Nový stavební zákon vychází z rozumných východisek. České stavební prostředí je jedno z nejhorších na světě, v délce povolování staveb je na úrovni rozvojových zemí. Většina novostaveb je univerzálně nenáviděná, nové celky vytváří nepřívětivé prostředí, a ještě je to celé velmi drahé. V kvalitě výstavby nezaostáváme jen za západní Evropou, ale i za Polskem či Maďarskem. Určitě je možné postavit skvělou budovu, ale u průměrné stavby dostaneme za německé ceny balkánskou kvalitu. Nemůže za to nenasytnost developerů nebo neschopnost architektů, ale špatně nastavená pravidla.

Zjednodušit a následně zrychlit celý proces je důležité, protože výstavba zpožděná byrokracií i o desítky let nestíhá reagovat na poptávku a odrazí se na kvalitě. Délka povolování a nejistota výstavby napíná rozpočty a architektura budov, materiály i kultivace veřejného prostoru jsou to první, na čem se začne šetřit. Toto prostředí zvýhodňuje velké stavební firmy a developery, kteří si mohou dovolit platy specialistů na projednávání a hlavně čekání, než se začne vůbec stavět. Nejvíc se vyplatí velké a monofunkční komplexy či luxusní bydlení, které si své kupce vždy najde. A protože vlivem průtahů chybí nové byty ve všech velkých městech, tak se nakonec prodá i to ošklivé za ceny, které neodpovídají místu ani kvalitě. Pochopitelný odpor vůči takové výstavbě vzbuzuje automatickou nedůvěru k sebelepším projektům.

Nový stavební zákon navrhuje zlepšení šesti kroky

To dobré

1| Digitalizace stavební dokumentace. To je chvályhodné, ale snad to nebude vypadat jako současný systém veřejných zakázek E-ZAK s uživatelsky nepříjemným a archaickým prostředím.

2| Sloučení stavebních řízení tak, aby nebylo nutné podobné věci projednávat několikrát. Toto je skutečně záslužná část novely, která zruší nutnost mít pro každou budovu čtyřicet různých razítek. 

To zneužitelné

3| Závazné lhůty, které považují vše, k čemu se úřad do 30 dní nevyjádří, za povolené. To zní dobře: podobný systém platí například v Polsku a bytové domy se tam staví rychleji, s příznivým dopadem na cenu i kvalitu. Ale výsledkem je i celá řada podezřelých staveb. Hranice, zda vyjádření nedodala karikatura líného úředníka, schválně ho někdo zašantročil či jen smysluplný projekt nebylo nutné komentovat, je velmi tenká.

4| Sloučení stavebních úřadů malých obcí do regionálních superúřadů. Na snížení zaměstnanosti v malých obcích, mohou být různé pohledy. Zde však není jisté, nakolik to zlepší podmínky pro výstavbu. Blízká spolupráce s vlastním stavebním úřadem je přesně to, co přispělo k rozkvětu Litomyšle, Dolních Břežan, Říčan a dalších obcí, kterým teď bude nově do života zasahovat vzdálený úřad, který k jejich prostředí nemá žádný vztah.

5| Omezení obstrukcí odpůrců staveb. Po odvolání bude nově rozhodnutí soudu konečné, bez nutnosti vše vracet na začátek. To určitě pomůže povolování staveb, které jsou smysluplné, ale neoblíbené, například zahušťování sídlišť po vzoru Vídně. Nicméně zjevným cílem je i zjednodušení výstavby skutečně kontroverzních staveb, naddimenzovaných silnic a logistických areálů.

To nejhorší

6| Omezení pravomocí jednotlivých obcí vytvářet vlastní stavební pravidla. Pro každé město a obec mají platit stejné podmínky výstavby. Na první pohled to zní logicky, proč by každá ze 6 259 českých obcí měla mít vlastní pravidla? Ale i kdyby nevadilo, že dlouhodobě mizí regionální různorodost, tak unifikovaná pravidla výstavby napáchají největší škody tam, kde vysoká koncentrace lidí a různých budov vyžaduje odlišný přístup, tedy ve velkých městech.

V přesvědčení, že není nutné „zvýhodňovat“ města vlastními stavebními předpisy autoři novely smetli ze stolu námitky Prahy, Brna, Ostravy i Plzně. Ale právě v těchto městech probíhá většina nové výstavby. V deseti největších městech je sice jen čtvrt procenta všech územních plánů, ale zároveň v nich žije téměř třetina obyvatel a vytváří 80 procent českého HDP. Ekonomické ztráty z neefektivní výstavby v těchto městech pocítí celá země.

A jsou to právě menší města a obce, kterým by nejvíc prospělo si určovat, jak má nová výstavba vypadat. Výsledek unifikovaného plánování je vidět v krajině už teď, většina obcí se v současnosti řídí obecnými technickými předpisy, které zapříčinily, že novostavby vypadají bez ohledu na kontext stejně. Rekodifikace se vůbec nezabývá tím nejdůležitějším: jak to bude vypadat. Dále počítá s přežitým konceptem důsledného oddělení všech městských funkcí daleko od sebe. To vyžaduje mimo jiné drahé dopravní stavby a následně plýtvá časem všech v dopravních zácpách.

Nový stavební zákon se neohlíží na kvalitu a kontext konkrétních míst, naopak zvýhodňuje výstavbu toho nejhoršího, co známe z příměstské krajiny – obchvatů, průmyslových hal a skladů za ploty pod blikajícími billboardy. Nic v návrhu nepočítá ani s dopadem klimatických změn a nutnosti stavět tak, aby prostředí šetřilo energie a lépe odolávalo vyšším teplotám a suchu. Ideálně tedy tak, jak stavěli města naši nedávní předci.

Kdyby nějaká živelná katastrofa smetla historické centrum libovolného českého města, nebylo by možné ho podle navrhovaných pravidel znovu postavit. A nejde jen o historické domy. Například linky tramvají, se rozšiřují pomalu a často daleko od budov, které by měly obsluhovat. Absurdní hygienická norma pro jejich hlučnost totiž vzniká na úřadě v Ústí nad Orlicí, vyznačujícím se mimo jiné i tím, že tam tramvaje nemají. Případná zpětná aplikace hlučnosti na stávající linky by měla za výsledek jejich zákaz. Revize zastaralých hygienických norem, vycházející z dob, kdy nebylo běžné uvnitř svítit, větrat, topit, klimatizovat a odhlučnit dvojskly a trojskly, by bylo záslužným počinem novely. Místo toho ruší rovnou i současné Pražské stavební předpisy a znovu chce stavět pro svět zamrzlý v technologiích minulého století.

Zjednodušení byrokracie, digitalizace a revize práce stavebních úřadů je potřeba. Ale současná podoba návrhu dobrým záměrům nebo dostupnějšímu bydlení vůbec nepomůže. Na těch nejvhodnějších místech bude nejtěžší splnit absurdní požadavky na nové budovy a nikdo se asi ani nebude pokoušet. Mnohem jednodušší bude stavět bezduché investiční bytovky na periferiích, tak, jak to známe už teď. Místo potřebné vize pro budoucnost tak novela jen zabetonuje to nejhorší z minulosti, na desítky let dopředu.