Nora Třísková
Marie Zákostelecká
2 krejcary za pisoár, 10 za kabinku. Jak vypadala architektura veřejných záchodků?

Pisoáry a kabinky jsou nedílnou součástí pražského mobiliáře. V ulicích se začaly stavět především s rozvojem vodovodů, tedy v druhé polovině 19. století. Na náměstích a vedle ústí nově postavených mostů vznikaly malé budovy, které jste mohli využít zdarma nebo za poplatek, připlatit si za toaletu I. třídy, a někde si dokonce pořídit toaletní předplatné. V průběhu let se tak měnilo vybavení i architektonické provedení těchto nenápadných a zároveň nepostradatelných staveb.

Fotografie pochází z roku 1907 a zobrazuje veřejný záchodek v Čelakovského sadech vedle Národního muzea. Typ stavby pochází z konce 19. století a byl stavěn Bohdanem Procházkou.

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Kde se vzal záchod?

Záchod jako takový se nacházel v některých pražských domácnostech už v roce 1385. Záchodky sloužící veřejnému užití jsou součástí pražského urbanismu od poloviny 15. století, k jejich velkému rozmachu pak přispěl rozvoj kanalizační sítě mezi lety 1840–1860.

Na dalších fotografiích z roku 1907 je zachycena tramvajová zastávka na Václavském náměstí, přičemž vedle čekárny vpravo se nachází vchod do podzemních veřejných záchodků.

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Tehdy se začala ve velkém budovat síť vodárenských věží a dřevěné potrubí bylo vyměněno za litinové. Voda tak byla rozvedena po celém městě a díky tomu byl zvýšen zájem obyvatel o hygienu. Postupně se také měnily i nároky na toaletní zařízení v ulicích města. Výhradně pánské „pisoiry“ byly postupně doplněny o klozet, tedy místo, kam si mohly odskočit i ženy. Na začátku 20. století už malé veřejné budovy obsahovaly i místnost na přepudrování a upravení účesu.

Vývoj veřejných záchodů se netýkal pouze vzhledu a použitých materiálů, ale také vybavení. Původně byly záchodky jen mužské (návrh urinoiru z roku 1889 vlevo), později si mohly ve městě odskočit i ženy (návrh z roku 1907 vpravo).

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Vývoj veřejných záchodů se netýkal pouze vzhledu a použitých materiálů, ale také vybavení. Původně byly záchodky jen mužské (návrh urinoiru z roku 1889 vlevo), později si mohly ve městě odskočit i ženy (návrh z roku 1907 vpravo).

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Toaleta, služba veřejná

Historie veřejných toalet je pestrá a stejně tak i jejich architektura a detaily. V městských archivech jsou fotografie dokládající existenci záchodků na různých místech vedle Vltavy i na pražských náměstích, kde se shlukovali lidé. V současné době se na území Prahy nachází přibližně 140 veřejných toalet, které si můžete vyhledat také v mapovém portálu hlavního města pod záložkou „vybavenost“.

V roce 1885 bylo v Praze podle knižních zdrojů 24 veřejných záchodků, a to 14 na Starém městě, 4 na Malé Straně a 3 na území Hradčan. V roce 1905 už bylo obecních veřejných toalet 32.

„Objekty veřejných toalet by měly být optimálně víceúčelovým zařízením, které obstará širší škálu potřeb uživatelů veřejného prostoru.“

Manuál tvorby veřejných prostranství, kapitola D.6.2. „Veřejné toalety“

Vlevo na fotografii z roku 1907 je zachycen již modernější veřejný záchodek na Výstavišti v Holešovicích. Fotografie vpravo pochází také z roku 1907 a zachycuje dodnes fungující záchodek v podbřeží u Národního divadla.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy – foto 1, foto 2

Vlevo na fotografii z roku 1907 je zachycen již modernější veřejný záchodek na Výstavišti v Holešovicích. Fotografie vpravo pochází také z roku 1907 a zachycuje dodnes fungující záchodek v podbřeží u Národního divadla.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy – foto 1, foto 2

Prvotřídní záchod

Síť toalet budovaná od konce 19. století vznikala v režii města i soukromých podnikatelů. Používání záchodů bylo zpoplatněné až do 60. let (a pak znovu od 80. let dál), cena se ale lišila v závislosti na typu toalety (kabinková byla dražší než pisoár) nebo vybavení. Koncem 19. století existovaly také záchody I. a II. třídy, kdy luxusnější varianta nabízela kromě záchodu také ručníky, hřebeny nebo nitě na opravení oděvu. Do poloviny 20. století měly záchody standardně i stálé zaměstnance, nejčastěji starší ženy, které se staraly o čistotu. Jednou z podmínek pro získání tohoto zaměstnání byla do první světové války znalost češtiny i němčiny.

Nenápadné stavby můžeme v pražských ulicích potkávat dodnes, většina z nich už ale neslouží jako toalety, jelikož byly buď vlivem rozvoje Prahy zbourány, nebo adaptovány na stravovací, kulturní či jiná zařízení. Jeden z posledních funkčních záchodů vybudovaných ještě za první republiky však můžeme najít v podzemí na Uhelném trhu. Za tím současným nejhezčím v Praze se vydejte do Uhříněvsi a milovníkům designu a zahraniční architektury poradí „kam si odskočit” Adam Štěch!

Materiály z archivu zobrazují návrh a reálné provedení jednoho ze záchodků tzv. švýcarského typu. Stavební návrh vlevo byl projektován stavebním úřadem v Praze v říjnu 1902. Fotografie z Karlova náměstí je z roku 1907.

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Materiály z archivu zobrazují návrh a reálné provedení jednoho ze záchodků tzv. švýcarského typu. Stavební návrh vlevo byl projektován stavebním úřadem v Praze v říjnu 1902. Fotografie z Karlova náměstí je z roku 1907.

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

související

Projděte si CAMP s audio průvodcem v aplikaci Bloomberg Connects. Stáhněte si ji zdarma.