Lenka Chýlová
Tokijská katedrála Panny Marie

Jak jde dohromady ocel, beton a tvar latinského kříže? Tokijská katedrála Panny Marie od japonského architekta Kenzo Tange má jednoduchý koncept, ale složitý tvar, který upomíná na lehkost ptáků a jejich rozpřažená křídla. Potkává se v ní východ se západem.

Tokijské léto je dusné a parné, u hlavní silnice ve čtvrti Sekiguchi chodce chrání před paprsky pouze stromořadí jinanů. Blyštivá skoro čtyřicet metrů vysoká budova rozhodně překvapí, kdo by čekal u silnice v kompaktní městské zástavbě katedrálu. Podle západních tradic by zde mělo být přinejmenším náměstí, avšak u místních chrámů to není žádná výjimka. Některé budhistické a šintoistické svatyně v centru města přímo vrostly mezi okolní výškové budovy. Římskokatolický chrám zasvěcený Panně Marii obklopený nízkými obdélnými budovami stojí na betonovém plácku, který lze lehce zaměnit za parkoviště. Auta tam na vyznačených úsecích opravdu parkují, což není s podivem vzhledem k tomu, že ke katedrále přináleží také zázemí pro celou farnost, administrativní budova a škola. 

Na místě se dříve nacházela dřevěná gotická katedrála, která lehla popelem při náletech za druhé světové války. Budova nové katedrály vznikla mezi lety 1960-1964 podle vítězného návrhu japonského architekta Kenzo Tange. Ve své tvorbě byl ovlivněný jak Le Corbusierovými pěti zásadami, soudobými trendy, tak tradiční japonskou architekturou. Pro profesi architekta se prý rozhodl poté, co uviděl v časopise Le Corbusierův návrh na Palác sovětů. V padesátých letech dostal Tange pozvání k účasti na uzavřený obřad rekonstrukce nejstarobylejší dřevěné šintoistické svatyně v Ise, která je dle zvyku každých dvacet let rekonstruována. V knize Ise: prototyp japonské architektury, jejíž byl spoluautorem, přisoudil budově modernistickou konstrukci, a to zejména pro upřímný výraz materiálů, funkční design a prefabrikovaný základ.

Kenzo Tange se výrazně podílel na architektonické obnově Japonska po druhé světové válce. Navrhl například pro vybombardovanou Hirošimu Pamětní síň a Mírové centrum, v Tokiu pak olympijský stadion. Projekt katedrály Panny Marie vznikl v návaznosti na jeho návštěvu několika středověkých gotických sakrálních staveb. Prohlásil, že poté, co zažil jejich o nebe usilující velikost a nepopsatelné mystické prostory, začal si představovat nové prostory a chtěl je vytvořit pomocí moderních technologií.

Tyto tendence se promítly jak do formy, tak i výběru použitých materiálů. Zejména se ale propsaly do střechy, která pomocí inovativní konstrukce získala tvar latinského kříže, tradičně užívaného v půdorysech zejména středověkých křesťanských chrámů. Tange užil krucifix jako rám sošného tvaru osmistěnné budovy a na její vršek umístil střešní okna. Podobnou konstrukci má i katedrála v San Franciscu také zasvěcená Panně Marii a dokončená několik let po její Tokijské sestře. Nejedná se o náhodu. Tým amerických a italských architektů byl za svůj nápadně podobný návrh obviněn z plagiátorství. Návrhy se ale liší. Primárně tím, že zdi Tangeho katedrály, jsou zároveň i její střechou. Stavba má zvenčí zaoblený tvar, až vevnitř pochopíte, že jde o sesazené prefabrikované betonové bloky opláštěné nerezovou ocelí. 

Zářivé a hyperbolicky zakřivené stěny v letním slunci přímo oslepí. Svou hmotou se na člověka valí jako tsunami. Připomínají roztažená křídla ptáků a svou tvarovou hybností upomínají na jejich lehkost. Podle tradičního šintoistického náboženství jsou právě ptáci poslové bohů. Při pohledu na profil stavby se plně projeví její asymetričnost a různá výška křídel, to nejvyšší dosahuje necelých čtyřiceti metrů. Dalším výrazným prvkem na prostranství je zvonice nacházející se nedaleko hlavního vchodu. Přestože převyšuje i samotný svatostánek není nijak velkolepá. Připomíná vzpřímenou harpunu odlitou do betonu. Její hrany - čtyři vertikální linky, které se sbíhají do jedné, směřují do nebe a navrchu je zakončuje křížek. 

Čelní vchod s klikou ve tvaru rozpůleného kříže se užívá při církevních obřadech. Za běžného provozu se vchází přes jednu z krabicovitých bočních lodí obložených kamenem. Přechod z rozpáleného rušného Tokia do interiéru svatyně tonoucí v pološeru uzemní. Chlad dá letmou facku. Naproti vchodu umístěná křtitelnice má formu otevřené ruky přijímající záři ze světlíku. Za rohem překvapí replika Michelangelovy Piety. Velikost katedrály se plně projevuje zejména v hlavní lodi, kam se vejde až 600 židlí a 2000 stojících. Výškou stěn a rozměrností prostoru se přiklání spíše k západnímu zacházení s objemem v sakrálních prostorech. Gotické katedrály se svými špičatými střechami tyčí do závratných výšek, až se skoro zabodávají do nebe. V Milánské katedrále máte také vevnitř pocit, že jste mohutným prázdnem nad hlavou vytahováni vzhůru. Zkosením střechy pak může připomínat šintoistické chrámy u města Izumo, které jsou charakteristické sedlovou střechou s mohutným převisem. Jak napsal japonský spisovatel Džunčiró Tanizaki v eseji Chvála stínu, evropská střecha je pouhým mysliveckým kloboučkem, který kryje před deštěm, kdežto ta japonská je slunečníkem a díky svému tvaru zachycuje přímé sluneční paprsky. Pověstný šerosvit v japonském interiéru je vlastní zejména tradičnímu domu. Jeho prosté zařízení občasně ozvláštněné výklenkem s květinou či svitkem kaligrafie rámují posuvné papírové stěny. Tady se kouzlí se stíny, které se stávají hlavní ozdobou poloprázdného prostoru. Panuje tu tajuplné ticho, které se schovává právě ve zdejším přítmí. V katedrále ho bylo dosaženo díky zkosení střechy a zakřivením střešních oken.

Potemnělému betonovému interiéru poskytují hlavní přísun světla čtyři vertikální pásy oken umístěné v cípech kříže. Paprsky dopadají z různých úhlů a stran a během dne tak vytváří na stěnách různorodé světelné odrazy. Oltář se Svatým křížem z italského mramoru je vložený naproti vchodu do nejvyššího křídla stavby. Těsně u stropu visí několik umělých zářivek, ta nejjasnější osvětluje oltář, což teorii o přirozené hře světla a stínu dotvářející atmosféru církevního prostoru mírně narušuje. Mimo kostelního mobiliáře a několika soch se ozdobou interiéru stává zejména struktura samotných materiálů. Strohost podtrhuje i po obvodu stavby rozmístěná křížová cesta, která ke svému znázornění užívá pouze symbolu kříže s římskými číslicemi. Dřevo přibité na betonový podklad, i to někdy stačí. 

Rozlehlý prostor, zkosená vysoká střecha, paprsky pronikající skrze rámy oken na holé zdi, vyvážené proporce a specifické přítmí vnáší do místa Tangem zmiňované nepopsatelné mystično. Ukazuje se, že i modernisticky pojatý sakrální prostor využívající minimum výrazových prostředků je schopen takovýto zážitek nabídnout. Nabízí pocit soukromí mezi velkými objemy. V realizaci se setkává východní a západní tradice oděná do moderního hávu. Totéž by se dalo říci i o jiném betonovém tokijském kostele sv. Anselma, který navrhl čechoameričan Antonín Raymond. V obdélné stavbě z padesátých let přirovnávané k evropským gotickým chrámům se opět setkal brutalismus s Japonskými vlivy. 

Prolínáním tradiční křesťanské a šintoistické chrámové architektury s Tangeho inovativním modernistickým přístupem vznikl architektonický koktejl. Jeho základní ingrediencí se staly moderní materiály a technologie, které jsou schopny odolat častým zemětřesením. Vzniklo tak solidní zázemí pro nepříliš početnou komunitu japonských katolíků. Fotograf Edmund Sumner, který katedrálu fotil v dubnu 2015, popisuje Tangeho stavbu jako  “modernistickou brutální klasiku” což ji vcelku přesně vystihuje.

Zvenčí troufalá-mohutná-futuristická stavba z plechu se vevnitř uskromní ne prostorem, avšak náladou a pocitem. Odsvlékne se od přívlastků do holého betonu. Do základů. Zastaví se. Zastaví vás. Zalezete si do ní jako do stanu z tvrdé šedivé plachty, rozsvítíte si jen baterku, uvidíte jen na to podstatné, zbytek je v pološeru a tak je to dobře. Nevidět vše často uklidní, člověk se pak lépe ponoří sám do sebe, do ticha, teď na to má klid. Je ho tu dost pro všechny. I proto Rothko na rozměrných plátnech v kapli v Texasu užil tolik tónů černé. Podle spousty svědků to funguje. Chvála světla a stínu. Lidé pak pláčí nejen před obrazy, ale i ve stavbách. Říkal jeden poutník. 

Kenzo Tange svou životní pouť zakončil v roce 2005 právě v této katedrále.

Autorkou textu je Lenka Chýlová.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →