V rubrice Jak funguje město se můžete dozvědět, odkud se bere voda v pražských kohoutcích. Pojďme se ale podívat i na budovy, které za procesem stojí. Podolská vodárna byla vybudována ve stylu monumentálního klasicismu podle návrhu Antonína Engela. Ten se podílel také na tvorbě regulačního plánu Dejvic, včetně budovy generálního štábu na Vítězném náměstí nebo nedaleké Masarykovy koleje.

Jak šel čas v Podolí

První vodárna stávala v Podolí již od roku 1882 a přiváděla vodu do Vinohradského vodojemu. Zrušena byla v roce 1914 po napojení Prahy na nový vodní zdroj, vodárnu Káraný. 1. ledna 1922 došlo navíc ke splynutí stávajícího centra města s dalšími 37 obcemi. Počet obyvatel Prahy se tak ze dne na den téměř ztrojnásobil. Takzvané Velké Praze už káranské zařízení nestačilo. Hlavní část nové vodárny vyrostla na podolském břehu mezi lety 1922–1929 a stala se nejdůležitějším zdrojem pitné vody pro Prahu. Druhá část přibyla v 50. a 60. letech minulého století v souvislosti s nutnou modernizací filtračního systému a zvýšenou spotřebou vody po válce. Dostavba proběhla opět podle projektu architekta Engela, který se bohužel otevření nových částí nedožil. Podolská vodárna není jeho jedinou vodní stavbou, roku 1923 byla dokončena také vodní elektrárna v Poděbradech.

Jižní budova dostavěná v druhé polovině 20. století v sobě skrývá další filtrační stanici a Muzeum pražského vodárenství. Po roce 1952 proběhla i celková rekonstrukce původní části. I přesto, že druhá část byla doplněna po více než třiceti letech, je komplex zásluhou architekta Engela jednotný. Můžeme pozorovat klasicistní motivy, jako jsou sloupořadí, pravidelnost a přímé čisté linie. Za povšimnutí stojí i sochy umístěné na jižním průčelí, které představují řeku Vltavu a jejích 10 přítoků. Pokud zrovna nemáte k vodárně cestu, můžete si jak exteriér vodárny, tak expozici muzea prohlédnout i tak díky virtuální prohlídce. Současný vzhled stavby pochází z 90. let, kdy budova získala zpět některé zaniklé prvky, třeba skleněné výplně oken. Tato a další úpravy přispěly k návratu původního genia loci.

Stověžatá vodní Praha

Podolská vodárna není jedinou architektonicky zajímavou stavbou v Praze, která je napojena na vodní síť. Unikátní a velmi cenné jsou i pražské věže, rozeseté po celém městě. Wiehlova Staroměstská vodárenská věž z pískovcových kvádrů zásobovala kašny na Starém městě. Letenská vodárna z roku 1888 od architekta Jindřicha Fialky dodnes ohromí novorenesančními prvky, Vršovická vodárna v Michli od Jana Kotěry zase na první pohled zaujme fasádou z neomítnutých cihel (i když nyní bohužel stojí v těsné blízkosti pražské magistrály). Když tramvají desítkou nebo šestnáctkou projíždíte Korunní třídou na Vinohradech, nemůžete si nevšimnout věže zdejšího vodojemu. K čemu ale slouží síť vodárenských staveb dnes?

Vodárna jako muzeum i dům dětí a mládeže

Od roku 1913 se hlavní město začalo napojovat na vodovody s pitnou vodou a vodárny ztrácely svůj význam. Ikonické budovy však dodnes utváří panorama „stověžaté Prahy“, a proto je nutné pro ně hledat novou funkci. To se podařilo u Staroměstské vodárny, jež je součástí Muzea Bedřicha Smetany, i u věže na Letné, která slouží jako kulturní centrum a Dům dětí a mládeže Prahy 7. Také nedávno prošla rekonstrukcí podle plánů studia Petr Hájek Architekti. Vodárenská věž na Vinohradech se má proměnit v osvětové centrum o pitné vodě Hydropolis. Vršovická vodárna od Jana Kotěry má v Táboře své dvojče, ve kterém se nachází galerie, zatímco pražská kotěrovská věž na své využití teprve čeká. 

Stejně tak na svou druhou šanci vyčkává Podolská technická stavba, která zatím slouží jako záložna pro případný výpadek vody z Káraného nebo přehrady Švihov na řece Želivce. V současnosti ji čeká velká rekonstrukce, která by měla vést ke schopnosti vodárny zásobovat 15 % obyvatel Prahy. Voda z ní by se měla vyšplhat až do vodojemu na Floře, který se již v současnosti upravuje.