Dnes už to je celkem ojedinělý úkaz, ale minulé století nadělilo Praze mnoho proluk a prostoru k rozvoji uvnitř jejího centra. A to mluvíme i o pomezí Starého a Nového Města. Důvodů bylo mnoho – pozůstatky bombardování, asanace nebo výstavba metra. Ta přetvořila centrum opravdu výrazně. Nutno také podotknout, že minulý režim si v otázkách urbanistické a architektonické transformace zrovna nebral servítky, přestože památková ochrana mu jinak cizí nebyla.

V okolí Národního divadla se však takový volný prostor nenacházel a bylo tak třeba bourat, aby se mohla uskutečnit plánovaná dostavba Národního divadla. V roce 1959 došlo k demolici Kaurových domů, tvořících součást uliční fronty Národní třídě. Byla vypsána soutěž, kterou v roce 1964 vyhrál se svým návrhem Bohuslav Fuchs a jeho kolektiv. Tehdy však zadání ještě nepopisovalo divadelní budovu. Mělo se jednat o jakousi společenskou budovu – dnes bychom požadavek na ni zřejmě nejlépe vystihli pojmem „multifunkčnost“. Znám byl i termín dokončení, tehdy ještě na hony vzdálený rok 1983. Na 18. listopad onoho roku totiž připadalo 100. výročí znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru.

Započaly práce na studiích a realizaci samotné dostavby Národního divadla. Architekt Bohuslav Fuchs však v roce 1972 zemřel a jeho kolektiv se práce vzdal. Práci na dostavbě Národního divadla převzal tým Pavla Kupky, Iva Loose, Jany Hrdličkové, Bohumila Blažka a Markéty Lierové. Tou dobou už se však jednalo o tři budovy. Ve dvou z nich byly technické a jiné provozy, které nemohly být umístěny v historické budově a nepočítala s nimi ani budova Bohuslava Fuchse. Dnes je obě můžeme vidět z náměstí Václava Havla.

Datum dokončení se nadále neměnilo a tým byl tedy ve značně komplikované situaci. Dostavba se, ne až tak překvapivě, začala opožďovat. V roce 1980 bylo zřejmé, že je potřeba někoho, kdo zvládne dokončit práce na dostavbě i v ideologicky stanoveném termínu. Dvě budovy už byly prakticky hotové, ale ta hlavní, s průčelím do Národní třídy, nikoliv. Na jejím místě stála jen mostová konstrukce, čekající na své využití.

Tak Karle, je to na tobě

Tím, kdo měl dostavbu zachránit a režim ušetřit ostudy, byl Karel Prager. Kromě působivého návrhu totiž jako jediný z oslovených architektů nijak nezpochybňoval možnost dokončení do stanoveného data. Měl na to 1,5 roku a, aby to nebylo tak jednoduché, dostal zcela nové zadání. Budova, která svou funkcí připomínala kongresové centrum, už nebyla žádoucí. Tu totiž město získalo otevřením Paláce kultury nad Nuselským údolím . Nyní mělo jít konečně o divadlo! A ještě tu bylo něco: podmínkou bylo využití stávající konstrukce, která už se na místě nacházela. To bylo něco pro Pragera.

Televizní obrazovky pro menší město

Prager se při konstrukci budovy rozhodl pro využití systému FEAL, který umožňoval zavěšení obvodového pláště z kubánského serpentinitu, česky také hadce, což je hornina podobná mramoru. Ten mimochodem najdete i v budově Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, o které jsme psali minule. Bylo prakticky nutné ho využít, protože ho Československo obdrželo v rámci vzájemné hospodářské pomoci, pravděpodobně výměnou za traktory. Avšak plášť využívající pouze hadec neměl dostatečné akustické vlastnosti. Z Národní by do divadelních prostor pronikalo až příliš hluku a to bylo třeba vyřešit. Prager přišel s velmi odvážným řešením, se kterým mu pomohli skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Pro obložení Nové scény nechali vyfoukat přes 4 000 skleněných tvarovek, které následně umístili na fasádu. Prager tak dosáhl nejen akustických vlastností, které potřeboval, ale i unikátního vzhledu a konstrukce, který dostal budovu na stránky publikace International Dictionary of Architects and Architecture.

Interiér budovy je však neopomenutelný stejně jako její plášť. Smaragdově zelený obklad působí nesmírně luxusním dojmem. Už od vstupu k pokladně se vine točité schodiště. To je doprovázeno ohromujícím světelným objektem Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy. Prochází dnešní kavárnou NONA, která se chlubí unikátním kazetovým stropem, a vrcholí ve třetím podlaží ve foyer sálu. To je samo o sobě skvěle fungujícím prostorem. Pokud budete mít možnost se sem podívat, určitě si najděte pár minut na to, abyste prostoru věnovali chvíli intenzivní pozornosti. Nabídne vám architektonický zážitek se vším, co k němu patří – včetně netradičních výhledů na ulici Národní nebo náměstí mezi budovami. Nezapomeňme ani na sál samotný, který byl původně uzpůsoben pro divadlo Laterna Magika. I když byl navržen jako přestavitelný, svou podobu už nezměnil. Vstupní prostory divadla i kavárna jsou veřejně přístupné během dne, proto je Nová scéna ideálním adeptem pro vaše seznamování s Pragerovou tvorbou.