Hledání nových příběhů družstevnictví

Několik významných československých umělců se v polovině 60. let rozhodlo, že si společně vybudují malou kolonii, kde budou bydlet i tvořit. Jejich domky jsou rozeseté po branickém svahu kolem společného dvorku a obehnány betonovou zdí, kterou narušují pouze do očí bijící červené brány. Ty jsou také jedinými vstupy do areálu a vedou směrem ke vchodům jednotlivých domků nebo ke garážím. Tohle dílo architekta Karla Pragera je poměrně nenápadné, člověk si ho z ulice jen tak nevšimne a skutečně prohlédnout si ho může vlastně jen pohledem zevnitř. Proto ho místní obyvatelé po dokončení vnímali trochu jako takové umělecké ghetto, jak říká iniciátor knihy Jan Dvořák.

Společnost před šedesáti lety řešila podobná úskalí jako my. Získat v té době byt nebylo vůbec jednoduché, možná ještě těžší než dnes. Bydlení dominovala státní výstavba, na přidělení bytu existovaly pořadníky a Čechoslováci museli často používat různé finty a pravidla obcházet, aby uspěli. V 60. letech ale zákon obyvatelům umožnil spojit se v družstvo a výstavbu realizovat společně. Této možnosti pak začali Čechoslováci dost živelně využívat, lákala je na tom možnost mít svůj vlastní byt. Stát navíc družstevní výstavbu finančně podporoval a zároveň na ni poskytoval speciální půjčky.

Z podobného důvodu založili Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry i umělci z Braníku – Hugo Demartini, Karel Malich, Karel Vysušil, restaurátoři Václav Hlavatý a Josef Vitvar, sochařka a keramička Helena Trubáčková Zenklová s manželem a jediný „neumělecký“ pár, manželé Anderlovi. Případ tohoto družstva byl ale přece jen trochu specifický – nejen, že stavěli celé domy, ale navíc vyžadovali také ateliéry, aby tu mohli zároveň jak žít, tak i pracovat. Ještě ke všemu se většina umělců přátelila, takže jim představa společného bydlení vyhovovala. 

Jenže zřízení družstva mělo i svá negativa. „Každý obyvatel by z toho asi nebyl nadšený, dalo by se polemizovat, jestli je to úplně ‚ideální‘ bydlení a pro koho,“ říká jedna z autorek knihy, Michaela Janečková. Členové se totiž museli naučit společně hospodařit, kolektivně jednat, vyrovnávat se s požadavky jednotlivých stavebníků a občas také řešit spory. Při výstavbě v Braníku, která začala v roce 1971, se umělci střídali při dozorování a své domky budovali z velké části svépomocí. Docházelo tu i k dramatičtějším událostem. Sochař Karel Nepraš s činností družstva nebyl spokojený a hned po začátku výstavby z něj vystoupil, ovšem později se do něj zase vrátil. Jenže po dalším roce se s ostatními umělci opět rozhádal – nebyl spokojený s návrhy ateliéru Gama a architekta Karla Pragera. Družstevníci sochaře nakonec vyloučili. Dům zamýšlený pro Nepraše pak získal jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků, Jiří Kolář se svou ženou Bělou. Celý spor družstvo vyřešilo až o několik let později tím, že sochaře vyplatili.

Zapomenuté Pragerovo dílo

Pro Karla Pragera nebyla stavba soukromých rodinných domků tak úplně obvyklá (i když pár jich postavil pro své přátele nebo pro sebe). Tím pádem se na Pragerovy branické stavby trochu zapomnělo a detaily o nich odhalila až kniha Karel Prager: Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry. „Začalo nás zajímat nejméně známé dílo Karla Pragera, ale i jeho kontext. Je to kolonie, která na našem území nemá obdoby,“ vysvětluje spoluautorka knihy Irena Lehkoživová.

Prager se s několika umělci z družstva znal, proto ho také oslovili. Nejspíše on zase vybral pozemek v Braníku, nedaleko své vlastní vily. Na projektu pracoval v rámci ateliéru Gama a navrhl 11 domků – 7 řadových a zbytek samostatných. Jednotícím prvkem celé kolonie byla Pragerova práce s různými výškovými úrovněmi, díky níž se dokázal vypořádat se svažitostí terénu funkčně a elegantně. Z příjezdové cesty vidí návštěvník pouze horní patro domu, přes které se také vstupuje dovnitř. Suterén se nachází schovaný níže ve svahu a umělci zde měli i garáže.

Výjimkou jsou dva krajní domky, jejichž styl se od ostatních trochu liší. V jednom z nich žila sochařka Helena Trubáčková, která pro svou práci s keramikou potřebovala pec, a tím pádem i ateliér ve spodním patře, na rozdíl od zbytku umělců. Motivy sochařky Trubáčkové jsou vidět i v atriu CAMPu, s Pragerem se totiž znala už od školy a spolupracovala s ním při vytváření Sdružení projektových ateliérů.

Osud domků s ateliéry

Do domků v Braníku se umělci přestěhovali po jejich dokončení v roce 1976 a žili tu i v následujících desetiletích, přestože za normalizačních let v Československu neměli tak velké pole působnosti. Nemohli vytvářet autorská díla, a proto se soustředili hlavně na veřejné projekty. O rok později pak družstvo rozpustili a domy přešly do jejich osobního vlastnictví.

V současnosti v některých domcích žijí potomci původních družstevníků, jinde noví majitelé. Někteří z umělců totiž ještě za socialismu odešli do zahraničí, a o své branické bydlení tak přišli. Dnešní vlastníci do Pragerovy architektury nijak výrazněji nezasahovali, pouze na jednom z domů provedli nástavbu.

„Památkově chráněná tato kolonie není, což myslím ani není potřeba. V podstatě všichni, co tam bydlí, k domkům mají vřelý vztah a změny, co učinili, nepoškozují výraz domu. Je potřeba dodržet třeba barvy a proporce, ale je samozřejmé, že například jednou za čas musíme vyměnit okna. To jsou ale vratné zásahy. Dispozice domů je i dnes původní,“ říká Irena Lehkoživová.

Texty Michaely Janečkové a Ireny Lehkoživové v představované knize představují příběhy branických družstevníků, kteří pod Pragerovou taktovkou v 70. letech domky postavili, a také vývoj kolonie od jejího vzniku až po současnost. Mapují tak asi nejméně známé dílo Karla Pragera. Eva Novotná zde zase podává výklad fungování družstevnictví za socialismu. Texty doplňuje fotografická esej Petra Faba, která zachycuje současný stav.