Oslava kinematografie v 3D kulisách pařížského Gare Montparnasse

Podstatou filmů je vyprávět příběhy. Ty mají za úkol vyvolávat emoce. A emoce sbližují. To by mělo platit i v architektuře. Proto není lepšího načasování, než se nyní podívat na snímek Hugo a jeho velký objev Martina Scorseseho s někým, koho máte rádi. Tento příběh je o snech, odhodlání, fantazii a vzpomínkách jednoho malého kluka, kterého osud zavede až k samotnému průkopníkovi světové kinematografie. Pohádkovou zimní atmosféru příběhu dodávají i kulisy nádraží Montparnasse, postaveného ve stylu art deco 30. let. Svou hravost Scorsese potvrdil nejen pečlivě vybudovanou mizanscénou, ale i vykreslením přelomových událostí z historie filmu i těch, které se opravdu staly a jsou součástí jeho volného filmového vyprávění.

Vhodné pro: děti i jejich rodiče, kinofily s láskou k němému filmu a milovníky Paříže, jakou ji známe už jen z dobových pohlednic.

Rezidence Sheats-Goldstein jako sídlo hollywoodské filmové smetánky

Kultovní klasika bratrů Coenů je jedním z těch filmů, u kterých, když na ně během nočního přepínání programů narazíte, zůstanete. A nic na tom nemění ani fakt, že film Big Lebowski znáte jak své boty. Jeffrey Lebowski, zvaný Dude, je ten největší flákač pod sluncem, miluje koktejl White Russian, marihuanu a svůj tepich. Chodí s kámošema na bowling a nešťastnou náhodou se dostane do pěkné šlamastiky, ze které nevybruslí jen tak. „Páni, to je bejvák. Jako ze škatulky,” prohlásí Lebowski v jedné ze scén směrem k pornomagnátovi Jackiemu Treehornovi poté, co navštíví jeho dům. Jde o rezidenci Sheats-Goldstein, kterou původně navrhl mistr organických staveb John Lautner pro manžele Sheatsovy na počátku 60. let. Dům s betonovou střechou, kde interiér od terasy s bazénem odděluje prosklená stěna, se mezi filmaři stal oblíbenou lokací. Natáčeli se zde Banditi, Charlieho andílci: Na plný pecky nebo videoklip Let's Get Blown rappera Snoop Dogga a Pharrella Williamse.

Vhodné pro: vyznavače dudeismu, hráče bowlingu i ty, co s oblibou kombinují spánek s užíváním psychedelik.

Vizuálně opulentní Versailles

Po úspěchu snímku Ztraceno v překladu čekalo na Sophii Coppolu v roce 2006 v Cannes zklamání. Její třetí celovečerní film Marie Antoinetta o marnivé panovnici, kterou ještě jako dítě na prahu dospívání provdali za Ludvíka XVI., byl při novinářské projekci vypískán. Důvodem byl hutný styl a banální zachycení části francouzské historie. Pro režisérku však šlo o osobní film. Podobně jako hlavní hrdinka, která v sobě musela najít vnitřní sílu, aby byla schopná akceptovat přiškrcená pravidla francouzského dvora, tak i Coppola stála na začátku své kariéry před výzvou najít si svůj vlastní osobitý styl, aby se zbavila nálepky dcery slavného otce. A proč je dobré si tuto „holčičí” podívanou, která chutná po makronkách avoní jako cukrová vata, připomenout? Pro rozpustilou lehkost, s jakou Kirsten Dunst hraje královnu, umění zkratkovitého způsobu vyprávění, který Coppola zvládá na jedničku, či pro oscarové kostýmy (Milena Canonero), zastiňující dokonce i intrikami protkané Versailles.

Vhodné pro: puberťáky, kteří neoplývají láskou k historii, stárnoucí vyznavače dekadentního post punku i ženy s vášní pro střevíce od Manola Blahnika.

Praha v dystopické náladě a legendární T3

U krátkého hudebního snímku Anima, v němž spojili kreativní um podivín a frontman skupiny Radiohead Thom Yorke a oceňovaný režisér Paul Thomas Anderson (Hříšné noci, Magnolia, Až na krev), se vyplatí moc nepřemýšlet. Mohlo by se vám totiž stát, že nabydete dojmu, že svět je místo, které za nic nestojí. Nebo se ztratíte ve víru několika dlouhých záběrů založených na opakujících se a těkavě chaotických pohybech tanečníků. Ostatně dlouhými záběry je Anderson ve svých filmech proslulý. Z videoklipu, který vznikl v loňském roce u příležitosti uvedení Yorkeova třetího sólového alba, čiší melancholie a úzkost přesně tak, jak je u něj zvykem. O Yorkeovi se také ví, že má rád Prahu, a ve videoklipu se tak kromě metra či Náplavky mihne například i ikonická T3.

Vhodné pro: všechny snílky se smutnou duší, nespavce, nakteré dolehne blížící sekonec nelehkého roku 2020, ipesimisty, kteří nevidí žádnou naději ani v roce novém.

Severské vraždy rámované střetem kultur minulosti a dneška

Nejsledovanější streamovací platformy u nás produkují nové seriály rychlostí blesku. Těch z nich, které v divácké paměti zanechají nějaký výraznější otisk, ale zase tolik není. První řada norského detektivního sci-fi seriálu Zpřítomnělí, uvedená loni na podzim, představuje jeden z nejodvážnějších a nejoriginálnějších scénáristických počinů posledních let. O vzájemnou koexistenci se tu bez špetky empatie snaží místní spolu s lidmi vzešlými z několika historických období. Tomu všemu dominuje sympaticky nesourodá dvojice hlavních hrdinů. A navíc hned úvodní scéna prvního dílu, kdy se z oceánu z nevysvětlitelných důvodů vynoří poprvé lidé z minulosti, se odehrává u významné stavby připomínající ledovou kru, kterou navrhlo slavné architektonické studio Snøhetta.

Vhodné pro: vyhledávače severské krimi, kteří spíš než ponuré atmosféře dají tentokrát přednost absurdnímu humoru.

To, že si architektura s filmem rozumí, dokládá i práce italského architekta Federica Babiny, který je znám svými nápaditými ilustracemi inspirovanými architekturou. Sérii Archidirector věnoval velikánům filmové režie. Prohlédněte si jeho galerii.