Marie Valentová

Nejlepší koupání bylo ve Vltavě. Pražské plovárny v době své slávy předběhly Evropu

Parné dny dřív Pražané trávili hlavně na jednom místě – u řeky. Vltava jako přirozený ochlazovací koridor funguje dodnes, na to, že se v ní dá plavat, jsme ale téměř zapomněli. Dřív přitom její břehy lemovala spousta plováren. Proč se od koupání ve Vltavě upustilo, a jaká pravidla dřív svazovala rekreování u vody? A čím pražská koupaliště vynikala nad ostatními v Evropě?

Fotografie z roku kolem 1900 zachycuje plovoucí Vojenskou plovárnu.

Zdroj: AHMP

První plavci? Vojáci

Plovoucí mola kolem bazénů na řece, s kabinkami, šatnami a často také se zázemím na břehu, kde se milovníci vody mohli opalovat nebo si zajít do restaurace. Bazény pro neplavce a děti měly dna z prken, ty pro zdatnější volně splývaly s řekou. Tak vypadala tradiční pražská plovárna, kterou pamatuje ještě kdekdo.

Původně však bylo osvěžení ve Vltavě rezervováno pouze vojákům a jejich rodinám. Vojenská plovárna vznikla v roce 1809 jako první ve střední Evropě – Praha díky ní předběhla Vídeň, kde říční koupaliště postavili o 3 roky později, i Berlín, kde plovárnu otevřeli v roce 1817. Na Františku ji založil Ernst von Pfuel, který v Praze sloužil jako setník u jednoho z pěších pluků. Plovárnu tvořila plovoucí vorová konstrukce, bohužel ji ale několikrát strhly povodně. Později se přemístila pod Letnou, na místo u dnešní Strakovy akademie. Civilistům se otevřela roku 1817.

Občanská a Vojenská plovárna na snímku z roku 1880.

Zdroj: AHMP

Obyvatelům se plavání ve Vltavě zalíbilo tolik, že vytvořili občanskou iniciativu a prosadili si vznik nového koupaliště hned vedle. Občanská plovárna se otevřela v roce 1840 na místě, kde stojí neoklasicistní budova Josefa Ondřeje Krannera dodnes. Po přestavbě a rozšíření v roce 1876 nabídla i restauraci nebo klubovnu. Po vzniku Rudolfovy lávky na místě dnešního Mánesova mostu se místo zpřístupnilo i obyvatelům opačného břehu. Mohli tu využívat 3 bazény oddělené podle pohlaví, malé bazénky pro děti a pozemky na louce.

Vojenská plovárna měla i skákací můstky. Díky Rudolfově železné lávce (vlevo) se zpřístupnila i obyvatelům z Nového Města.

Zdroj: AHMP

Největší na Vltavě i ve střední Evropy

Další koupaliště přibývala. Na Františku, v Braníku, na Zlíchově, u Císařské louky nebo při ostrovech – na Žofíně a Štvanici. Plovárenský boom nastal hlavně za první republiky. Dva ikonické podniky ale vznikly ještě předtím. „Slovanka“ u Žofína držela prvenství nad střední Evropou jako největší říční plovárna. Vešlo se sem až 1200 lidí a molo lemovalo téměř polovinu ostrova. Postupně se ještě rozšíříla, její rozrůstání je dobře vidět na leteckých snímcích z různých období v aplikaci Praha včera.

„Slovanka“ lemovala v roce 1938 polovinu Slovanského ostrova, v roce 1975 už vedla podél skoro celé jeho délky.

Zdroj: dvěprahy.cz

Léto jedině v Podolí

Po vzoru Občanské plovárny brzy vznikly Vyšehradské říční lázně. Vybudoval je Jan Podlipný, pozdější starosta Prahy a první starosta českého Sokola. Narozdíl od plováren dál po proudu místo nenabízelo žádné prostory na břehu. Zato tu byla Vltava daleko čistší, dřív totiž ještě neexistovala kanalizace a veškerý odpad putoval právě do řeky. 3 bazény, převlékárny, šatny, sprchy a kbelíkové záchody tu sloužily až 800 hostům. Od okolního města je ale odděloval plot z prken, aby polonazí plavci nepohoršovali ostatní obyvatele. Plovárna inspirovala podnikatele a iniciativy za rohem, za vyšehradskou skalou. Díky méně znečištěné vodě a volným prostranstvím se Podolí rychle stalo letní destinací číslo jedna.

Postupem času se nejpopulárnější plovárny začaly objevovat výš po proudu řeky, pod Vyšehradem, v Podolí, v Braníku nebo na Smíchově.

Zdroj: AHMP

Vznikly tu plovárny rovnou tři, z nichž jedna přežila do dneška. Roku 1910 tu sdružení občanů vybudovalo První podolské lázně, nejrozsáhlejší v celé Praze – až pro 10 tisíc lidí. Vor s bazény tu doplňovaly plochy pro slunění, hřiště, restaurace a potřebné zázemí. Lázním se začalo říkat žluté podle barvy jejich plotu. Ve stejném roce vznikly vedle Nové podolské lázně, které tu založili zaměstnanci železnice. Co do velikosti byly poloviční a orientovaly se spíš na bohatší zákazníky. Těm se říkalo modré, protože měly plot pro změnu nabarvený na modro. Konkurenční podniky však nakonec spojilo znárodnění po roce 1948. Nové žluté lázně se těšily velké oblibě až téměř do 90. let. Lidé si tu mohli předplatit kabinky na celou sezónu, využívat spoustu sportovišť nebo tu dokonce potkat filmové hvězdy. Pravidelně sem chodila třeba Olga Schoberová.

Další podnik za vyšehradskou skálou vybudoval plavec František Mejzlík s manželkou Marií. Takzvaná „Mejzlíkárna“ sestupovala po terasách k řece za podolským přístavem, na místě dnešní restaurace Podolka. Plovárnu později vedly děti zakladatelů, dokud je o správu nepřipravilo znárodnění.

Žluté lázně, Modré lázně, „Mejzlíkárna.“ Podolí oplývalo plovárnami, u Výtoně nebo v Braníku byly navíc další.

Zdroj: AHMP

Proč se ve Vltavě přestalo plavat?

Pražanů, kteří se chodili ochlazovat do Vltavy, od 50. a 60. let postupně ubývalo. Po dokončení Orlíku a Slap totiž teplota řeky v letních měsících výrazně klesla, protože z přehrad odchází voda spodem a u dna má mnohem nižší teplotu (přes zimu naopak vyšší). Roli hrálo i znečištění v čím dál průmyslově rozvinutější metropoli. Navíc začaly přibývat bezpečnější a hygieničtější plavecké bazény – roku 1965 se například otevřel „plavečák“ v Podolí. Někdejší slávu vltavských plováren chce ale tu a tam někdo oprášit. Na břehu Štvanice se otevřelo koupaliště Baden Baden, s plánem na moderní plovoucí plovárnu také přišlo studio Brainwork.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →