Oba pracujete pod studiem Rotor, ale každý z vás je v jiné části organizace. Jaké jsou vaše role?

T: Už čtyři roky působím jako projektový manažer v Rotor Non-Profit, který se zaměřuje na výzkum, poradenství, design a vzdělávání v oblasti znovupoužití stavebních materiálů. Pomáháme architektům a majitelům budov integrovat princip reuse do jejich projektů. Občas pracujeme i na menších designových zakázkách, ale nejsme klasický architektonický ateliér, spíš se soustředíme na interiéry a scénografii.

V: Já pracuji v druhé části studia, Rotor Deconstruction. Specializujeme se na demontáž, prodej a distribuci zachráněných stavebních prvků. Dřív se na Rotor DC pohlíželo jako na mladší sestru Rotor Non-Profit, ale v posledních letech jsme hodně vyrostli. Když jsem v roce 2019 nastoupila, byli jsme čtyři, dnes nás je kolem dvaceti. Přibyli lidé ve skladu, v obchodě i v dílnách.

Rotor DC je tedy něco jako second-hand. Jaké materiály jsou teď u zákazníků nejpopulárnější?

V: Naše portfolio je široké – od dveří a svítidel až po nábytek a dlaždice. Nicméně nejžádanějšími jsou teď asi cementové a keramické dlaždice. Má to i kulturní rozměr, mnoho z nich bylo vyrobeno přímo v Belgii. Jejich demontáž ale bývá čím dál složitější: zatímco ze staveb ze 70. a 80. let jdou dlaždice snadno vyjmout, u novějších budov jsou přilepené tvrdšími lepidly. To v praxi znamená, že je s nimi mnohem větší práce. Ve skladu teď máme celé palety, které čekají na vyčištění.

Když zmiňujete lepidla, je to malta a cement?

V: Ano, různé kombinace. Dřív jsme tyhle zbytky odsekávali ručně – kladívkem a majzlíkem, kus po kuse – jenže se často spíš rozbila dlaždice než odstranila malta. Nedávno jsme proto vyvinuli vlastní stroj. Funguje tak, že dva lidé dlaždice přidržují a čepel stroje pak maltu odřízne tak, aby povrch zůstal čistý. Výsledkem je rovný, znovupoužitelný kus materiálu.

Kdo k vám nejčastěji jezdí nakupovat – profesionálové, nebo spíš nadšenci?

V: Je to zhruba půl na půl. Klienti jsou architekti, designéři, ale i lidé, kteří prostě chtějí žít ekologičtěji. Pro nás jsou nejzajímavější velké zakázky, třeba školy nebo veřejné budovy, kde potřebují stovky metrů čtverečních našeho materiálu. Je náročné to poskládat, ale když se to podaří, výsledek bývá působivý.

Ten počáteční proces, tedy demontáž materiálů – jak se k takovým příležitostem dostáváte?

V: Někdy nám napíšou architekti, jindy zhotovitelé nebo majitelé domů. Máme tři cesty, jak takové materiály zachránit: buď je demontujeme sami, nebo nám materiál přivezou do skladu sami dodavatelé, kteří za něj dostanou podíl z prodejní ceny. A pak máme dohody s firmami, které likvidují přebytky, například když se mění kolekce dlaždic či terazza. Takový „overstock“ pak rádi převezmeme a nabídneme dál.

Z budov se nedá zachránit všechno. A to nejen z pohledu jejich využitelnosti, ale i kvůli legislativním či ekonomickým normám. Na jaké bariéry v reuse nejčastěji narážíte?

T: Bariér je hodně. Jsou kulturní, právní i praktické – například když jsou dveře moc úzké a schodiště, které chcete znovu použít, jimi prostě neprojde. Pak jsou tu i překážky poptávky, protože většina obchodníků se soustředí na předválečné materiály, které podle nich „fungují“. U poválečných panuje větší nejistota.

Celý systém je momentálně nastavený na nové výrobky, na sériovou, lineární produkci. Je pro vás problém dostat některé materiály na trh?

T: Ano. Hlavně kvůli tomu, že certifikace a testování se vyplatí jen u velkých sérií. Dalším problémem jsou také energetické normy: stará okna, izolace či světla se opětovně používají jen obtížně, protože dnešní budovy mají mnohem přísnější požadavky. My pracujeme s malými a různorodými šaržemi a není možné na ně klást stejné požadavky. Proto usilujeme o snížení DPH na použité stavební materiály, podobně jako to už funguje u oprav kol nebo nábytku. Další problém je ekonomický: práce je drahá, materiály levné. Je levnější dovézt nový kámen z Indie než zaplatit místního pracovníka za demontáž a čištění. Tady musí nastat systémová změna.

A jak bojujete s předsudky ve společnosti? Lidé si často myslí, že nové je důvěryhodnější než použité…

V: My o tom vlastně s klienty moc nediskutujeme, většina už ví, proč reuse dává smysl. Ale hodně pomáhá, když materiálu dáte příběh. U každé várky píšeme, odkud pochází. Když lidé vědí, že dlaždice jsou třeba z nemocnice nebo z historické budovy, mají k nim vztah. A často zjistí, že i obyčejný materiál z „ošklivé“ stavby může být v novém kontextu krásný.

T: Myslím si, že obecně lidé primárně nemají odpor k reuse, spíš se bojí komplikací. Myslí si, že to bude složitější. Proto se snažíme dělat reuse co nejjednodušší, dát k materiálu technický list, záruku a všechny potřebné informace. Aby věděli, co kupují, a nebáli se.

Dokážete si představit, že by se princip reuse dal někdy vztáhnout na materiály ze současné běžné produkce?

T: Bohužel ne. Dnešní materiály jsou často navrhované jen pro krátkodobé použití, jsou tenčí, vrstvené, potažené plasty. Nedají se opravit. Až za pár desetiletí skončí současné zásoby kvalitních materiálů ze 60. až 80. let, bude reuse mnohem těžší. Co si pak počneme se vším tím PVC a dřevotřískou, kterými teď plníme své domy?

Jak by se měl reuse dál vyvíjet? Na co se teď v Rotoru primárně soustředíte?

T: Cirkulární ekonomika je ze své podstaty lokální, protože závisí na blízkosti materiálů i práce. Města mohou hodně pomoci, třeba tím, že vyhradí prostory pro skladování materiálů nebo podpoří lokální firmy. My jsme začínali s jasným cílem podporovat reuse, dnes už ale vzniká mnoho dalších iniciativ, takže více přemýšlíme o naší specifické roli.

Chceme zdůraznit dvě věci: rozšíření reuse pomocí digitálních nástrojů a připomenutí, že znovupoužití bylo historicky běžnou praxí. Někdy k tomu stačí jednoduché kroky, třeba vyhradit městský prostor pro materiálový sklad.

Problémem zůstává i nerovnováha mezi levnými materiály a drahou prací. Reuse potřebuje lidi, kteří umí s materiály fyzicky pracovat, a ty Evropa ztrácí. Proto se teď zaměřujeme na výzkum, digitální nástroje a vzdělávání, protože reuse není jen technika, ale způsob, jak znovu porozumět naší materiálové kultuře.

Záznam přednášky zástupců kolektivu Rotor v CAMPu: