Je zakládání rodiny nadlidský úkol?

Dnes ženy musí při výkonu povolání čelit dvěma hlavním překážkám: zakládání rodiny a nedostatku profesních vzorů. Představa o ženě pečovatelce omezuje příležitosti architektek. Jenže i samotný výkon povolání se jen těžko dá skloubit s výchovou dětí, která je pořád ženskou doménou. Architektura je totiž obor, kde existuje až enormní tlak na výkon. Lidé musí trávit většinu času v práci, a pokud trochu uvolní pracovní tempo, mají pocit, že přichází o těžce vydobytou pozici.

Gabriela Králová projektuje rodinné domy ve Francii. Vysvětluje, že situaci žen architektek silně ovlivňuje to, jak je nastavený sociální systém v zemi, kde pracují. Zásadní jsou například podmínky mateřské dovolené. Například v české architektonické praxi je běžné, že lidé pracují sami na sebe a nemají pracovní úvazek. Pokud si neplatí nemocenské pojištění, nedostanou příspěvek od státu, a rodičovství se pro ně proto komplikuje.

„Francie je sociální stát. Podmínky mateřské dovolené jsou diametrálně odlišné od Česka. Dnes je mateřská dlouhá asi tři a půl měsíce, v některých odvětvích i déle. Přitom žena pobírá ekvivalent průměrné čisté denní mzdy, a tím pádem není ve vztahu k partnerovi nijak méněcenná. To platí jak pro zaměstnance, tak pro osoby výdělečně činné. Navíc ve Francii existuje dobrý systém jeslí, chův a hlídání. Tato státní opatření jsou podle mě nutná, aby žena mohla svoji profesi vykonávat,“ říká architektka Gabriela Králová.

S tím souvisí i fenomén takzvané dvojité směny, který rozebírá v knize Moderní žena – architektka Jiří Musil. Od matek se totiž většinou očekává, že budou po příchodu ze zaměstnání schopné postarat se ještě o dítě a o chod domácnosti. Doma jim tedy začíná práce číslo dva.

Jenže to, že starostem o rodinu čelí hlavně ženy, znamená, že se tak často nedostanou v architektuře až na úplný vrchol. Architektky ve vedoucích pozicích stále chybí a v oboru je málo ženských profesních vzorů. První laureátkou prestižní Pritzkerovy ceny se stala v roce 2004 Zaha Hadid. Je bezdětná, podobně jako další držitelka ceny, Japonka Kazuyo Sejima nebo třeba výrazná česká architektka Eva Jiřičná. To sice neznamená, že architektky nemohou zakládat rodinu, ale ukazuje to, jak náročné je vyniknout na nejvyšších místech a zároveň se starat o děti.

Ženy z Bauhausu

Kniha Moderní žena – architektka se zaměřuje na vývoj ženské emancipace, formování obrazu moderní ženy a upevňování postavení žen – architektek. Jejich snahy se poprvé prosadily hlavně v období Bauhausu od roku 1919. Ženy zde získaly možnost studovat a říkalo se jim takzvané bauhaus-mädel. Jenže ani tehdy neměly úplně rovnocennou pozici s muži – většinou jim bylo doporučeno studium v tkalcovské dílně. Další dílny – jako například na zpracování kovu nebo dřeva – byly podle tehdejšího názoru pro ženy moc technické. Paradoxně ale jedině tkalcovská dílna přinášela Bauhausu zdroj stabilních příjmů, ostatní byly ztrátové.

Klacky pod nohy ženám v minulém století házela i představa, že by se ženy neměly ke stavebnictví vůbec přibližovat, protože nemají matematické, prostorové a umělecké cítění. Například Adolf Loos prohlašoval, že jedinou zbraní ženy je budit lásku.

Postupně si ale architektky vydobyly silnější profesní pozici. Emancipace pracovního a rodinného práva je postavila na úroveň mužů a získaly možnost povolání vykonávat. Pořád však chyběly ve vedoucích pozicích.

„V období od druhé světové války architekturu studovalo asi 30 % žen na ČVUT, nicméně co se týče například vedení ateliérů pražského krajského projektového ústavu – ani jeden ze 12 nevedla žena. V 90. letech nebylo výjimkou, že při výběrovém řízení podniky upřednostňovaly muže – architekty,“ uvádí editorka knihy Helena Huber-Doudová.

Jak na rovné příležitosti?

Architektka Alžběta Brůhová si při studiu uvědomila, že situace žen v architektuře stále není ideální. Na Facebooku založila skupinu, kde architektky mohou diskutovat o svém povolání, sdílet problémy a navzájem si poradit. Vznikla z toho komunita, která už není propojená jen online, ale pořádá i osobní setkání. 

Alžběta Brůhová tvrdí, že architektonická profese by potřebovala redefinovat, aby v ní nebyl kladen tak velký tlak na výkon. „Vnímáme architekturu jako činnost, na jejímž konci je stavba. Jsme navázáni na kolos dalších profesí, takže vytvořit si podmínky je hrozně těžké. Já mám touhu rozšířit definici toho, co architektura znamená. Nemusí to být nutně propojené jen s projekční činností a stavbou domů, ale může mít přesah i do příbuzných oborů. Architektky nemusí být jen ty, které mají razítko profese, ale všechny ženy působící ve stavební kultuře,“ říká Alžběta Brůhová.

Myslí si také, že existuje spousta možností, jak architektkám zajistit stejné příležitosti jako jejich mužským kolegům. Pomohla by například podpora dětských skupin na pracovišti, zkrácených pracovních úvazků i genderově inkluzivní jazyk. Gabriela Králová doplňuje, že důležité je zapojit do debaty také muže.

„Stát by měl také umožnit například mateřskou dovolenou i pro otce a obecně rovnoprávný přístup k péči o dítě. Pak si myslím, že je potřeba bojovat se stereotypy, ženy by měly vědět, že mají společenské i ekonomické postavení. Také je důležité zvát ženy do autorských nebo kolektivních spoluprací,“ uzavírá Helena Huber-Doudová.

Podívejte se na celou diskuzi o knize Moderní žena – architektka: