Kde se vzala vaše vášeň pro urbanismus? 

Může to znít jako divné vysvětlení, ale já mám moc rád přírodu. Jakmile řeším podobu domu, zajímá mě, jaký má vztah k okolí. Už ve škole mě vždycky iritovala zadání, kde tohle nebylo jasné. Naopak jsem měl rád úlohy, kde bylo zřetelně dané konkrétní, fyzické místo, ke kterému jsme se daným domem vztahovali.

Jak nejlépe prezentovat urbanismus a komunikovat jeho témata?

Řekl bych, že urbanismus stále hodně lidí nechápe. Každý člověk rozumí tomu, jak vypadá dům, jak je široký a vysoký. Ale urbanismus je o pravidlech a principech. Jistě, je něčím teoretický, ale neměli bychom se zase moc nechat unášet tím, že se jedná o nějakou čistě abstraktní záležitost. Uvažování musíme mít v dobrém slova smyslu trochu rozmazaná, neřešíme detail, ale celkové nastavení. Na druhé straně, nesmíme se dostat pryč od reálného žitého světa. To se dělo právě v minulosti, ještě v časech, kdy jsem studoval architekturu – tenkrát bylo samotné slovo urbanismus bráno skoro jako sprosté. A to se stalo odklonem teorie od praxe. Záležitosti urbanismu je totiž stále potřeba vztahovat k fyzickému, žitému světu. K tomu, co známe všichni a umíme to nějak popsat: k ulici, nábřeží, parku nebo naší čtvrti.

Jaké jsou tedy největší nešvary urbanismu? 

Myslím, že obrovský problém je to, že dům dodnes spousta lidí vnímá jako solitér. Zkrátka jako jakousi samostatnou jednotku, která stojí, nebo spíš plave někde v prostoru. Když se takový přístup přežene, vzniknou místa, kde stojí vedle sebe rozházené nesouvisející solitéry, které mezi sebou nemají žádný vztah. Výsledkem je pak přehled konání lidského ega, které možná naprosto uspokojí jednotlivého tvůrce a majitele. Určitě ale nevyvolá bůhvíjak pozitivní dojem v lidech, co chodí kolem a žijí v sousedství. Žádná stavba nestojí osamocena bez jiné nebo bez vztahu ke krajině, vždy je součástí širšího celku. Přirovnal bych to třeba k ruce. Také je jistě samostatně popsatelná a vnímatelná, ale je součástí lidského těla. Neexistuje samostatně. Když se jednotlivé stavby vzájemně nepřetlačují, neusilují o pozornost a nesnaží se být za každou cenu extrémně zajímavé, jejich síla a celkové vyznění tím neklesá, naopak velmi roste.

Když plánujete dům samotný, rozvrhnete si, kde se budou nacházet jednotlivé místnosti, zvážíte, kudy se bude chodit, odkud kam se bude koukat. Stejným způsobem je ale potřeba pracovat i o měřítko výše, tedy v plánu, kdy vznikají prostory jako ulice, náměstí, nábřeží, parky, cestičky či plácky; zkrátka hrubá materie urbanismu. Domy přirozeně fyzicky tvarují město a krajinu. Musíte proto zvážit, jaký mají prostorový a výtvarný účinek na své okolí, jakou vytváří náladu. Myslím, že klíčové je uvažovat v širším měřítku o de facto stejných věcech, jako se uvažuje při návrhu domu. Co se týče územního plánu, neměli bychom ale mít ambici dokreslit vše do mrtě. To nejde. Nastavit se musí základní vazby. Podívejte se třeba na Dejvice. Ty jsou skvělé, protože Engel zkrátka udělal dobrý plán. Na jeho základě pak vznikaly jednotlivé různorodé domy, a ty jsou dohromady dobré právě díky tomu, že je drží uliční a stavební čáry. Engel rozvrhl ulice, náměstí a veškeré prostory, díky kterým vznikla čtvrť, která je zkrátka příjemná k životu. Lidé tam rádi bydlí, tráví svůj čas, parter žije.

Jsou ale situace, kdy si stavba žádá být určitým architektonických gestem.

 Ano, jistě. Muzeum, koncertní sál, významná kulturní stavba může být neobvyklá, šokující. Ikonický přístup je v takové situaci na místě. Pokud ale podobně naladěni navrhujete rodinný dům nebo nájemní bydlení, nepochopili jste zadání.

Když mluvíme o rodinných domech, jaká je podle vás z pohledu urbanisty ideální hustota obyvatel?

Optimální hustota je kolem 100 lidí na hektar, čehož se dá docílit poměrně nízkými domy o 3 nebo 4 podlažích. Pořád se tak bude jednat o zelené čtvrti příjemné pro život. Na takovém čísle se láme křivka nákladů na člověka na veřejnou infrastrukturu. Zajímavé ale je, že křivka je hyperbolická. Jakmile hustota klesá pod 50 lidí na hektar, dramaticky rostou náklady. Když ale roste na 200, 300, 400, tak její růst už nemá téměř žádný další efekt na snížení nákladů. Tohle vše shrnuje výzkum Hustota a ekonomika měst, na kterém jsme pracovali pod IPRem. Čísla ale logicky vše zjednoduší. Důležité je hustotu měst opět vnímat v souvislostech. S ohledem na klimatickou změnu a ekosystém, ve kterém žijeme, je na místě hledat takové přístupy ke stavění, které jsou šetrné k přírodě. Rodinný dům obklopený obrovskou zahradou možná pro někoho na první pohled takto vypadá, ale stavět šetrně znamená především šetřit půdu. Řídká zástavba je nutně náročná na dopravu, infrastrukturu, ekonomický provoz sídla. Jasný příklad je L.A., kde se už všude pohybujete autem a za den najezdíte 200 kilometrů při běžné cestě do práce, do školy s dětmi, na nákup. Opačným příkladem měst krátkých vzdáleností je nová čtvrť HafenCity v Hamburku, kde si vlastně všechno důležité dokážete zařídit pěšky, na kole nebo veřejnou dopravou.

Může být Praha někdy městem opravdu krátkých vzdáleností?

Zrovna Praha je hodně řídká. Na svém území má značné rezervy. Neznamená to samozřejmě, že by se měly zastavovat parky, těch je naopak potřeba spoustu založit. Mluvím spíše o brownfieldech, které se nyní postupně revitalizují.

Kam se tedy v Praze podívat na dobrý urbanistický celek?

Hm, no asi do Dejvic nebo na Vinohrady. Z novější výstavby bych zmínil snad jen rozvoj Anděla. Některé domy jsou tu předimenzované, některé chodníky zase příliš úzké, ale v zásadě to dopadlo dobře. Nově vznikající Smíchov City – Sever od A69 architekti možná bude jednou z prvních větších čtvrtí na ukazování. Spíše bych ale doporučil nějaká místa v zahraničí, jako třeba HafenCity v Hamburku, Massenu v Paříži, některé oblasti Freiburgu nebo Malmö; určitě zajímavé bude sledovat i rozvoj oblasti Nordhavn v Kodani. Setkal jsem s názory, že Ořechovka je hezká, protože jsou tu hezké domy a dřív se stavělo kvalitněji. Ale Ořechovka je krásná hlavně proto, že má dobrý urbanistický plán od Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře. To je základ.

Sedíme ve vaší kanceláři na Cukrovarnické na Ořechovce, na Praze 6 zároveň bydlíte. Pocházíte odsud?

To ne. Narodil jsem se v Podolí, vyrůstal na Novodvorské na sídlišti v 10. patře s výhledem na Říp. Později jsem bydlel na Smíchově, Žižkově a v Curychu. V roce 2003 jsem se přiženil na Prahu 6 a musím přiznat, že to tady mám hodně rád. Člověk si může pěšky vyjít na Pražský hrad a Malou Stranu. Pandemie zároveň ukázala, jak hezky fungují blízké Dejvice. Zatímco centrum, které bývá přeplněno turisty, zcela osiřelo, v Dejvicích to žilo dál. Je skvělé sledovat jejich postupnou proměnu v čase. Otevírá se tu víc a víc hezkých podniků, atmosféra je nesmírně příjemná.

