Devadesátková architektura na sobě nese stigma, ať už jde o podnikatelské baroko, bankovní paláce nebo katalogové domy. Proč tomu tak je?

Matěj Beránek: Myslím, že každá etapa architektury potřebuje určitý odstup, někdo říká dvacet, někdo čtyřicet let. Ani baroko nebo funkcionalismus lidé nevítali s otevřenou náručí. Devadesátková architektura je na tom dnes u nás stejně jako ta poválečná před deseti, patnácti lety. Negativní excesy zpravidla přehluší to dobré, co křičet nepotřebuje. Teď už je ale čas se na architekturu devadesátých let podívat s chladnou hlavou a kriticky zhodnotit, co nám dala a vzala. Přistoupit k ní v tom nejlepším smyslu slova kriticky. Právě o to se v naší knize snažíme – nechceme žádnou stavbu ani adorovat, ani prvoplánově odsuzovat.

Adéla Vaculíková: Dodala bych, že v 90. letech se postavilo spoustu dobrých staveb a už tehdy se o nich takto mluvilo. Jenže nejsou tolik výrazné ani obecně známé.

Jan Bureš: Pro mě jsou devadesátky především fantasticky rozporuplné, plné kontrastů. Lidé si možná pamatují spíše ty excesy, jak zmiňuje Matěj, ale opravdu vznikaly i velmi unikátní a kvalitní stavby.

Radek Šrettr Úlehla: Podle mě k tomu přispívá i fakt, že se ty domy stavěly na mimořádně exponovaných a zajímavých parcelách jako třeba palác Myslbek nebo hotel Hoffmeister. Taková místa dnes už prakticky neexistují, protože nejsou volná. Právě proto byly ty stavby tolik na očích. Pro mě bylo při focení velmi zajímavé pracovat s domy v takových lokalitách, protože něco podobného už dnes v Praze jednoduše vzniknout nemůže.

Sami jste byli v devadesátkách děti. Myslíte, že i proto vnímáte tyto stavby jinak?

Matěj: Ten generační odstup je pro náš projekt klíčový. Devadesátá léta jsme nezažili aktivně, seděli jsme maximálně tak u telky a koukali na hitparádu Eso. Nemáme vůči těm stavbám osobní nostalgii. Nebo jen velmi malou. Díky tomu k nim můžeme přistupovat bez sentimentu i předsudků.

Jak vznikl námět na knihu?

Matěj: Všichni jsme se potkali v redakci EARCH.cz. Postupně nás začala přitahovat vlna „neopostmoderny“. Možná i proto, že jsme byli trochu unavení racionalitou a střídmostí architektury posledních let. Došlo nám, že devadesátková architektura u nás vlastně není komplexně zmapovaná. Není pořádně na internetu, je potřeba chodit do archivů. A také jsme měli v hlavě poučení z poválečné architektury: když včas nerozeznáme kvalitu, můžeme o spoustu skvělých domů jednou provždy přijít.

Přihlásili jsme do opencallu edičních záměrů IPR Praha a uspěli jsme. Od té doby uběhly dva roky práce, což je myslím velmi slušné tempo. Skoro devadesátkové, kdy se baráky, co se dnes připravují deset let, stihly i za rok dva. (směje se) Nechtěli jsme psát běžné nudné „architexty“ o tom, jak budova vypadá a k čemu slouží. Zajímaly nás příběhy, kontext, společenské změny i osobní rovina. Snažili jsme se psát tak, aby kniha byla srozumitelná co nejširší skupině lidí. Prostě žádné sáhodlouhé popisy materiálů, ale text, který si přečte klidně i naše máma. Našim cílem bylo, aby se lidé naučili dívat kriticky na baráky a obecně prostředí kolem sebe a třeba se v něm naučili číst.

Podtitul knihy zní Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou. Můžete ho blíže vysvětlit?

Adéla: Devadesátky jsou plné napětí mezi dvěma póly: přísnou racionalitou a rozvernou postmodernou. Na jedné straně je to to, čemu říkáme „diskotéka“, tedy stavby formálně výrazné, tvarově pestré a někdy až excesivní, na druhé straně „přísnost“, což je pojem, se kterým přišel historik architektury Rostislav Švácha ve své knize Česká architektura a její přísnost. My ji chápeme hlavně formálně – přísné proporce, okna ve standardních formátech, obvyklé materiály jako kámen, beton a dřevo. Švácha jí přisuzoval i morální podtext, přísnost podle něj kultivuje prostředí a pomáhá komunitě. Dlouho byla odbornou veřejností vyzdvihována především ta „přísná“ linie, zatímco postmodernější „diskotéková“ poloha zůstávala spíše opomíjena. My se tento předsudek snažíme překročit a dívat se nezaujatě i na tenhle typ architektury.

Knihu tvoří 30 portrétů budov. Jak jste je vybírali?

