Od polí a statků k hrdému městu za 25 let

Ještě v polovině 19. století žilo na Žižkově, který spolu s dnešními Vinohrady tvořil obec Viničné hory, pouhých 169 obyvatel v 68 usedlostech. Ty se rozkládaly v klidné venkovské krajině oddělené od Prahy stále potřebnými hradbami. Už v roce 1857 zde ale vyrostl první činžovní dům, přímo u tehdejší Vídeňské silnice pod Vítkovem. Na adrese Husitská 103/64 ho najdeme dodnes. Do Prahy v té době dorazila první železnice a s ní odstartovala rychlá industrializace. Továrny začaly přitahovat dělníky z venkova, kteří nutně potřebovali bydlení. Činžovní domy se stavěly závratným tempem. Když o pouhých 25 let později dosáhl Žižkov na městský titul, byl už takřka stokrát větší. V roce 1881 čítal téměř 20 000 obyvatel.

Tento nebývalý růst je zásluhou především Karla Hartiga, původně stavitele z Benešova, později žižkovského starosty a úspěšného stavebního podnikatele. Právě on se roku 1865 oženil s dcerou majitele usedlosti Pražačka, jehož žena chtěla vytvořit stavební pozemky z přilehlých polí. Ač se usedlost Pražačka nacházela v místech dnešní křižovatky Ohrada, její pole sahaly až daleko na západ pod Vítkov. Hartig pro svou tchyni vypracoval první regulační plán zástavby Žižkova, sám část těchto pozemků odkoupil a postavil první domy. O další zájemce také nebyla nouze a zastavovací plán se rychle proměnil ve skutečnost. Vzniklo tak srdce starého Žižkova se třemi náměstími, Prokopovým, Komenského a Havlíčkovým.

Hustá zástavba žižkovských činžovních domů vyrostla během krátké doby právě způsobem, který předtím použili Karel Hartig a jeho tchyně. Bývalé usedlosti se bouraly a pozemky se dělily na parcely, které se dále prodávaly pro zástavbu. Zčásti se tak dělo na popud samotných majitelů, kteří si díky vzoru Pražačky uvědomili rostoucí hodnotu svého majetku. Některé usedlosti za tímto účelem kupovali také stavební podnikatelé, v dnešním názvosloví developeři, jako právě Hartig. Tuto dobu dobře ilustruje pětidílná románová série Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu s podnikateli Nedobylem a Bornem, smyšlenými, ale věrnými obrazy mužů, díky kterým vznikl Žižkov, jak jej známe dnes.

Významnou roli ale hrála i obec, která kromě výstavby nezbytné infrastruktury a veřejných budov některé pozemky usedlostí sama odkupovala, aby parcely následně nabízela k prodeji. Stavební ruch zásadně podpořila také demolice městských hradeb a založení Občanské záložny na Žižkově roku 1870, která nabízela půjčky na výstavbu činžovních domů i běžným lidem. Často šlo o lépe situované Pražany, někdy i o řemeslníky z menších měst či obcí. V přízemí provozovali svou živnost, v domě bydleli a zbytek bytů pronajímali. Nové byty tak tehdy mohli na trh rychle a levně přinášet i soukromníci bez velkých vlastních zdrojů.

Součástí hlavního města v dobrém i ve zlém

Růst Žižkova tímto způsobem pokračoval velmi podobně až do druhé světové války. Ze srdce okolo Prokopova náměstí se zástavba rozšiřovala na jih, na západ i na východ, měnilo se jen architektonické ztvárnění domů. Právě různé styly fasád dodnes prozradí, které části čtvrti vznikly v jakém období. Velmi se změnila také tvorba regulačních plánů zástavby. Po vzniku Velké Prahy roku 1922 se Žižkov stal součástí hlavního města a plánování převzala Státní regulační komise. Ta jednotlivé čtvrti zasadila do celoměstského kontextu, vytyčila například dnešní třídu Jana Želivského a Olšanskou nebo zmiňované nákladové nádraží Žižkov, které vzniklo na přelomu 20. a 30. let jako pozoruhodně nadčasová funkcionalistická stavba. A objevily se i první plány na přestavbu Žižkova (tehdy ještě méně radikální než pozdější záměry), kdy měly být rozšířeny hlavní osy a prolomena jedna nová třída.

Vše se změnilo po komunistickém převratu, kdy se veškerý rozvoj města dostal jak známo do rukou státu, který byl také jediným možným investorem. Soukromé činžovní domy čekalo znárodňování, u větších stavebních podnikatelů často nevybíravé a rázné. Drobní majitelé jednotlivých domů pak byli k odevzdání svých nemovitostí státu donuceni regulací nájmů, kvůli nimž jim nestačily prostředky ani na nejnutnější údržbu. Největší ranou pak byla částečná přestavba Žižkova. Nejstarší část čtvrti okolo Komenského a Olšanského náměstí přišla o celých 220 činžovních domů, které se zbouraly, aby je nahradily typizované paneláky. Přitom tři Hartigovy bloky zůstaly s příchodem sametové revoluce po demolicích původních domů nezastavěné. Zbytek žižkovské zástavby ale události roku 1989 zachránily, asanační plány totiž zahrnovaly přestavbu celého území až ke křižovatce U Bulhara.

Znovuzrození a živelný růst

Po roce 1989 se také do rozvoje města mohl znovu zapojit soukromý kapitál. Žižkov už nebyl čtvrtí odsouzenou k zániku, mnoho činžovních domů se vrátilo původním majitelům a postupně začala jejich obnova. Způsobem, jaký známe dnes, také začaly vznikat úplně nové větší i menší stavební projekty. Postupně získali převahu známí velcí developeři, zčásti také ti, kteří se budou podílet na vzniku nové čtvrti v oblasti nákladového nádraží. Novodobí investoři měli při budování svých projektů dlouho velkou volnost posílenou moderními územními plány, výrazně méně podrobnými, než byly regulace prvorepublikové a starší. Strukturu menších bloků a jednotlivých činžovních domů nahradily často jednolité komplexy, které se charakterem přiblížily panelové části Žižkova.

Na dávné tradice se navázalo až při vzniku územní studie na zástavbu ploch bývalého nádraží, kdy se bude opět stavět podle podrobného plánu jako v dobách Karla Hartiga.

Těžištěm nové žižkovské čtvrti bude památkově chráněná budova nákladového nádraží. Podívejte se na záznam debaty o tom, jak na ni nová zástavba naváže.