Když se dívám na vaše projekty, mám pocit, že vás často víc zajímá veřejný prostor a to, co se děje mezi budovami, než stavby samotné. Je to pravda?

Ano, určitě. ADEPT jsme založili ve třech lidech, kteří se znali už od dětství – potkali jsme se asi ve dvanácti nebo třinácti letech, dávno předtím, než jsme začali studovat architekturu. Během studií jsme se pak každý vydali trochu jiným směrem. Někteří se více věnovali urbanismu, jiní architektuře. Když jsme studio v Kodani zakládali, vznikalo tam tehdy mnoho ambiciózních architektonických projektů s velmi mezinárodním přesahem. Zároveň jsme ale měli pocit, že řada těch staveb vlastně nic nepřináší svému okolí. Nevytvářely lepší čtvrti ani kvalitnější prostředí pro život. A právě na tom je založený náš přístup. Vždy se snažíme vycházet z toho, co už na místě existuje, tedy z historie, sociálních vztahů, kultury nebo prostorových kvalit, a tyto vrstvy dál rozvíjet. Nemáme zájem přinášet univerzální „ADEPT styl“. Naopak se vždy snažíme pochopit, čím je dané místo specifické, a právě tyto kvality posílit.

To vlastně souvisí i s otázkou ikonické architektury. Měla by podle vás architektura fungovat spíš jako součást každodenního života, nebo jako samostatný objekt určený k obdivu?

Architektura by měla vždy vycházet z kontextu. Tím může být město, krajina, průmyslový areál nebo historické prostředí, ale vždy by měla navazovat na něco, co už existuje. Nemyslím si, že architektura funguje nejlépe jako solitér, který má všechny ohromit. Nejzajímavější je podle mě tehdy, když se stane pokračováním historie určitého místa a pomůže rozvinout jeho charakter.

Proto nás ani ikonické budovy samy o sobě nikdy příliš nezajímaly. Mnohem zajímavější je hledat způsoby, jak mohou místa reagovat na současné výzvy, aniž by ztratila svou identitu. Historická evropská centra dnes například čelí klimatické změně a efektu tepelných ostrovů. Tradiční představa náměstí nebo veřejného prostoru proto už často nestačí a některé typologie musíme začít přehodnocovat. Právě hledání nových řešení, která respektují historii a zároveň reagují na budoucnost, považuji za jednu z nejzajímavějších úloh současné architektury.

Váš projekt školy architektury v Aarhusu působí spíš jako živá dílna než hotová budova. Je právě tohle způsob, jakým o architektuře přemýšlíte?

Ano. Věříme, že architektura by měla vycházet z určité velkorysosti a pokory vůči svému okolí. Města i budovy nakonec ožívají až díky lidem, kteří je používají, proto je pro nás důležité lidské měřítko i určitá míra otevřenosti.

Dobrým příkladem je právě nová škola architektury v Aarhusu. Navrhli jsme ji jako rámec, který mohou studenti i další architekti dál rozvíjet. Po dokončení hlavní struktury jsme vypsali sérii soutěží, ve kterých studenti i architekti navrhovali další zásahy uvnitř budovy. Právě to je podle mě důvod, proč projekt funguje. Budova nepůsobí jako hotové umělecké dílo nebo nedotknutelný objekt. Spíš jako živá dílna, která se neustále proměňuje.

Stává se vám, že si lidé vaše projekty přivlastní způsobem, který jste vůbec nečekali?

Velmi často. Mezi návrhem a realizací dnes mnohdy uplyne mnoho let a mezitím se mění i společnost. Proto se snažíme navrhovat architekturu, která je zároveň velmi konkrétní i otevřená. Souvisí to také s udržitelností a cirkulárním přístupem. Musíte rozlišovat mezi tím, co má být trvalé, a tím, co se může v čase proměňovat. Taková architektura je pak robustnější, ale zároveň otevřenější vůči lidem. Přesně to se stalo například ve zmiňované škole architektury v Aarhusu, která se proměnila spíš v rámec pro život než v hotový architektonický objekt. Podobnou zkušenost máme i z projektu kulturního a pohybového centra Ku.Be v Kodani. Budovu jsme rozdělili do různých zón pro pohyb, performance nebo smyslové aktivity, ale nakonec se nejdůležitějším prostorem stalo to „mezi“. Foyer se spontánně proměnilo v jakési trojrozměrné hřiště pro děti. Rodiny tam dnes tráví čas i bez konkrétního programu, zvlášť během dlouhých kodaňských zim. A právě takové momenty jsou pro architekta největší radostí.

V Česku je Skandinávie často vnímaná jako určitý ideál, ať už jde o veřejný prostor, cyklodopravu, bydlení nebo urbanismus. Máte pocit, že se skandinávská architektura stala exportní značkou?

Byl bych opatrný s tvrzením, že je něco dokonalé. Ale ano, architektura a design jsou bezpochyby důležitou součástí skandinávského exportu. Zároveň je však důležité nevnímat Skandinávii jako jeden homogenní celek. Mezi jednotlivými zeměmi jsou velké rozdíly, takže můžu mluvit hlavně za Dánsko. V Dánsku existuje velmi dlouhá tradice, která bere architekturu a design jako důležitou součást veřejného života – od veřejných budov až po veřejný prostor. Je to něco, co se systematicky rozvíjí už od padesátých let. Jako dánští architekti jsme vyrůstali s tím, že Jørn Utzon stavěl v Sydney nebo Arne Jacobsen po celém světě. Mezinárodní přesah dánské architektury pro nás tedy není nic nového. Zároveň je ale prostředí v Kodani extrémně kompetitivní. Kanceláře jsou zvyklé soutěžit na velmi vysoké úrovni, a právě to je podle mě výhoda, když pak pracujeme v zahraničí. Na začátku tisíciletí se všichni jezdili učit do Nizozemska, dnes mnoho lidí přijíždí za architekturou právě do Kodaně. A to je samozřejmě skvělé.

V Praze jste uspěli v mimořádně sledované soutěži na nové náměstí Miloše Formana. Do soutěže se přihlásilo 197 ateliérů ze 42 zemí, což z ní udělalo dosud nejobsazenější architektonickou soutěž v Česku. Co jste cítili, když jste zjistili, že jste vyhráli v tak obrovské konkurenci? A v čem si myslíte, že byl váš návrh jiný než ostatní?

Máme z toho projektu opravdu velkou radost. Už samotná možnost pracovat v tak silném historickém a kulturním kontextu je pro nás nesmírně inspirativní. Od začátku jsme ale nepřemýšleli o náměstí jako o prostoru pro výrazné architektonické gesto. Zajímalo nás spíš, jak vytvořit místo, které bude přirozeně fungovat jako součást města. Velkým tématem pro nás byla také klimatická odolnost historických center evropských měst. Hledali jsme způsob, jak pracovat s krajinou, stínem nebo mikroklimatem, aniž by se ztratila identita místa. Na projektu navíc spolupracujeme s TaK Architects, což je pro nás velmi cenné právě díky jejich hluboké znalosti pražského kontextu. Celý proces je zatím mimořádně profesionální a inspirativní. Myslím, že právě kombinace lokální zkušenosti a našeho způsobu práce vytvořila velmi silný základ pro celý návrh.

Praha bývá vůči nové architektuře v historickém centru často velmi opatrná, někdy až emotivní. Cítíte při práci tady větší tlak než v Dánsku?

Do určité míry ano. Historické centrum Prahy má mimořádnou váhu a silnou identitu, mnohem výraznější, než na jakou jsme zvyklí v Kodani nebo v jiných městech. To samozřejmě vytváří větší zodpovědnost a potřebu citlivějšího přístupu. Naše metoda práce přeci jen zůstává stejná bez ohledu na kontext. Ať už pracujeme s industriálním dědictvím nebo historickým centrem, vždy se snažíme místo nejprve opravdu přečíst a pochopit. V Praze však musíte být jemnější. Nemůžete si dovolit být tak radikální jako někde jinde. Zároveň je to ale velmi vzrušující typ tlaku. Vlastně právě kvůli takovým místům člověk chce dělat architekturu.

Náměstí Miloše Formana není váš jediný projekt v Česku, pracujete na transformaci ostravské Žofinky, novém městském bloku na Florenci a představili jste také návrh pro nový velodrom v Brně. Čím vás české prostředí přitahuje?

Není to úplně náhoda. Nejsme obrovská kancelář, která si strategicky vybere jednu zemi a začne tam systematicky expandovat. Do určité míry rosteme skrze příležitosti a soutěže, které přicházejí. Zároveň si ale pečlivě vybíráme prostředí, ve kterých chceme působit. A právě práce v Česku pro nás byla od začátku velmi pozitivní zkušeností. Vnímáme tu vysokou úroveň architektury i velké ambice za soutěžemi, kterých jsme se účastnili. Zároveň máme pocit, že mezi Českem a Dánskem existuje určitá kulturní podobnost. Komunikace je tu velmi přímá a otevřená, což je něco, co nám přirozeně vyhovuje. Naše dosavadní zkušenost je definovaná vysokou profesionalitou, ambicí a velmi férovým dialogem. A právě to je jeden z důvodů, proč nás české prostředí tolik baví. Důležitou roli navíc hraje i to, že v našem kodaňském studiu pracuje několik talentovaných českých architektek, které jsou do těchto projektů aktivně zapojené.