Rozcestí s hospodou

Ještě na začátku 20. let byly Dejvice malá víska u dnešní zastávky Hadovka. Činžovní domy pomalu začínaly vyrůstat úplně na druhé straně, ve směru od staré Bubenče. Na místě Vítězného náměstí zatím stála jen malá škola a hospoda Na Růžku. Pro hospodu to bylo skvělé místo, stará cesta od Prahy se tam totiž dělila na dva směry, k řece do Podbaby a na západ do Veleslavína a na Kladno.

Právě na začátku 20. let se začala Praha rychle rozvíjet jako hlavní město nové sebevědomé republiky. Oblast mezi starou Bubenčí a Dejvicemi byla jednou z nejcennějších nezastavěných zón blízko města. Architektonickou soutěž na regulační plán vyhrál profesor Antonín Engel, žák vídeňského klasika Otto Wagnera a autor například elegantní Podolské vodárny. V Dejvicích si musel poradit s místním složitým terénem a už tehdy zamotanými majetkovými poměry.

Dejvická podkova

I přes svou přezdívku není Vítězné náměstí pravidelně kulaté. Sice mu vévodí velký kruhový objezd, domy si od něj ale drží odstup a jsou seřazené do tvaru podkovy, což má několik příčin. V době, kdy Engel na svém urbanistickém plánu pracoval, na místě náměstí nebyla skoro žádná zástavba, už ale existoval jiný plán na rozvoj Bubenče, který sahal až k hospodě Na Růžku. Činžovní domy ještě nestály, pozemky se však stihly rozprodat a hotová byla i kanalizace. Antonín Engel použil tvar podkovy, aby navázal na šachovnici pozemků a vytvořil dostatečně monumentální prostor pro centrum čtvrti. Tak navíc do svažitého dejvického terénu dostal vznešený urbanismus ve stylu Paříže, který obdivoval pro její elegantní široké bulváry a velká náměstí, jakým se stalo i to Vítězné.

Engel nenavrhl jenom samotné Vítězné náměstí, ale i celé jeho okolí až po Podbabu, Julisku a Hanspaulku. Obzvlášť důležitou součástí byla Svatovítská ulice s přemostěním Buštěhradské dráhy, díky níž se Dejvice plnohodnotně spojily s Prahou a dočkaly se i tramvají. Ty náměstí původně objížděly kolem kruhového objezdu, uprostřed měl být památník nebo obelisk. Už po deseti letech od dokončení se však koleje přesunuly do dnešního uspořádání. To se ale nejspíš brzy změní a obelisk se na náměstí nakonec objeví, počítá s tím projekt revitalizace podle Pavla Hniličky.

Pár let rozvoje a mnoho let spánku

Engelovi tehdejší kolegové vyčítali konzervativní tvář nové čtvrti, i tak ale měla úspěch. Pozemky se rychle prodávaly a brzy se začalo stavět. V „hranaté“ části náměstí a v jeho okolí rychle vyrostly činžovní domy, postavil se i Dům armády. V půlkruhové částí se ale stihl před válkou jenom Generální štáb. Přitom půlkruhová část byla určena pro výstavné veřejné budovy. V bloku napravo od ulice Jugoslávských partyzánů měla vyrůst radnice pro městskou část, v kvadrantu nalevo pak dvě univerzitní budovy propojené monumentálním mostem. Kromě Generálního štábu ale celá tato část náměstí zůstala prázdná.

Po válce se na stavební boom už nepodařilo navázat. Současný čtvrtý kvadrant sice architekty i funkcionáře vždy lákal, v 50. letech se tu například připravovala stavba monstrózního sídla armády ve stylu socialistického realismu, ze všech projektů ale vždy sešlo. Stavělo se dále od náměstí, kde vyrostl celý areál ČVUT a mnoho bloků v Podbabě i jinde. Samotné náměstí mezi lety 1940 a 1990 pouze stihlo pětkrát změnit název, tři z osmi bloků však zůstaly dál prázdné. A to i přesto, že se v roce 1978 pod náměstí přivedlo metro, které ho ještě lépe spojilo s centrem města.

Vítězství?

V roce 1990 se v Dejvicích měnily cedule s názvem ulic naposledy, z náměstí Říjnové revoluce se stalo Vítězné náměstí. Vrátilo se tak ke svému původnímu názvu, který neslo v letech 1925–1940 a 1945–1947. Hned na začátku 90. let proběhla architektonická soutěž na dostavbu náměstí a následovaly debaty o tom, jestli by se neměly raději zbylé proluky zastavět podle starých Engelových plánů. Došlo se ale k závěru, že by monumentální budovy bylo těžké využít a vůbec postavit v původní kvalitě. Po přelomu milénia se objevily konkrétnější plány v moderním duchu, ale nikdy se nedostaly dál než do fáze studií. I pro složité vlastnictví pozemků, které tradičně patřily ČVUT a VŠCHT, nakonec z nich většina připadla konsorciu developerů. Rozhodující dohodu se podařilo podepsat v roce 2021 a hned navázala příprava architektonické soutěže na zástavbu čtvrtého kvadrantu, dvou z osmi bloků Vítězného náměstí.

Architektonická soutěž, o které si můžete více přečíst na webu IPRu, proběhne formou soutěžního dialogu, kdy se soutěžními týmy bude průběžně spolupracovat město, investoři a porota. V té zasednou odborníci jako autor věhlasné hamburské čtvrti Hafencity Kees Christiaanse nebo architekt Alex Lifschultz, zakladatel ateliéru, který revitalizoval jižní nábřeží Temže a postavil tu známou OXO Tower. Vítězné náměstí se tak po sto letech snad konečně dočká důstojného dokončení. Ještě dřív se ale zaplní parcela napravo od třídy Jugoslávských partyzánů, původně určená pro radnici Prahy 6, která také získala soukromého vlastníka. Už v roce 2010 byly jasné plány, co by na jejím místě mělo vzniknout. Dlouho se prosazovala odvážná budova, která Engelovy tvary příliš nerespektovala, známý „Lední medvěd“. Nakonec ji po dlouhých diskusích nahradil umírněnější návrh bytového domu s obchody v přízemí, jenž se stávající zástavbě blíží výrazně více. Stavba by měla být dokončena v roce 2024 a potom už zbyde vyplnit pouze poslední kvadrant Vítězného náměstí. Zlatým hřebem bude celková revitalizace, která ho připraví na 21. století.