Stačí se dívat pod sebe

Barevné čáry na zemi jsou dnes všudypřítomné. Ocitnete-li se v některém americkém městě, podívejte se pod nohy – oficiální barevné městské graffiti uvidíte úplně všude. Symboly a značky jsou návodem k pochopení skrytého systému trubek a kabelů. Pro lepší přehlednost používají správci inženýrských sítí v USA při povrchovém označování podzemních vedení jednotnou barevnost vyvinutou organizací American Public Works Association (Americká asociace veřejně prospěšných služeb). Na dnešních ulicích tak můžete vidět celou paletu bezpečnostních barev. Červená znamená elektrické vedení, kabely a chráničky. Oranžová značí telekomunikační, poplašné a signální vedení. Žlutá upozorňuje na plynné a hořlavé materiály včetně zemního plynu, ropy a páry. Zelená označuje kanalizace a odvodnění, modrá zase pitnou vodu. Fialová signalizuje potrubí k přepravě čištěné vody, růžová upozorňuje na dočasné vyměřování označení a bílá demonstruje navrhované plochy výkopů. Zatímco barvy poskytují obecnou informaci o tom, co se pod námi nachází, pro přesnější představu o umístění, šířce a hloubce jednotlivých nebezpečných objektů se používají symboly jako čáry, šipky a číslice. Až příště půjdete po městě, všímejte si barevných značek a čar pod sebou.

Není všechno budova, co má dveře

Když procházíte kolem čísla 58 na Joralemon Street v Brooklynu, minete tuto třípatrovou cihlovou stavbu snadno bez povšimnutí. Vypadá jen jako další z řady zdejších rezidencí v novořeckém stylu. Se svými sousedy se v mnohém shoduje: výška, tvar i proporce jsou téměř identické, a vpředu má dokonce vstupní schodiště, které vede k výrazně orámovaným vchodovým dveřím. Čím déle se však na průčelí díváte, tím je vám jasnější, že to není obyčejná budova. Okna jsou neproniknutelně černá. Budova ve skutečnosti skrývá odvětrávání pro linku metra, která vede pod ní, a slouží zároveň jako únikový východ pro cestující, kdyby dole ve vlaku došlo k neštěstí. Účelově postavené nebo dodatečně upravené konstrukce pokaždé představují zábavnou hádanku. Takovou místní záhadu v podobě trojrozměrného iluzivního obrazu. Je to skutečně dům, nebo tak jenom vypadá?

Kaňony v betonové džungli

Když se díváte z dálky, může se zdát, že panoramatům měst vládnou mimořádné stavby podobné vesmírným jehlám a rozeklaným střepům. Řady domů ale ovlivňují nejen estetický dojem a množství denního světla, ale i teplotu a místní povětrnostní podmínky. Když byla v roce 2006 dokončena věž Beetham Tower v Manchesteru, ukázalo se, že estetická skleněná „čepel“ vyčnívající nad hlavní objekt vydává ve větru podivný zvuk, který jeden ze svědků přirovnal k „c1 na klavíru“.

Tvar věže Bridgewater Place v Leedsu zase způsoboval, že se převládající větry stáčely dolů po jedné z jejích stran a v úrovni ulice nabíraly rychlost téměř sto třicet kilometrů v hodině. V roce 2011 tu poryv nadzvedl a převrátil nákladní automobil, který tragicky usmrtil chodce. Opakovaně se také stávalo, že vítr srazil a poranil kolemjdoucí. Problémy s větrem měla i budova přezdívaná Walkie-Talkie Tower („Vysílačka“) na Fenchurch Street č. 20 v Londýně, ale byl to vztah tohoto mrakodrapu ke slunci, který jí vynesl další přezdívky jako Walkie-Scorchie („Sežehlička“) nebo Fryscraper („Smažodrap“). V průběhu výstavby se ukázalo, že konkávní fasáda budovy dokáže odrážet a usměrňovat sluneční světlo tak, že zvyšuje teplotu v ulicích pod ní. Mrakodrapu se podařilo roztavit plastové části zaparkovaného vozidla, a dokonce i zapálit koberec v sousední budově.

Ještě horší jsou ale takzvané uliční kaňony tvořené skupinami vysokých budov, které mohou v hustě zastavěných městech vytvářet vlastní mikroklima – zvyšují rychlost větru i teplotu, a zhoršují tak efekt městského tepelného ostrova.

Kolik oken máš, tolik platíš na daních

Různé vlády zavádějí různé způsoby zdanění, ale důsledky starých daní přetrvávání mnohdy po celá staletí. Po americké válce za nezávislost čelila Velká Británie astronomickým dluhům kvůli vysokým vojenským výdajům v zámoří. Král Jiří III. proto v roce 1784 zavedl daň z cihel, aby zvýšil své příjmy. Zdaněná byla každá cihla, což vedlo ke změně jejich výrobní velikosti. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy daně ve Spojeném království měnily architektonické návrhy. Král Vilém III. navrhl roku 1696 daň z oken. Logika byla jednoduchá: čím více oken budova měla, tím více lidé platili. Občané reagovali tak, že zabednili nebo zazdili okna v méně důležitých místnostech. Některá tak zůstala dodnes, přestože byla daň posléze zrušena.

Holandské domy lemující zdejší vodní kanály jsou základním kamenem osobitého rázu dnešního Amsterdamu, nebyly tak ale navrženy z estetických důvodů. Daň ze stavby se v Nizozemí vypočítávala dle šířky průčelí, nikoli výšky nebo hloubky budovy. Úzké, vysoké a dlouhé domy tím pádem minimalizovaly daňové povinnosti svých majitelů. Peníze zkrátka ovládaly stavebnictví odpradávna.

Když láska ničí mosty

Zámečky lásky najdeme všude, v Paříži stejně jako v Praze. Jejich obliba začala příběhem učitelky Nady a armádního důstojníka jménem Relja, který se odehrál v srbském městečku Vrnjačka Banja. Předtím, než měl Relja odjet bojovat v první světové válce, slíbila si dvojice na zdejším mostě věrnost. Během bojů proti zemím Čtyřspolku však Relja v Řecku vzplanul k jiné dívce a oženil se s ní. Říká se, že Nada pak kvůli jeho zradě zemřela žalem. Z tragédie se zrodila tradice: místní páry začaly vyrývat svá jména na visací zámky a připevňovat je k mostu. Když příběh slyšela básnířka Desanka Maksimović, rozhodla se jej zvěčnit ve své básni, čímž se zvyk rozšířil dál.

V Canbeře, hlavním městě Austrálie, je museli v roce 2015 ze zdejšího mostu odstranit kvůli obavě z přetížení. Později téhož roku jich 20 tisíc kusů odštípali z mostu v Melbourne, když se jeho ocelová lana začala tíhou zámků prověšovat. Jinde naopak umisťování zámků aktivně podporují speciálně postavenými konstrukcemi. Například podél části Velké čínské zdi jsou pro ně natažené speciální řetězy.