Alice zabouchne dveře a zapípá zamykáním. Jde napřed. Petr se chvíli rozkoukává a pak ji následuje, ponořený do vágně inspirativního filmu o bezprizorních Američanech. O špičky zánovních bot se mu odráží kamínky štěrkové cesty. Skřípání štěrku se pro změnu odráží od vlnitého plotu tenisových kurtů. Kdyby s ním Alice mluvila, zeptal by se jí, jak se říká těm divným bílým květům, které rostou u paty plechového plotu, nebo jak se jmenuje potok, který teď líně teče po jejich pravé straně. Alice by to všechno věděla. Je zahradnicí. Zná jména každého plevelu, všech keřů, stromů i kdejakou stoku. Teď ale pochoduje tempem, že jí Petr sotva stačí. Její kroky jsou napružené jako výčitky za všechny večery, které Petr strávil jen se svými texty.

Cesta se stáčí kolem chalup. Některé jsou rekonstruované a barevné jako předměstské domky, jiné jsou naskládané jako dříví. Dohromady mu ale připomínají výjev z jednoho filmu odehrávajícího se v malé rumunské vesnici. Alice se najednou zastaví před domem, který je poslepovaný a upatlaný jako dětské vystřihovánky. Neví, kudy dál. Ještě tady nebyla, a tak se pro jistotu ptá babičky v šátku, která vyhlíží u vedlejších vrat. Petr zpomalí. Číhá v bezpečné vzdálenosti, aby nemusel převzít odpovědnost za hledání cesty. „Hned za támhletěma chalupama doleva,“ uslyší babiččin hlas, ale nevěnuje mu pozornost. Alice poděkuje a oba se sunou dál. Všechny chalupy už přešli, a žádná cesta doleva nebyla. Jen takový divný příjezd ke staré garáži, který přece nikam nemohl vést.

„Tak já teď fakt nevim, kudy dál,“ vypadne nakonec z Alice. Petrovi se trochu uleví – je to její první věta od rána, kdy se pohádali. „Víš, chtěla jsem se dostat tam nahoru,“ ukáže Alice prstem směrem ke kopci, kde se tyčí hlavice stožárů elektrického vedení. „Jen nevím, kudy. Nemůžu si zapnout GPS, protože nemám data,“ pokrčí rameny. Petr vzhlédne. Stejně tam nahoře nic není, pomyslí si, ale nahlas řekne jen to, že se teď ve svých mapách vrtat nebude a ať jdou prostě naslepo. Až potkají cestu, která tam bude zahýbat, tak tamtudy zamíří. Alice souhlasně kývne. Všímá si, že kštice kopce se proměňuje a směrem na jih postupně řídne. Už to není bující a hustý les, ale spíš rozptýlené stromy s podrostem keřů. Plouživý potok je vede pořád dál, až se jim krajina městské periferie, lemovaná železniční tratí a pásem pole s válcovitými balíky obilí, otevře úplně a doširoka.

Ráno to vypadalo na déšť, ale teď se ruka slunce prohrábla mraky a škrtí Petra urputnou žízní. Petr si stírá pot z čela a nasucho polyká. Je to tu celé jako záběr ze Země nomádů, do které je pořád ještě myšlenkami ponořený. Široko daleko nic není. Mohli by tu mezi keři chodit pořád dokola a nevěděli by, jestli už ušli pět kilometrů, nebo jen jeden.

„Hele, támdle!“ zajásá Petr a ukáže na pěšinu mezi keři. Oba se shodnou, že to zkusí. Vyšplhají se kamenitou a vyprahlou cestou až nahoru k majestátním sloupům elektrického vedení, které na oblohu rýsují notovou osnovu drátů. Petr pořád neví, co ho čeká, takže když se zastaví na dohled od toho, co připomíná do země zapíchnuté vzducholodě, udivením sykne. Vypínají se před ním tři obří proutěné koše ve tvaru doutníků, mezi kterými je vztyčené schodiště. V hlavě se mu střídají všechny filmy o mimozemských lodích, až se v něm zastaví Příchozí, ten s elegantně vypnutým vertikálním tvarem.

