Anna Beata Háblová
Vojtěch Veškrna

Šupinatá a tuhá kůže obchodního centra

Seděla na mokré lavičce v hloučku svých spolužáků a vzpomínala na to, co jí kdysi radil táta: „Pokud extáze, tak jedině půlku. Dřív by nevadila celá, ale dneska už se dělaj hrozně silný. Elesdý neber bez člověka, kterej ti dá pocit bezpečí. Kokš je stimulant, takže půlku čáry. Herák nikdy, je vysoce návykovej. A když přijde na řadu špek, tak nešlukuj, jen natáhni, řekni, že je fakt dobrej, a podej dál.“

Právě na ní přišla řada. Najednou v ruce držela pečlivě balené brko a cítila na sobě pohledy ostatních.

„Tak ta si nedá,“ uslyšela poznámku Dejva, který sice v minulém roce propadl, ale dál se s jejich partou scházel.

Renča natáhla a zadržela voňavý kouř v puse. Chvíli počkala a pak důrazně vyfoukla. „To je fakt top šit,“ řekla procítěně a podala dál Lídě. Kamarádi uznale pokývali hlavou a přesunuli svou pozornost na Lídu, která si z tváře odhrnula několik dredů a zhluboka z dlouhé cigarety natáhla. Dál už se parta bavila vzpomínáním na poslední hodinu češtiny, na které se Honzovi povedl prestižní kousek – před očekávaným testem záměrně zavirovat školní počítač. Honza se usmíval, pochvaly a obdiv mu lichotily. Mezitím dokoloval joint a přidala se kola s vodkou.

Renča už chtěla jít domů, ale bylo ještě moc brzo. Partě by to mohlo přijít podezřelé a nevyhnula by se košatým poznámkám. Dokonce by ji tady mohli řešit až do noci, anebo do doby, kdy by byli při smyslech. Renča si umínila, že to s nimi musí vydržet ještě rok, než půjde na jinou školu, a pak už nebude muset nic předstírat.

Na partu sedící na lavičce shlížely panelové domy Letňan, jejichž rekonstrukce z nich udělala dílem karikatury holandských domů a dílem postavy z animovaného skeče. Z druhé strany se na ně nedívalo nic, jen hluchá zeď obchodního centra.

„Jako chápete to, proč tady nemohli udělat vchod do toho obchoďáku?“ poznamenal Dejv, protože právě dopil kolu s vodkou, přišlo mu to líto a měl chuť si koupit další. Nikdo si ale jeho poznámky nevšímal. Všichni, až na Renču, začínali pociťovat účinky alkoholu i marihuanové cigarety – někteří jemnou euforii, jiní útlum. Renča vnímala jen nudu a příliš udržovaný park, který tu byl jen proto, aby se měli kde pravidelně zašívat. Jako by to byl jen formální požadavek úřadu, kterým výstavba centra dostala zelenou, ale jinak neměl opodstatnění. Proto skrz něj nevedly žádné smysluplné trasy, dokonce ani od sídliště do obchoďáku, i když by to bylo docela logické. Občas tudy prošli pejskaři nebo sem někoho přilákalo jedno malé dětské hřiště, ale i to bývalo většinou prázdné. Renča se zaměřila na modrošedé dlaždice fasády obchodního centra a lososovou omítku, které spolu vůbec nešly dohromady. Oranžová omítka a tmavomodrý plech. Kdo to vůbec mohl vymyslet? A proč tady není žádný přechod, když je to střed parku? K čemu tady vlastně je? Pro lidi ze sídliště je vchod z jihu, který přes park nevede, a přitom by mohl. Hlavní vchody jsou ale od parkoviště z druhé strany. A pro ty, kteří přijedou autobusem, je na severní straně něco jako...

„Štěrbina!“ vykřiknul Dejv jako poznámku na nějaké video, ke kterému v tuto chvíli všichni shlíželi a hlasitě se smáli. Renča jen v duchu pokývala hlavou, ano, na ten nedůležitý a úzký severní vchod by to docela sedělo. Předimenzovaná krabice obchodního centra Renče najednou přišla stejně tupá jako její spolužáci, smějící se úplně mizernému videu. Otrávenost ji dál obkličovala jako chlad, který se na ni snášel spolu s čerstvou nocí.

„Hele, někdo si k nám de zafelit,“ ukázal Dejv někam do tmy, odkud se po chvíli vynořila vysoká a pohublá postava Mirka. Partou to zašumělo lehkým vzrušením, Mirek byl zárukou zábavy. Vždycky s sebou měl něco, čím dokázal přispět k hromadnému rozptýlení.

„Jestli deš s prázdnou, tak se zas otoč,“ houkl na něj Dejv, ale Mirek se jen zašklebil a ze zadní kapsy kalhot vytáhl malý sáček.

„Uvařil jsem vám houbovou polívku,“ uchechtnul se Mirek a přistrčil ostatním blíž miniaturní sáček s něčím, co Renča identifikovala jako hodně malinkaté žampióny. Co je zas tohle? Blesklo jí hlavou. O tom jí táta nic neříkal. Ale Mirek o nich dál mluvil jako o houbičkách a tvrdil, že pokud někdo uhádne, co se dneska stalo jeho tátovi, bude ten sáček jeho.

„Ožral se a skončil na záchytce,“ začal Dejv hádat jako první. Mirek jen zakroutil hlavou.

„Přibral a tvoje máma ho vyhodila z bytu,“ pokračoval Honza. Mirek se jen posměšně ušklíbl.

„Ostříhal se dohola a vlasy prodal do výrobny paruk,“ přispěla i Bára, která se konečně odtrhla od mobilu, na kterém si právě psala se svým novým klukem.

Začalo to bavit i Renču, ale šance, že se trefí, jí přišla zoufale mizivá. Všechny pravděpodobné věci, které by se Mirkovu tátovi mohly stát, už se vyčerpaly. Zbývaly jen ty nepravděpodobné. Jako třeba že přišel domů včas a uvařil večeři, že se začal zajímat o Mirkův prospěch ve škole nebo že vyhrál sportku.

„Vyhrál sportku,“ zkusila Renča a znuděně se na Mirka podívala.

„Jak to víš? To není možný! Vona to uhádla!“ vytřeštil Mirek oči a podíval se na malý sáček, kterého mu najednou bylo líto. „Tak tady ho máš. Ale doufám, že se rozdělíš, vyhrál jen pár tisíc,“ dodal ještě, aby se pojistil, že na něj taky něco zbyde.

Spolužáci před Renčou natáhli ruku a každý dostal po půlce kloboučku. Renča si vzala jen čtvrtku, ale do pusy to dala až poté, co to všichni ostatní pečlivě rozžvýkali a Renča usoudila, že nikdo z nich nejeví žádné známky otravy.

Po pár desítkách minut si Renča uvědomila, že všechno vnímá nějak zostřeně a v jeden moment najednou. Jako by se jí rozšířilo vědomí. Zahleděla se zase na dlouhou a prázdnou zeď obchodního centra. Už jí nepřišla tak fádní, naopak, začala ožívat. Plechové dlaždice se lehce nadouvaly, jako by pod nimi dýchalo živé tělo. Oranžovou omítkou začaly probleskovat jiné barvy. Renča se dívala na fasádu jako na rentgen, skrz který k ní vyzařovalo celé vnitřní uspořádání a živelný pohyb.

„Proč ten obchoďák nemá vstup z parku?“ ozval se opět Dejv, na kterého se nedostal ani kousek lysohlávky, a tak to chtěl napravit nějakým pitím, jenže obcházet celou stavbu se mu nechtělo.

 „Protože je to bunkr připravenej na čtvrtou světovou, a ten okna ani dveře nepotřebuje,“ odpověděl Jirka, který dosud jen mlčel.

„Protože tam ukryli sídlo rozvědky, když to dejvický bylo vyzrazený,“ pokračoval Mirek.

„Protože je to obrovskej krokodýl, kterej požírá lidi z dálnic, a auta vyplivne jako skořápky,“ řekla Renča a hned se chytla za hlavu, protože se s ní všechno zhouplo. Nevěděla totiž, jestli k ní mluví hlasy spolužáků nebo jsou to jen hlasy v její hlavě. Anebo jestli ty zvuky nepatří přímo té stavbě, která pro ni odjakživa byla jen podtržením sídlištní nudy, cílem poflakování a místem skrolování po sociálních sítích.

Renča v obří stavbě skutečně viděla pomalu se sunoucího krokodýla, chystajícího se otevřít tlamu a chopit se kořisti. Přeběhl jí mráz po zádech. Chtěla to říct svým spolužákům, varovat je, ať všichni rychle utečou, ale nedokázala ze sebe vydat ani slovo. Pak jí ale něco došlo. Vždyť ten krokodýl bude mít čelisti vždycky jen tam, kde bude mít víc jídla. Dokud v tomhle parku se stříhanými buxusy nebude dost lidí, on k němu svou tlamu nikdy nenastaví. Renča se na záda krokodýla podívala s náhlou úlevou. A kdyby neměla nohy zatavené do olova únavy, možná by i z lavičky vstala a jeho tuhou a šupinatou kůži zad by si šla na chvíli pohladit.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →