Klára Koldová

Město zní, jdeme tancovat? Hudba je ve městě všude kolem, stačí se jen zaposlouchat

Možná už se k tobě doneslo, že na Vltavské vyroste nová filharmonie – budova naplněná hudbou až po střechu (a těch střech bude navíc hned několik). Ještě to pár let potrvá a celé místo se musí kompletně proměnit, aby na ni byl vůbec prostor. Teď, když tam vystoupíš z metra nebo tramvaje, uvidíš před sebou jen bláznivý motanec silnic, podchodů a nadchodů. Tak si pojďme nejdřív říct, jak spolu hudba a město vůbec souvisí. Můžeme snad krokům a autům, co všude kolem slyšíme, říkat hudba? Jsou ulice jako písničky? A co je to to rychlé tempo?

Možná už se k tobě doneslo, že na Vltavské vyroste nová filharmonie – budova naplněná hudbou až po střechu (a těch střech bude navíc hned několik). Ještě to pár let potrvá a celé místo se musí kompletně proměnit, aby na ni byl vůbec prostor. Teď, když tam vystoupíš z metra nebo tramvaje, uvidíš před sebou jen bláznivý motanec silnic, podchodů a nadchodů. Tak si pojďme nejdřív říct, jak spolu hudba a město vůbec souvisí. Můžeme snad krokům a autům, co všude kolem slyšíme, říkat hudba? Jsou ulice jako písničky? A co je to to rychlé tempo?

Hudba se popisuje jako organizovaný, uspořádaný zvuk, kdy spolu jednotlivé zvuky ladí —tomu říkáme harmonie (nebo neladí, ale pak to asi nikdo nebude poslouchat, viď?).

Město je na tom taky tak, ale nejde jen o to, co slyšíš ušima, ale i o to, co se v něm děje, jak vypadá a jak se tam cítíš. