Gratuluji vám k vítězství v letošních cenách Mies Awards. Proč si myslíte, že porotu přesvědčil právě váš projekt?

Jan De Vylder: Myslím, že oba naše projekty spojuje odmítnutí současné mantry zvané „adaptive reuse“. Z opětovného využití se stala nekriticky uctívaná šablona. Jakmile se řekne, že je něco reused, lidé automaticky kývají, že je to skvělé. Jenže to nestačí. Současná architektura zapomněla na čas, přitom ten je pro architekturu stejně důležitý jako prostor. Dějiny architektury jsou vlastně dějinami neustálého přestavování, proměňování a reinterpretace existujícího. Dnes máme tendenci neustále opakovat předponu „re-“, abychom zněli progresivně. Porota podle mě pochopila, že tuhle debatu bylo potřeba posunout na jinou úroveň – tam, kde se nebudeme bát prostě vyslovit slovo architektura. U rýsovacího prkna nikdo z nás neříká: „Tak a teď uděláme ukázkový reuse.“ To jsou jen akademické nálepky.

Jure Grohar: Přesně tak. V našem případě bylo důležité, že jsme nenavrhovali budovu jako finální stav, ale jako jednu fázi v životě daného místa. Architektura nemusí být vždy permanentní. Budova může časem zmizet nebo se proměnit, aniž by po ní zůstala hora odpadu. To je podle mě způsob, jak pracovat s pomíjivostí zodpovědně. Ostatně podobně uvažoval i Jože Plečnik. Dnes jeho práci zpětně označujeme pojmy jako adaptive reuse nebo urban mining, ale on sám je nikdy nepotřeboval. Prostě pracoval s tím, co bylo k dispozici, a hledal v tom architektonický potenciál. A právě proto jeho práce dodnes nezestárla.

Co myslíte, že dnes porota Mies Awards v architektuře hledá a co by před 20 nebo 30 lety přešla?

Jan De Vylder: Do hry masivně vstoupila ekonomika a práce s omezenými prostředky. Už nemůžeme architekturu soudit jen podle výjimečných staveb, které totálně unikají finanční realitě. Před třiceti lety nikoho nezajímalo, že dům stál trojnásobek rozpočtu, mávlo se nad tím rukou, protože „to přece byla architektura“. Dnes chápeme, že musíme mluvit o procesech a vyjednávání. Nemůžeme dál k architektuře přistupovat jako k bezedné studnici materiálů a peněz.

Jure Grohar: Tento posun je zásadní. Když jsme náš projekt dokončili, někteří konzervativní architekti ve Slovinsku tvrdili, že „tohle přece není architektura“, protože vznikl úplně jinak. Myslím, že právě tenhle způsob uvažování se dnes postupně mění.

Jan De Vylder: Tu kritiku mám vlastně rád. Věta „tohle není architektura“ jde přímo k jádru věci. Je architektura uměním neomezených zdrojů, nebo naopak uměním pracovat s omezeními? Lidé rádi tráví čas v Jureho budově i v té mojí. A pokud je tohle „nearchitektura“, pak je to pro mě vlastně kompliment.

Nemáte pocit, že o některých tématech mluvíme až příliš, zatímco jiná úplně ignorujeme?

Jan De Vylder: Dnes donekonečna probíráme energetické úspory, ale nikoho nenapadne vést stejně vášnivou debatu o základech budov. Obojí jsou přitom technické disciplíny. Jsou důležité, ale stále jsou to jen prostředky. Stejné je to s udržitelností, energetickou efektivitou nebo recyklací. Jsou nezbytné, ale samy o sobě ještě netvoří architekturu. K tomu, aby budova šetřila energií, architekta vlastně nepotřebujete, to umí spočítat inženýr. Kolem projektu dnes sedí desítky specialistů a každý přináší své expertizy. Architekt má ale jedinečnou schopnost všechny tyto vstupy proměnit v jeden celek. Nesmíme být jen koordinátory procesů. Musíme mít odvahu být, jak rád říkám, trochu kouzelníci. Často mám pocit, že architekti začali mluvit jazykem ostatních specialistů. Když prezentují projekt, slyším energetického poradce, sociologa nebo komunitního manažera. Mnohem méně slyším architekta.

Jane, váš projekt Palais des Expositions je postavený na odebírání a redukci. Kdy jste během návrhu poznali, že už není co dalšího ubrat?

Jan De Vylder: Nedávno jsme o tom vydali knihu s názvem Add Away, Take On (Přidat ubráním, odebrat přidáním). Celý vtip je v tom, že v určitém momentu zasáhnete do stavby tak, že už sami přesně nevíte, co tam bylo původně, co zmizelo a co jste vnesli nově. Když se na ten projekt dívám zpětně, uvědomuji si, že jsme vlastně zapomněli uvést původního architekta Josepha Andrého jako člena našeho týmu. To, co jsme udělali, bylo v podstatě nové čtení jeho práce. Jen jsme vyměnili zrcadla, změnili kulisy a úhly pohledu, ale pořád je to jeho dílo. Práce s redukcí není jen racionální strategie, je to velmi přesná kompozice. Role architekta spočívá v tom, jak dokáže historii místa přečíst a co se rozhodne odhalit.

V České republice je bourání versus zachování budov obrovské téma. Je dnes v Evropě těžší obhájit demolici?

Jan De Vylder: Ve chvíli, kdy z tohoto tématu uděláte rigidní politické heslo typu „přestaňte úplně bourat“, přestane to fungovat. Architekturu ohrožuje tendence převádět složité otázky na jednoduchá hesla. V našem projektu v Charleroi jsme některé části domu odstranili záměrně proto, abychom osvobodili zase jiné. Tím se tmavý centrální prostor najednou otevřel a začal dýchat. Lidé tam dnes přijdou a myslí si, že to atrium jsme nově postavili. Ne, ono tam bylo vždycky, jen nebylo vidět. O těchto věcech musí rozhodovat architekti na základě konkrétního kontextu, ne politici nebo aktivisté podle plošných tabulek. Nesmíme být dogmatičtí.

Jure, vy jste navrhovali divadlo s vědomím, že je dočasné. Jak to ovlivnilo vaše uvažování o projektu?

Jure Grohar: Čistě psychologicky vám to rozváže ruce. Dovolí vám to přemýšlet úplně jinak. Řekli jsme si, že pokud je stavba dočasná, musíme tu pomíjivost ukázat i na jejím výrazu, přestože parametry jako akustika musely být na špičkové úrovni stálé scény. Co pro nás ale bylo naprosto určující, byl extrémní časový tlak. Od podpisu smlouvy do premiéry jsme měli přesně deset měsíců. Absolutní nedostatek času nás donutil dělat okamžitá, instinktivní rozhodnutí. Člověk pak nad věcmi nepřemýšlí přespříliš, což paradoxně otevírá dveře mnohem větší kreativitě.

Jak na přesun do dočasných prostor reagovali herci, zaměstnanci a publikum? A změnilo se tím i publikum samotné?

Jure Grohar: Původní národní divadlo sídlí ve sto let staré budově přímo v historickém centru Lublaně. To, že se muselo přestěhovat pouhé tři kilometry za centrum, brali někteří herci jako odsun do Mordoru. Panikařili, že na novou adresu nikdo nepřijde. Po dvou letech se ukázalo, že divadlo je permanentně vyprodané, ale demografie publika se proměnila. Získali jsme velké množství lidí z celého Slovinska, pro které je teď divadlo díky dostupnosti autem u dálničního okruhu mnohem blíž. Navíc v provizorním divadle jsme navrhli velkorysé foyer. Před měsícem se tam hrálo Ibsenovo představení: o pauze vyšlo do haly čtyři sta lidí a režisér druhou část hry rozehrál přímo uprostřed nich. Dočasný charakter budovy lidi vyprovokoval k tomu, aby prostor začali využívat mnohem moderněji.

Na závěr mám osobnější otázku. Je něco, čemu jste na začátku kariéry pevně věřili, zatímco dnes už tomu tak není?

Jan De Vylder: Nemyslím si, že bych přišel o nějaké ideály. Spíš jsem si nikdy nebudoval žádná silná dogmata. Architektura je pro mě způsob reagování na konkrétní čas, místo a okolnosti. Když se držíte trochu na periferii a stranou hlavních trendů, získáte odstup a svobodu. A možná se lépe vyhnete dogmatismu.

Jure Grohar: Já jsem dlouho pochyboval, jestli se architektonické myšlenky dají skutečně realizovat. Po škole jsme během ekonomické krize pracovali hlavně na malých projektech a učili na fakultě. Když navrhujete byty nebo kavárny, spousta věcí zůstává jen teorií. Teprve u větších projektů jsme zjistili, že to opravdu funguje. Že omezení, rozpočty nebo komplikace nemusí být překážkou, ale mohou se stát součástí návrhu.

A abych trochu polichotil Janovi – on sice říká, že je na periferii, ale když jsme končili školu, začínala zrovna „belgická nová vlna“. A najednou kanceláře jako ta Janova udělaly z Belgie naprosté epicentrum současné architektury. Takže z našeho pohledu, Jane, ty na žádné periferii rozhodně nejsi.