V roce 2018 jste vyhráli urbanisticko-architektonickou soutěž na novou podobu Vítězného náměstí. Základní myšlenkou úprav dosud nedostavěného náměstí je uvolnění jeho středu odsunutím tramvajového a automobilového provozu. Volný střed by tak mohl sloužit pro různorodé aktivity, jako je trh, veřejná shromáždění, různé sportovní nebo kulturní akce. Chápu, že Šestka je vaše srdcová záležitost. Co ale bylo při tvorbě návrhu nejtěžší?

Přiznám se, že mi tady bylo vše poměrně jasné od samotného začátku. Možná právě tím, jak to místo znám, chodil jsem tam do školy a bydlím nedaleko. Uvolnění středu navrhoval už Engel. Poslat tramvaj okolo bylo zkrátka jasné. Pak šlo o to, navrhnout dokola aktivní parter, popasovat se s velkým měřítkem a dobře promyslet detaily. Náměstí je obrovské, takže bylo potřeba pracovat s velikostí a velkorysostí prostoru. Logickou odpovědí na to byly stromy, které jsme vysadili do bosketů, aby prostorově působily de facto jako fasády domů. Tím jsme dotvořili průhledy a ukotvili vnitřní kruh, který má stále průměr 75 m. Stromy také přirozeně poskytnou stín a vytvoří příjemnou atmosféru. Náročné pak bylo neustálé ladění všech detailů, ale základní koncepce byla jasná hned a nijak jsme od ní neustoupili. Ta zkrátka sama vyvstala.

Dokončení je plánováno na rok 2023. Jak nyní projekt pokračuje?

Jsem rád, že na novou podobu náměstí byla vypsaná soutěž. Ta se ale týkala pouze zpracování studie. Zakázka jako taková tím teď pro nás skončila. Nyní je na Praze, co bude s projektem dále. Postupně budou vybírat zpracovatele dokumentace na další projektové fáze. Abych to shrnul: doufám, že se toho všeho dožiju. (smích)

Posuneme se o kousek dále. Nedávno jste dokončili Student House v Holešovicích. Váš návrh se hlásí ke klasické městské zástavbě s ulicemi se stromořadím a otevřeným živým parterem. Co se podle vás na této realizaci nejvíce povedlo?

Už jsme to nakousli, ale pro mě je vždy opravdu klíčový vztah domu a veřejného prostranství. Je to vlastně banálně jednoduchý přístup. Když máte nějakou hezkou čtvrť, ve které se dobře žije, ulice mají dobrý živý partner nebo předzahrádky. Vnější a vnitřní prostor stavby je potřeba propojit. Abych to řekl jednoduše: budova by neměla stát k ulici zády ani zadkem. Člověk by měl cítit takový teplý dotek domu, určitou přívětivost. A právě o to jsme usilovali při návrhu Student Housu. Jakmile procházíte kolem, láká vás, promlouvá k vám. Je nesmírně důležité, jak se cítíte, když procházíte kolem nějaké stavby. Město je tu pro všechny. Není tu jen pro toho, kdo danou stavbu stavěl. Znovu to opakuji, ale myslím, že je opravdu dobré se snažit, aby se člověk ve městě cítil dobře, a to dokonce do té míry, že mi to přijde mnohem důležitější než naplnění jedné konkrétní ambice. Dobrý urbanismus špatnou architekturu utáhne, ale naopak to nefunguje.

O jakých situacích se bavíme?

Jsou to takové drobnosti, příklady, kterých si ani nevšimnete. Prostě jdete po ulici a je vám tam dobře. Všechno hezky funguje, když se dotáhne jen pár základních principů, jako je adekvátně široký chodník, zajištěné průhledy, aby byla dobře nastavená scéna prostoru, protože v tomto smyslu je urbanismus jako scénografie, jen vytvořená pomocí fasád. Jde o to, jak se dům chová svou velikostí a okny vůči veřejnému prostoru. Pokud fungují tyhle základní principy, lze odpustit i určitou neohrabanost v detailu. Jak říká dánský architekt Jan Gehl, koukáme hlavně před sebe a pod sebe – není to tak dávno, co jsme byli lovci a sběrači, a máme to stále silně zakódováno. Z pohledu člověka je proto zásadní parter – místo, kde se dům potkává se zemí.

Mluvíme zatím pouze o městě, ale věnujete se rozvoji sídel obecně. Zajímavý experiment se teď odehrává v obci Lichoceves. Soukromý investor inicioval vznik rozšíření obce s bydlením pro 3 000 obyvatel. Návrh je inspirován konceptem zahradních měst. O nastavení plánovacího procesu se postarala společnost ONplan a vize rozvoje obce vzniká v těsné spolupráci s místní samosprávou a místní komunitou. Zní to poměrně idealisticky. Jak tedy probíhala vaše práce pro Lichoceves?

To je nesmírně zajímavá úloha. Soukromý investor tam vlastní asi 200 hektarů půdy, přičemž na 100 z nich se podle současného územního plánu dá stavět. Severozápadně od Prahy docházelo v posledních letech k masivnímu rozvoji obcí. Středočeský kraj zaznamenal mezi předcházejícími dvěma sčítáními obyvatel nárůst o 170 tisíc obyvatel, v samotné Praze přibylo jen 90 tisíc obyvatel. Obce jako Statenice, Velké Přílepy či Roztoky u Prahy prošly dramatickým nárůstem zástavby. No, ale v Lichocevsi se nestalo vůbec nic. Tam nemají ani vybudovanou kanalizaci. Teď je tu před námi neuvěřitelná příležitost přistoupit k založení městečka koncepčně od začátku, ne se pouze pokoušet napravovat chyby. Abych zakázku vzal, mne přesvědčil vlak, který sem vede. Z postavení trati jsme také vycházeli při návrhu. Určili jsme nové náměstí, nádražní ulici jsme protáhli jako kostru celého území. Pracujeme pak s okružními cesta a centrum vrstvíme jako cibuli. Celé sídlo tak má relativně kompaktní tvar. Vymezili jsme jednotlivé ulice, třídy, systém fungování dopravy a typologii staveb. Aktuálně doděláváme územní studii jak pro Lichoceves, tak sousední Noutonice, která bude podkladem pro nový územní plán. Zpracovali jsme také samostatnou studii centra. Tu bych srovnal třeba s městečky Dobřichovice nebo Řevnice, pro které jsme tvořili územní plány. Vlastně ano, Lichoceves by v budoucnu mohla stát takovými Dobřichovicemi.

Jaké jsou podle vás největší problémy Prahy?

Neklidná a nerozumná státní politika. Hlavní město bojuje se státem. Místo toho, aby Praze stát pomáhal, ztěžuje jí život, bojuje o svůj vliv. A pak také zkostnatělý pohled na stavění. Myslím tím veřejně známý vztah Ministerstva pro místní rozvoj v otázkách stavebního práva.

Co jsou tedy jeho největší plusy a mínusy? 

Velkým plusem je snaha zjednodušit a zrychlit celé stavební řízení a omezit počet dotčených orgánů státní správy. Dnes totiž nerozhoduje stavební úřad, ale jednotlivé dotčené orgány. Reforma směrem ke stavebnímu úřadu je správná, to jistě. Co ale není dobře, je nastavení plánování. Absolutně nereaguje na to, co se děje ve světě a jaké jsou aktuální problémy, kterými procházíme. Zcela nesmyslná je pak představa, že se plánování odejme obcím nebo lokálním samosprávám. To považuju za naprosto chybný krok. Lokální samosprávy by měly mít naopak daleko větší pravomoci. V konečném důsledku právě ony nesou odpovědnost za rozvoj daného místa. To nejde nahradit žádnou úřední osobou. Když si to srovnáme s tím, co se děje za našimi hranicemi, třeba v Německu, Rakousku nebo Holandsku, základní rozdíl je v tom, že v daných zemích se rozhoduje na základě zastavovacích plánů – nikoliv na základě územního plánu. Územní plán zakládá práva a povinnosti vůči státní správě a samosprávě, ale ne vůči jednotlivému konkrétnímu stavebníkovi. Jaký je rozdíl? V zastavovacím plánu už je totiž zahrnut právě ten konkrétní fyzický svět, jako je uliční čára a konkrétní vazby v území. Stavebník dostane základní noty, které musí jednoduše dodržet. Problém je, že u nás po územním plánu chceme, aby byl závazným dokumentem. To je pomýlené. Ostatní země od toho už upustily. Urbanistické studie budu rád dělat dále, ale územní plán už ne, dokud se něco nezmění. Chtít totiž po územním plánu tuto závaznost je prostě pošetilé. Snažíte se určité věci popsat tak, aby byly vymahatelné a jasně dané, ale v tomto nastavení to nejde. Jen potom teoretizujete a jste odtrženi od praktického stavění. Přílišný detail podle mě územnímu plánu nepřísluší, měl by příslušet zastavovacímu plánu, kde lze řešit uliční a stavební čáry, výšky staveb apod. Nesmírně důležité pro výstavbu je dobře si připravit území, pak už všechny stavby povolíte relativně rychle. To je ale nedořešený problém nového stavebního zákona. Řeší pomalost povolování, ale zdržení se děje právě kvůli špatně připraveným územím. Pokaždé, když vyvstane nějaký problém se stavbou, tak je to proto, že nepasuje do území: je moc velká, nehodí se tam a tak dále. To lidé řeší. Nikdo se nebouří kvůli tomu, že máte špatně schodiště nebo výtahy.

Byl jste vedoucí pracovní skupiny při tvorbě Pražských stavebních předpisů. Co vám osobně tato práce přinesla? 

Asi největší radost mi udělalo, že jsem mohl pracovat pro město. Bral jsem to jako takovou příležitost, jak Praze něco dát. Nejdůležitější bylo to, o čem jsme mluvili na začátku, tedy práce s fyzickým konkrétním prostorem. Nešlo přitom o nic objevného. Jsou to věci, které hezky fungují v zahraničí a u nás fungovaly před komunistickou diktaturou, jen jsme je trochu oprášili. Snažili jsme se poukázat na to, že opravdu zásadní je, jak stavba působí na své okolí, jak je položená stavební čára, jak se chová parter, jakou atmosféru ve veřejném prostoru budova vyvolává. Takže opět, zásadní je způsob vnímání stavby jako součástí města.

Musím se zeptat, pracujete na nějaké nové knize?

Ano. Posledních 10 let si nosím v hlavě všechna ta témata, o kterých se tu bavíme. Letos v létě bych rád knihu dokončil. Rád bych srozumitelnou a stravitelnou formou popsal celý proces plánování takovým způsobem, aby tomu bylo rozumět. Zachytit důležité body, na které je potřeba se soustředit, rozebrat určité příklady ze světa, ale ohlédnout se i do historie. Výsledek by měl sloužit třeba starostovi, když má posuzovat urbanismus. Nechci se pouštět do vědecké publikace. Rád bych matérii urbanismu dostal na zem, do obyčejného každodenního života.

Jak bude Praha vypadat za 20 let?

Věřím, že se zlepší kvalita veřejného prostoru. Je po ní poptávka. Investoři pochopí, že má smysl s městem spolupracovat, a město pochopí, že má smysl spolupracovat s investory. Věřím, že město bude sebevědomější, jaksi silnější. Doufám, že nebude jen slepě prodávat pozemky, ale naopak bude stavět byty, samo bude efektivním developerem a vznikne nám tu hned několik hezkých čtvrtí. Jsem přesvědčen, že Praha bude krásné město a bude přitahovat stále více lidí. Co mi ale dělá spíše starosti, je vztah se Středočeským krajem. Je nutné se soustředit na Prahu a její okolí jako celek. Plánovat Prahu uvnitř prstence Středočeského kraje je málo. Musíme brát v potaz celý region. Myslím, že právě tímhle směrem by se mělo plánování kolem Prahy soustředit. Ale to se dostáváme zase na začátek. Stejně jako je stavba součástí širšího městského celku, je Praha nedílnou součástí Středočeského kraje. Jedno neexistuje bez druhého.