Whiting studovala architekturu, urbanismus a design v době, kdy se prostředí architektonických škol začalo výrazně měnit. Do začátku nového tisíciletí ho formovaly ostré střety a černobílé myšlení, které obor rozdělovaly na soupeřící tábory – modernisté proti postmodernistům, zastánci Gravese proti Wigleymu. „Školy tehdy připomínaly boxerský ring, kde proti sobě soupeřily dva vyhraněné názory. Takové ideové střety už na školách v podstatě neexistují,“ říká absolventka několika prestižních amerických univerzit. Podle ní se kvůli klimatické krizi do popředí dostávají jiná témata: udržitelnost, společenský přínos nebo úspornost budov. To ale zároveň znamená, že tradiční ideové skupiny architektů už nehrají tak důležitou roli a necítí se tolik odpovědné. „Má to i stinnou stránku, odborná debata slábne a s ní i chuť aktivně formovat svět. Jako bychom dnes ve školách chtěli řešit všechny problémy současného světa,“ dodává Whiting.

Škola jako hřiště pro experimenty

Ke změně atmosféry v akademickém prostředí podle děkanky přispěly i digitalizace a pandemie covidu-19. „Studentstvo a profesorský sbor byli celý rok doma. Pracovali jsme na dálku, což výrazně proměnilo naše fungování. Digitální prostředí ovlivnilo nás i studentstvo,“ popisuje Whiting a dále odkazuje na psychologa Jonathana Haidta, který ve své knize popsal fenomén úzkostné generace.

„Digitální svět vzbudil ve studentech úzkost vyslovovat myšlenky, zkoušet nové nápady a chybovat, protože vás to může později dohnat třeba na sociálních sítích,” dodává s tím, že pro vyučující je dnes výzvou naučit studenty kritickému úsudku, aniž by vznikaly uzavřené tábory nebo pocit úzkosti. I přes všechny tyto změny ale zůstává optimistická. Osobně věří, že role, kterou by škola měla mít, se výrazně nemění.

„Akademická půda by měla nadále fungovat jako hravé prostředí a místo pro experimenty, kde se studenti a studentky učí kritickému úsudku, zkoušejí různé pozice, mění názor a vyvíjejí se. Musíme dál věřit, že právě tito lidé jednou udělají svět lepším místem k životu,“ říká.

Měnící se doba a absence bipolárních názorů je podle Whiting příležitost pro to, aby se studenti a studentky rozvíjeli ve více oborech současně a na tomto základě si utvářeli vlastní názor. „Vzdělávání by mělo fungovat jako smyčka neustálé zpětné vazby. Testujete nápady, vyvíjíte je a znovu je prověřujte. Člověk na své cestě může změnit názor. K tomu je ale potřeba něco, co dnešní digitální generaci chybí nejvíc: soustředění a hluboká práce s textem i tvarem.“

„Design se dotýká všeho a je vším ovlivňován“

Whiting vidí budoucnost architektonické praxe skrze pojem „angažovaná autonomie“. Absolvent či absolventka studia by měli mít svobodu a schopnost jednat na základě vlastních rozhodnutí a hodnot, ale zároveň se aktivně a zodpovědně zapojovat do dění kolem sebe, aniž by rezignovali na své ideje a přesvědčení. „Budova má nutně stěny a formu – fyzický tvar, který jí architekt vtiskne – ale zároveň existuje v určitém kontextu a musí reflektovat, že se tento kontext může měnit,“ myslí si.

Obory, jako je architektura, design, urbanismus a krajinářská architektura, vidí jako provázané oblasti, které ovlivňuje historie, teorie, politika i sociální otázky. Škola architektury podle ní není místem, kde se studenti učí jen navrhovat budovy, ale laboratoří pro myšlení, experiment, kritickou reflexi a aktivní roli ve společnosti. V rámci Harvard Graduate School of Design se proto snaží propojit různé programy a dát studentům možnost pohybu mezi obory.

„Disciplinarita je v tomto smyslu pozitivním uznáním, že každý obor vyučovaný na GSD má svou historii. To znamená, že vyučující i studentstvo mají odpovědnost porozumět kontextu toho, co je zajímá, a umět to promítnout do budoucí tvorby,“ vysvětluje. „Ta příprava spočívá mimo jiné v uznání, že design se dotýká všeho a je zároveň vším hluboce ovlivňován – sociálními a ekonomickými silami, novými materiály, novými technologiemi a dalšími faktory,“ dodává. Kombinace hlubokého porozumění kontextu, kritického myšlení a odvahy zkoušet nové cesty podle ní může dát vzniknout generaci architektů a architektek, kteří dokážou svět nejen reflektovat, ale i měnit. „Musíme studentstvu dát svobodu tvořit, ale i vědomí odpovědnosti za svět, do kterého vstupují,“ uzavírá Whiting.