Bára Formánková

Město podle Emy: Vozíčkáři jsou taky lidi, chtějí pracovat, bavit se a vychovávat děti

Stihnu na smluvené místo přijít včas? Má smysl si trasu plánovat předem? Najdu bezbariérový přístup a budu si mít kde dojít na záchod? Běžně se nad tím člověk nejspíš nepozastaví, maximálně ho napadne, zda kvůli husté dopravě nepřijde pozdě. Lidé se zdravotním postižením si ale podobnými otázkami lámou hlavu často. I když je to paradox. O inkluzivním, bezpečném a pro život příjemném městě se vedou odborné i laické debaty už dlouho. Jde přece o globální trend i naši budoucnost. První článek z rubriky o přístupnosti je o energické ženě, která se s překážkami ve městě jen tak smířit nehodlá. O své zkušenosti ze života v metropoli na vozíku se podělila Ema Rónová.

Důvod k úsměvu. Tyhle dveře na toaletu se otevírají směrem ven. Na snímku Ema Rónová.
Zdroj: IPR Praha | Foto: Jan Malý

„Jsem spíš městský typ. Na přírodu tolik zatížená nejsem, mám ji ale ráda. Takhle dívat se na ni z restaurace, odkud je hezký výhled. Město, to je pro mě atmosféra,” prozrazuje na úvod Ema. Prahu, zejména pak centrum a jeho širší část, má „zmáklou“ jako málokdo. Není divu, obyvatelkou Prahy 1 je už 30 let a nějaký čas bydlela i na Praze 6, Letné nebo Smíchově. Kromě Jižního Města detailně poznala snad všechny městské části. **„Víte, když se řekne Letná, tak kromě Letenských sadů a Stromovky je vše v kopci. Z širšího centra se mi nejvíce líbí právě Letná a pak Vinohrady, ty jsou ale co do přístupnosti snad ještě horší,” **jmenuje oblíbené pražské lokality, které lidem s mechanickým vozíkem dávají pěkně zabrat.

Ema před šestnácti lety prodělala úraz. Od té doby je na vozíku. **„Mám spoustu kamarádek, které otěhotněly a porodily i jako vozíčkářky. Jedou na vozíku a před sebou tlačí další kolečka s nástavcem na skořepinu nebo i běžný kočárek,” **říká. Každodenní praxe rodičů vozíčkářů, ale i těch chodících, je obecně po Praze občas nezáviděníhodná. Kočárky samy o sobě i s nákupem váží mnohdy víc než deset kilo, chodníky jsou v širším centru úzké a strmé, jejich průchodnost komplikují zaparkovaná auta, a to na mnoha místech dokonce v obou směrech, snížený obrubník někde chybí úplně. Mnoho z nich proto raději volí alternativu a děti nosí v nosítku nebo šátku. Šetří tím čas a přesun z jedné části města do jiné potom bývá mnohem rychlejší, ne však pohodlnější.

Ema je aktivní vozíčkářka a energie jí nechybí. Se spoustou nepříjemných situací si dokáže poradit sama, i třeba proto, že má malý skladnější vozík nebo se nenechá jen tak někým odbýt. Mezi námi jsou ale i starší citlivější osoby, lidé používající chodítka, s dočasným omezením pohybu nebo třeba i se závažnějším postižením jako například kvadruplegici, kteří se často bez asistence neobejdou. Snaha o vytvoření inkluzivního, bezpečného i skutečně otevřeného města bez bariér je proto víc než potřebná.

Nástrahy na každém kroku

Čekání na nízkopodlažní tramvaj se může někdy nepříjemně protáhnout. Snížené obrubníky pro snazší sjezd jsou na zastávkách v centru Prahy naštěstí už samozřejmostí.
Zdroj: IPR Praha | Foto: Jan Malý

O svízelném pohybu i přejíždění z jedné části města do jiné, hledání bezbariérových přístupů včetně toalet a dalších nevyzpytatelných nástrahách by Ema mohla vyprávět dlouho. Ostatně podobnou zkušenost jsem s ní zažila i já, kdy jsem na ni čekala zhruba třicet pět minut, až se jí podaří dorazit na místo našeho setkání. Stačí jedna dopravní nehoda, kterých se dennodenně v hlavním městě stane průměrně několik desítek, a cesta tramvají z Prahy 7 na Prahu 2 může člověku na vozíku zabrat i dvě hodiny. Obzvlášť, když vás dopravní prostředek doslova vyplivne na místě, kde si nemůžete ani odskočit nebo vám odtud další nízkopodlažní spoj jako na potvoru nejede.

**„Pozdě chodím často, to se omlouvám, ale někdy to není mojí vinou. Je to stres. Čekáte na tramvaj, která vynechá. Jednou jsem jela z divadla, pršelo a měly jet dvě nízkopodlažní tramvaje, ty ale nepřijely. Poté jela normální a řidič mi povídá paní, to já ale nevypravuju. Čekala jsem v dešti padesát minut,” *popisuje Ema další ze svízelných situací. Hodně chodících kamarádů vyjádřilo Emě soucit během první vlny lockdownu, kdy byla otevřena pouze výdejní okénka a zajít si v restauraci nebo kavárně na záchod bylo nemožné. „Říkali mi tehdy, už vím, jak se cítíš,” *dodává s mírným úsměvem.

V souvislosti s tím mě napadá, zda lidé na vozíku, pokud mohou řídit, nevolí k přesunu po městě raději auto. **„Určitě. V centru jsou sice nepříjemné zácpy, člověk ale sedí a je v teple. Spousta lidí ani neví, že poslední bezbariérové spoje v centru jedou po půlnoci a pak už nic. Noční nízkopodlažní tramvaje nejezdí vůbec. Proto většina vozíčkářů raději využívá auto nebo se nechá odvézt, než aby se vystavovala podobným nepříjemnostem,” **říká.

Nízkopodlažní tramvaje jsou pro lidi s tělesným postižením naprostou nutností. Nízkopodlažnost ale ocení i rodiče s kočárky, senioři nebo lidé s berlemi. Jednak jim usnadňují výstup a nástup, jednak dopravci umožňují rychlejší odbavení vozu. Z celkového počtu 818 tramvají jich v roce 2020 bylo 358 nízkopodlažních. Posílit počet nízkopodlažních tramvají zejména v méně frekventovanou dobu a v noci by však udělalo radost mnoha lidem. Počet bariér se postupně snižuje i v metru. Dnes je z celkového počtu šedesáti jedné stanic pražského metra bezbariérových čtyřicet šest. V loňském roce se úspěšně podařilo dokončit bezbariérový výstup z metra na Karlově náměstí. Další v pořadí by měla následovat stanice metra Jiřího z Poděbrad.  Do roku 2028 by pak měly být kompletně bezbariérové všechny stanice metra. Nízkopodlažní autobusy jsou plně k dispozici od konce roku 2020. 

Mít stejnou šanci

Tyto i další zkušenosti však Emu před dvěma lety přivedly k založení facebookové skupiny Toalety pro všechny, kam zpočátku zvala své přátele a známé bez rozdílu. Nyní se počet členů blíží tisícovce a je plný tipů na bezbariérová místa napříč republikou. Ať už jsou to dobře průchozí železniční zastávky, tipy na ubytování nebo třeba možnosti, kam vyrazit s dětmi. Členové tu ale sdílí i odkazy na články související s praxí v zahraničí nebo špatné příklady, které je třeba napravit. 

Paradoxně je ve skupině méně vozíčkářů, ti totiž nepotřebují takovou osvětu, jaká se zdravým lidem nedostává. Ve skupině jsou projektanti, architekti, sociální pracovníci, právníci i politici, lidé z kultury či takových oblastí, které mohou ovlivnit legislativu a správné změny v boji proti bariérám fyzickým i psychickým.