Jan: Páteř knihy tvoří třicet pražských staveb z let 1989–2004. Není to žádná hitparáda „nejlepších“ domů, ale výběr projektů, které nejlépe zhmotňují témata a ideály devadesátek a pomáhají nám vyprávět příběh jejich rozporuplnosti. Naše texty nejsou pouhými popisy, ale mají formu kritických esejů, ve kterých jsme se snažili zohlednit dobový kontext, příběh vzniku i to, jak stavby vnímáme dnes. Šlo nám o to, aby čtenářům bylo po přečtení jasné, že devadesátky nejsou jen „crazy“ postmoderna, ale i docela přísná architektura.

Adéla: Strávili jsme hodiny v knihovnách, pročítali časopisy z devadesátých let a skládali si dlouhý seznam budov, které mají k tomu období co říct. Důležité pro nás bylo, aby jednotlivé stavby ilustrovaly i širší společenské fenomény. U bytových domů třeba nastupující bytovou krizi, u Nebušic zase rozvoj satelitní výstavby a uzavřených rezidenčních areálů.

Matěj: Už na začátku jsme se shodli, že portréty budov nebudeme věnovat těm úplně nejznámějších stavbám, jako je Tančící dům, Zlatý Anděl nebo na druhé straně hotel Don Giovanni. I ty v knize ale najdete, jen separátně. Původní seznam obsahoval desítky staveb, víc než dvojnásobek finálního výběru. Postupně jsme škrtali především podle různorodé typologie, lokality, architekta a příběhu vzniku stavby.

Je nějaká stavba, která se to výběru nedostala třeba proto, že už neexistuje nebo je zbouraná?

Matěj: Dlouho jsme debatovali o hotelu Vaníček. Nakonec tam není, protože už je z něj v podstatě jen squat a přišlo nám lepší věnovat prostor stavbám, u kterých se dá ještě třeba pozitivně zasáhnout.

Která je vaše nejoblíbenější stavba v knize?

Radek: Nejblíž mám ke stavbám Stanislava Fialy. Vilu v Nebušicích, centrum MUZO i továrnu Sipral považuju za mimořádně silné a nadčasové. Kdyby vznikly dnes, obstály by úplně stejně. Naopak nejméně sympatická je pro mě budova PVT – Podnik výpočetní techniky.

Jan: Se stavbami Stanislava Fialy to mám stejně jako Radek. Jde o mimořádně kvalitní projekty a jsem rád, že mi kniha umožnila jejich návštěvu i několik rozhovorů s autorem. Na rozdíl od Radka jsem si ale našel cestu i k budově PVT od Jana Hančla, kterou po společné prohlídce vnímám jako architekturu s jasným názorem, nikoli jen jako přehnaný exces, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Adéla: Mě osobně nejvíc oslovil archivní areál na Chodovci, hotel Hoffmeister a obytný soubor Malá Šárka v Nebušicích. Odborná veřejnost by je možná nezařadila mezi „to nejlepší“ z devadesátých let, ale pro mě jsou cenné tím, jak silně vypovídají o tehdejších fenoménech a společenském kontextu.

Matěj: Já jsem to z pozice editora vnímal trochu jinak. Musel jsem autory občas brzdit, aby ke stavbám nepřistupovali příliš smířlivě. Texty někdy sklouzávaly k chvalozpěvům, takže bylo třeba se vrátit ke kritickému pohledu a připomínat si, že některé momenty jsou problematické, že stavby nejsou vždycky jen dobré. Jinak mě ale osobně nejvíc baví Výstaviště a svým příběhem i obytný areál U Kříže, kde Karel Prager vystupoval také jako investor. To se prostě mohlo stát jen v devadesátkách.

Kromě kritických portrétů 30 staveb je kniha proložena esejemi dalších autorů a autorek, jako jsou Peter Bednár, Marie Kordovská, Radomíra Sedláková, Jana Tichá, David Vávra nebo Karolína Vránková. Jakým tématům se věnují? Podle čeho jste tato témata vybírali?

Jan: Od začátku jsme věděli, že samotné kritické portréty staveb nestačí, protože některá témata je potřeba pojmenovat obecněji nebo z jiné perspektivy. Oslovili jsme proto i další odborníky a odbornice. Jana Tichá s Irenou Fialovou tak napsaly text o Pražském hradě a jeho postupném otevírání v 90. letech, Marie Kordovská zpracovala vstupy zahraničních architektů do České republiky skrze příběh Zlatého Anděla na Smíchově od Jeana Nouvela a Tančícího domu od Franka Gehryho a Vlado Miluniće. Peter Bednár se zaměřil na plánování Prahy v 90. letech, Karolína Vránková si posvítila nejen na hotel Don Giovanni a Radomíra Sedláková zpracovala téma proměny profese architekta v 90. let. Součástí knihy je také rozhovor s historikem architektury Rostislavem Šváchou, ve kterém objasňuje svůj koncept „přísnosti“. Úvod napsal architekt David Vávra.

Celek doplňuje výrazná vizuální složka. Současné, neretušované fotografie Radka Úlehly doprovází archivní snímky i dobová inzerce na stavebniny z časopisů ERA21 a Moderní dům. O grafiku se postaraly Zuzana Lednická a Andrea Vacovská ze Studia Najbrt. Obálka zahaluje knihu do jemné fialové koženky, pastelové v duchu devadesátek.

Váš autorský kolektiv tvoří architekt, fotograf, historička architektury a novinář. Je to v textech poznat? Jak se váš přístup lišil?

Adéla: Já jsem se coby historička architektury asi nejvíce soustředila na dobový kontext. Zkoumala jsem, jak se o stavbách psalo a mluvilo v době jejich vzniku, a snažila jsem se zasadit architektonické motivace do širšího společenského a profesního rámce. K rozhovorům s autory a autorkami staveb jsem přicházela s už hotovým názorem, se kterým jsem pak architekty a architektky spíše konfrontovala.

Jan: Jako architekt jsem kladl důraz na „příběhovost“ a pochopení motivace tvůrců. Snažil jsem se skrz texty čtenáři zprostředkovat, co architekt prožíval a jak se dopracoval k dané formě. Třeba u budovy PVT šlo o nahromaděnou touhu po tvarové bohatosti po letech navrhování paneláků. Na rozdíl od Adély jsem dával v textu větší prostor přímým citacím a hlasu samotných architektů a architektek.

Matěj: Každý máme vlastní přístup a je to fajn. Při přípravě knihy jsme se potkávali s původními architekty a architektkami, to člověka samozřejmě ovlivní. Měl byl ale nadále zůstat kritický. Snažil jsem se, aby stavby byly vnímány jako součást prostředí, nikoliv izolované solitéry.

Jak vznikaly fotografie?

Radek: K focení jsem přistupoval stejně kriticky jako ostatní k textům. Nešlo jen o to „hezky vyfotit barák“. Zajímalo mě, jak stavby fungují dnes, v jakém stojí kontextu a co se kolem nich změnilo. Procházel jsem archivy, plánoval světlo i záběry pomocí 3D modelu Prahy od IPR Praha. To mi fakt pomohlo. Přesně jsem věděl, kdy bude kde jaké světlo. A pak jsem se na lokace vracel. Opakovaně a mnohokrát. V různých ročních obdobích, protože je sice hezké, že nějaký barák je v létě zarostlý a dobře funguje, ale jak vypadá v šedé zimě, když se nic neschová? Tyhle věci mě zajímaly.

Velké téma byl i vizuální šum, jako jsou dopravní značky, auta nebo parkoviště. Domy by působily mnohem silněji bez nich, nechtěl jsem ale zkreslovat realitu. Šlo o hledání rovnováhy mezi krásou a skutečností.

A to je hlavní rozdíl oproti mé běžné práci. Běžně fotím stavby pro architekty tak, aby dům vypadal co nejlépe. Tady jsem mohl konečně ukázat i to, co nefunguje. Absolutně bez inscenování a retuší. Všechno, co v knize vidíte, se v daném momentu skutečně stalo. Někdy to znamenalo dlouhé čekání na drobný detail. Největší výzvou i zábavou bylo získat zajímavé úhly, často netradiční pohledy nebo přístupy na střechy. V drtivé většině případů mi vlastníci a správci vycházeli vstříc, i díky tomu jsou v knize pohledy, které běžně neuvidíte.

Kniha bude uvedena společně s výstavou v CAMPu. Jak bude vypadat?

Adéla: Výstava nabídne projekci dobových reportáží umělecky zpracovanou Pierrem Urbanem, časovou osu pražské architektury 90. let propojenou s historickými i oborovými milníky a dobovou inzerci stavebních materiálů. Součástí výstavy jsou opulentní židle Olga od Bořka Šípka, které původně navrhl pro Kancelář prezidenta republiky na Pražském hradě jako reprezentativní stohovatelné křeslo pro Španělský sál. Kolektiv Dynamický Blok pak ironizuje estetiku devadesátých let a prostřednictvím memů, tj. satirických obrázků, glosuje události z architektury této rozporuplné éry.

Matěj: Já jen dodám, že téma i výstavu bereme fakt vážně a zodpovědně. Nechceme si z 90. let dělat srandu, ale celé téma podat tak, aby dokázalo zaujmout co nejširší veřejnost. U architektonických knih mi často vadí, že buď jsou dobré jen tak do poliček pánů docentů nebo do reelska influencerů. Knížka i výstava pracují s očekáváním. Na první pohled se zdá, že jde jen o bizáry, ale při bližším pohledu ukazují širší a komplexní obraz doby, což byl od začátku náš cíl.