, je jedním ze základů práce architekta Giona A. Caminady. Příkladem mohou být jeho realizace ve švýcarském Graubündenu.