Skutečný důvod, který ale Emu k iniciativě přiměl, byl zmíněný nedostatek bezbariérových toalet ve veřejných budovách. Na místech, kde by měly být automaticky, se z počátku setkávala s nepochopením a nezájmem problém vyřešit. Nikdo jiný si totiž údajně nestěžoval. Podstatné ale je, že nejde jen o lidi na elektrickém vozíku nebo ty, které doprovází asistent, ale třeba i o osoby s dočasně sníženou mobilitou, rodiče s kočárky a malými dětmi, kteří zkrátka kolem sebe potřebují větší prostor.

Ema je názoru, že organizací, které lidem se zdravotním postižením pomáhají, je dostatek. Nicméně jejich úloha spočívá spíše v sociálně-právní oblasti a komplexnější pomoci. To, že si ale na veřejnou toaletu někdy potřebují dojít každý, je holý fakt. A tak se Ema rozhodla situaci změnit k lepšímu sama i tím, že se osobně setkává s lidmi, kteří mohou změny urychlit, případně se účastní interpelací občanů na zasedáních zastupitelstvech. Rok a půl jí zabralo, než například úřad Prahy 1 zřídil nápravu.

 „Tu toaletu jsem dávala jako odstrašující případ. Měla jsem několik interpelací, kde jsem ji zmínila, než se to začalo řešit. Teď už ji ale dávám za vzor. Je konečně správně přístupná a čistá. Podobné detaily mě ale dost vyčerpávají,” dodává. Dalším úspěchem je slib radnice Prahy 1, že na všechny venkovní akce bude již vždy dodávat minimálně jednu bezbariérovou „toitoiku“, což také nebylo zvykem. Mnohde jsou na kulturních, sportovních i dalších událostech tyto typy toalet pouze bariérové.

Bez bariér s otevřenou myslí a osvětou navrch

Dlouhé roky byla Emina práce založená na osobních schůzkách. Své klienty však nikdy nechtěla omezovat ve výběru místa pro setkání. Ne všichni byli empatičtí a vstřícní.** „Lidé nevědí, co je bezbariérový přístup, že by se dveře měly ideálně otvírat ven apod. Objekty jsou často nelogicky propojené, chybí průchodnost. Hledáte bezbariérový vchod, o němž třeba ani recepční neví, nebo tam je zvonek, který je umístěn příliš vysoko, stejně jako navigační šipky či ukazatele nouzového východu. Sedící člověk si jich tak nemá šanci všimnout, případně se nenajde klíč od bezbariérového přístupu či toalety,”** vyjmenovává nejčastější zádrhely všedního dne.

Jednoduché, čitelné a ve správné výšce umístěné logo označující bezbariérovou toaletu.
Zdroj: IPR Praha | Foto: Jan Malý

Své zkušenosti i postoj veřejnosti k lidem se zdravotním postižením měla Ema možnost před čtyřmi lety porovnat v Anglii, kam se vydala studovat a načerpat nové síly. Byla sice na severozápadu země, který měl k ideálu daleko, ale osvícený přístup a otevřená mysl tamních lidí ji ale mile překvapily. Navíc v západních zemích se podle Emy různé formy inkluze a osvěty praktikují od mateřské školy a lidé jsou například v městské dopravě vůči potřebám druhých ohleduplnější.

Ema je přesvědčená, že důvodem odlišného vnímání je rozdílnost kultur. Lidé bez rozdílu sdílí veřejný prostor společně, a tak je případná pomoc druhým vnímaná automaticky. Tato zkušenost je nepřenositelná, každý člověk by se přece měl snažit vést své děti k ohleduplnosti. Jako rodič malých dětí, které se čas od času dožadují televize, mi na mysl v tu chvíli přišly dva britské animované seriály, v nichž jsou součástí malé městské komunity zcela přirozeně integrovány dětské postavy na vozíku. Pravdou je, že od českých tvůrců si nic podobného nevybavím.

Když si s Emou povídáme o zahraničních zkušenostech, napadá mě, kde a konkrétně v čem bychom se mohli inspirovat. **Skandinávie, Vídeň, Berlín nebo Řím,” **odpovídá pohotově. Řím pak vypichuje zejména ve spojitosti s nově rekonstruovanými chodníky, kde neopomíjejí podél budovy přidělat hladší pás pro snadnější jízdu pro případ, že jste na vozíku nebo máte kočárek. **„Je škoda, že se o površích nepřemýšlí víc. Když se v centru zrekonstruuje chodník, použijí se ostré kostky a argumentuje se památkáři, přitom by byl možný nějaký kompromis. Pro nevidomé se sice dělají vodicí linie, což je dobře, ty ale třeba někdy končí ve sloupu,” **povzdechne si nad nelogičností některých postupů při rekonstrukci ulic.

Věděli jste, že horské středisko Livigno je plně bezbariérové? Podobné tipy, ale i zážitky a postřehy najdete na facebookovém profilu skupiny Toalety pro všechny.
Zdroj: Facebook Toalety pro všechny

Nevyzpytatelné centrum

I když se v centru Prahy Ema orientuje výborně, na trasu se předem spoléhat nikdy nemůže. Centrum je pro ni nevyzpytatelné. Když se ráno někam vydá, cestu zpátky jí může znepříjemnit rozkopaný chodník – zvlášť třeba ve chvíli, kdy se musí vrátit na jeho začátek, protože přejít na druhou stranu je v tu chvíli nemožné. Mít vytipovanou trasu je tak fajn, ale pokud je za pár hodin vše jinak, je to k ničemu.

To, co by Ema pro snadnější pohyb městem uvítala nejvíc, je aplikace, která by fungovala na podobném principu jako třeba google maps. Uživatelé by díky ní získávali informace o aktuálních překážkách, jako jsou dopravní nehody, plánované opravy chodníků nebo zátarasy a rekonstrukce v ulicích. Ohledně některých bezbariérových tipů jinak funguje aplikace vozejkmap.cz a wckompas.cz, který je ale spíše pro stomiky a bezbariérové toalety jsou v něm nedostatečně značeny.

Naštěstí počet bariér se podle Emy za těch šestnáct let, co je na vozíku, snižuje. Pozitivní změnu hodnotí hlavně v dopravě ve spojení s novými výtahy do metra, přechody i zastávkami, jako je tomu například na Karlově náměstí. Město se snaží situaci související s odstraněním bariér vyřešit k lepšímu, bohužel některé kroky nejsou podle Emy konzultovány včas s těmi správnými lidmi z odpovídajících organizací nebo přímo s koncovými uživateli. Výsledkem pak mohou být chybné postupy jako třeba špatně zvolený sklon rampy nebo úzké dveře a na nápravu při kolaudaci už často bývá pozdě. Důsledné dodržování a přísná kontrola stavební vyhlášky o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb** **je pak pro Emu i další osoby se sníženou možností pohybu jedinou nadějí k lepší změně do budoucna. 

Vhodné úpravy a snižování počtu bariér ve veřejném prostoru, dopravě, při rekonstrukci městských bytů i v souvislosti s novou výstavbou jsou jednou z hlavních priorit města. Zhruba v horizontu roku získá zcela nový bezbariérový přístup například ostrov Štvanice, který se díky výstavbě lávky HolKa spojující Karlín s Holešovicemi konečně promění v příjemný park. Stejně klíčové má být propojení i nově plánované budovy Vltavské filharmonie s řekou včetně bezbariérového přístupu k ní. S bezbariérovými přístupy mohou v budoucnu počítat i nová pražská sportoviště. Přívětivé a plně funkční místo pro život si totiž zaslouží všichni bez rozdílu.

Tipy na webové stránky, které nabízejí přehled a usnadňují orientaci při cestování lidem na vozíku, určeno i jejich blízkým, přátelům a kolegům:

Toalety pro všechny** - Facebooková skupina byla založena za účelem pomoci a k prosazení dobrých změn ve společnosti
Wckompas
- Online mapa veřejných toalet
VozejkMap
- Nabízí mapu, navigaci a informace o bezbariérových místech po celé České republice i v zahraničí
Vozejkov
- Komunitní portál provozuje Česká asociace paraplegiků – CZEPA, z.s. a je určený ke sdílení dobrých i špatných zkušeností 
Helpnet
- Informační portál
Praha bezbariérová****Mapy bez bariér
- **Bezbariérová mapa České republiky

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →