Bronzová plastika Mistra Jana Husa se skupinkou postav se tyčí na mohutném žulovém podstavci eliptického tvaru. Sokl sestupuje formou schodiště až k povrchu náměstí, takže se dá vyjít nahoru a dotknout se cípů Husova pláště nebo na schodech jen spočinout a nasávat atmosféru místa.

Přesněji řečeno dalo by se, kdyby pomník nebyl po celém obvodu obkroužen několik metrů širokým pásem květinového záhonu. Ten navíc ohraničuje ještě narezlý řetěz, který působí dojmem, že když o něj zavadíte nohou, roztrhne vám lýtko a možná přivodí otravu krve, což v nejhorším případě skončí amputací celé končetiny. Pro méně vnímavé jsou tu rozmístěny cedule s přeškrtnutou podrážkou. Od návštěvníků náměstí si pomník udržuje odstup a nejblíž je pouští jen na pár zmíněných laviček před řetězem.

Vzpomínejte očima

Husův pomník, dílo Ladislava Šalouna a Antonína Pfeifera, sem byl v roce 1915 umístěn jako komemorativní dílo. To znamená, že jeho smyslem je vyjádřit poctu významné osobnosti, připomínat ji budoucím generacím a vzdělávat je o ní. Jeho poselství však není možné přenést pouze pohledem, ale s pomníkem je třeba navázat i fyzický kontakt, dotknout se ho nebo Jana Husa uctít položením věnce či zapálením svíčky, což nyní kvůli záhonu s řetězem možné není. 

K podobným akcím zde sice dochází zřídkakdy, ale když už nastanou, jde o manifestace významné pro celý národ. Příkladem je událost z roku 1939, kdy české obyvatelstvo při příležitosti 50. narozenin Adolfa Hitlera zareagovalo tichou vzpomínkou právě u pomníku Jana Husa, ke kterému lidé přinesli tisíce petrklíčů a metrový věnec s nápisem „Pravda vítězí.“ Znovu pomník květinami a věnci zahalili na výročí upálení v létě téhož roku.

Vytvoření bezpečné ohrádky kolem památníku pravděpodobně vyjadřuje obavy z jeho možného poškození a poničení, ale i s takovým chováním je třeba ve veřejném prostoru počítat a prvky do něj určené navrhovat trvanlivé a odolné. Praha má zpracovaný manuál pro péči o umělecká díla, ve kterém se zabývá i vandalismem. „Kritérium ochrany by však rozhodně nemělo převážit nad kritériem přístupnosti a celkovým působením díla v prostoru,“ zmiňuje Manuál a dále dodává, že ochranné prvky jako řetězy jsou zcela nevhodné. 

Květinový záhon za řetězem je jistě milým doplňkem významné sochy, ale ani krása letniček nevyrovná ztrátu kontaktu s pamětí a nemožnost naplnit potenciál místa. Navíc rostliny kvetou jen pár měsíců a, jak se píše v Manuálu, je třeba „zohlednit měnící se charakter kulisy přírodního prostředí v čase.“ Teď v zimě záhon připomíná spíš pole plevele se zasetými střepy a nedopalky. Projevy nedbalosti a bezohlednosti nikam nemizí, jen je zachycuje ochranné pásmo pomníku.

Postavili pomník, ale chodili jim tam lidi

Vztah pomníku k náměstí se za dobu jeho ne příliš dlouhé existence několikrát změnil. V původním návrhu doléhal podstavec až k povrchu náměstí, takže byl veřejně přístupný. Ale jen pár let po jeho odhalení zkrášlil pomník první záhon po obvodu. Razantnějším zásahem bylo vybudování nádrže s dešťovou vodou přímo pod figurou Jana Husa během II. světové války. Voda z nádrže měla sloužit pro hašení požárů v případě bombardování Prahy, ale nikdy se pro tento účel naštěstí nepoužila. K zasypání nádrže došlo až v 70. letech a dlažba náměstí byla upravena podle původního návrhu z počátku století. Dosahovala až k piedestalu pomníku, takže v roce 1989 mohli demonstranti pohodlně vylézt nahoru a na pomník vyvěsit vlajku, aniž by padla jediná květina.

90. léta přinesla smutnou událost, kdy v podstavci pomníku vybuchla bomba, a bylo zraněno 18 osob. Krátce poté, na přelomu milénia, se opět objevil záhon, tentokrát i s řetězem. Jako by vyjmutí kusu bronzu a žuly z plochy náměstí mohlo návštěvníky ochránit před lidskými excesy.

Lavičky nestačí

Někdo by mohl namítnout, že postávání a posedávání na podstavci pomníku dehonestuje odkaz Mistra Jana Husa. Stačí se však rozhlédnout po evropských městech, kde schodiště, sokly, stupně, zídky a truhlíky tvoří běžně vedle laviček druhotná místa k sezení. Veřejný prostor je naším společným venkovním obývacím pokojem a jedině tam, kde máme dostatek příležitostí k sezení, máme chuť i pobývat. Podstavec Mariánského sloupu a Husova pomníku společně s lavičkami po jeho obvodu jsou jedinými skutečně veřejnými místy k sezení na Staroměstském náměstí. Pouze zde není spočinutí podmíněné koupí espressa za osmdesát pět.

Sochy dělají sezení příjemnější a lidé je k sezení přirozeně využívají – vytváří oporu, kryjí záda a díky vyvýšené pozici uprostřed náměstí poskytují přehled o dění v prostoru. Veřejný prostor jako krajina k sezení je klíčem k jeho obytnosti. Jak píše ve své knize Život mezi budovami dánský architekt Jan Gehl: „Navrhování víceúčelového městského mobiliáře a detailů průčelí s rozličnými možnostmi využití je princip, který lze velmi doporučit, protože jeho výsledkem jsou zajímavější městské prvky, které dovolují větší rozmanitost pro používání městského prostoru. V tomto ohledu jsou pozoruhodné Benátky, protože celý městský mobiliář (…) je navržen tak, že je možné na něm také sedět. Celé město je k sezení.“

Chránit nebo obývat?

Opětovné propojení Husova pomníku s prostorem náměstí a odstranění řetězu i záhonu nemusí být nutně komplikované. O kvalitu veřejného prostoru se stará Institut plánování a rozvoje (IPR), který k tématu vydává i manuály a koncepční dokumenty. Pozemek, na kterém pomník stojí, je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Správu a údržbu vykonává Galerie hlavního města Prahy. Pomník je kulturní památkou, navíc leží v Pražské památkové rezervaci, proto veškeré změny musí probíhat za součinnosti s odborníky z Národního památkového ústavu. Za pomníkem tedy stojí čtyři významné veřejné subjekty, jejichž hlavním úkolem je hájit veřejný zájem. 

Bez záhonu a řetězu a s dlažbou dotaženou až k podstavci by se pomník znovu zapojil do náměstí, což byl také původní úmysl jeho autorů. Rozšířila by se nabídka sezení na náměstí. Postava Jana Husa by byla opět přístupná a mohla by plně komunikovat s veřejností. Vandalismus by se možná přesunul z okraje směrem ke středu elipsy, ale jde o jev, který nejde nikdy zcela vymýtit a existují proti němu i účinnější opatření než zákazy a omezení. Odstranění bariér je projevem důvěry ve společnost a sousední Mariánský sloup slouží na Staroměstském náměstí jako precedens.  

Podle současné úpravy okolí pomníku se však zdá, že zájem o jeho ochranu výrazně převyšuje nad výhodami, které přináší kvalitní veřejný prostor. Snad stále se zvyšující zájem o toto téma, doprovázený vznikem dokumentů, jako je výše zmíněný Manuál, je předznamenáním revize i starších pomníků, na které jsme si již zvykli a přestali je vnímat.

Třeba příště

Týnský chrám odbíjí půl devátou a lidé, co tu ještě před chvílí seděli, už jsou pryč. V tomto ročním období s mrazivými rány i večery nikdo o dlouhé sezení na studených schodech příliš nestojí. Nezbývá než čekat na příchod teplejších dní, kdy sem bude možné přijít posedět a z vyvýšeného středu náměstí obdivovat krásu Starého Města.

Článek vznikl v rámci kurzu „Jak psát o městě?“, který v CAMPu pravidelně pořádáme s novinářkou Karolínou Vránkovou (Respekt, Radio Wave). Tam učíme fanoušky architektury, urbanismu, ale i psaní, jak tvořit poutavé a konstruktivní texy o městech a stavbách kolem nás.