Takže rozhledna. Petr se zamračí. Má z výšek strach, to přece Alice ví. Tak proč ho táhla zrovna sem? Naštěstí je tady ještě jiná věc – hipsterské pojízdné občerstvení.

„Fakt to nechceš aspoň testnout?“ zkouší to Alice. „Ta konstrukce je z akátovýho dřeva, ta něco vydrží.“

Petr se uvolí, že pár schodů vyjde. Schodiště je ale úzké a větrem i pohybem jiných návštěvníků se třese jako sulc. Petr bledne a křečovitě se drží horizontálních latěk, které zdálky vypadaly jako solidní výplet, pod jeho stiskem by ale mohly kdykoliv prasknout a odletět. Frivolní nuda, která ho až doteď obstupovala, se na této dřevěné skulptuře rázem změnila v boj o přežití.

„Proč to nemohli udělat pevnější?“ zavolá na Alici, která už je docela vysoko nad ním a právě si čte text „bolí mě fakin noha“, vyrytý nějakým teenagerem do jedné z horizontálních vzpěr. „Protože takhle je to nejstabilnější!“ volá Alice zpátky. „Je to zavěšený. Jako kyvadlo. Když to není pevně spojený se zemí, nejlíp to odolá nárazům větru!“ Petr už ji ale neslyší. Křečovitě se drží konstrukce a čeká, až se kolem něj protáhne procesí lidí, aby se vydal zpátky dolů. Dotknout se nohou pevné země je pro něj slastná úleva. Koupí si kafe a minerálku a sedne si na lavičku pokrytou lesklými slimáčími stezkami. Ten film, vzpomene si. Nic se v něm vlastně neděje. Co když je to s ním podobný, jako s touhle krajinou? Zdánlivé nic, za kterým číhá drama maličkostí, jako jsou chvějící se schody nebo sliz slimáků? Dva na sebe nalepení plži se zrovna v trávě před Petrem oddávají rodinným povinnostem. Petr se oklepe.

Alice je už na vrcholu Doubravky a rozhlíží se po hřbetě městské krajiny. Taková svoboda, vidět tak daleko. Nebýt jen mezi čtyřmi stěnami jejich bytu. Pohled na divokou přírodu pod rozhlednou, i když v dálce okleštěnou domy, ji uklidňuje. Vždyť ty paneláky takhle vypadají jako vlny oceánu, kterých se na horizontu dotýkají šedobílé mraky. Alice pozoruje tentokrát z výšky, jak se porost proměňuje v závislosti na oslunění kopce. Jak se kyprý les mění na vyprahlou keřostep, ve kterém se málem ztratili, a úplně dole pod kopcem končí suchými poldry kolem řeky Rokytky. Alice je rozhodnutá, že jakmile sejde dolů, Petrovi to řekne. V klidu. Že příští víkend by mohli na výlet zase. Spolu.

S každým dalším schodem dolů ji ale odvaha opouští. Vždyť on nebude chtít, má pořád tolik práce. Jenom ho to rozčílí. Pohádají se. A pokud někam pojedou, budou zase jen ostentativně mlčet.

Alice dojde k Petrovi a sedne si vedle něj. Petr se spokojeně usmívá. Před chvílí ho konečně napadlo, jak celou recenzi zaklenout. Jakou pointou ji zakončit. K čemu film přirovnat. Nečekal, že právě na tomhle děsivém místě se mu bude tak dobře přemýšlet. Nakonec snad bude Alici za celý tenhle výlet vděčný.

„Nevíš, jak se to menuje?“ utrhne Petr malý zelený list, který mu roste u boty, a podá ho Alici jako symbol usmíření.

„Podběl,“ odtuší Alice a lístek ve tvaru japonského vějíře si od něj vezme.

Někde vysoko nad nimi mezitím kondenzovaná pára letadla zkříží naplánované linky elektrických drátů a kotouč slunce tiše vklouzne za nejbližší mrak.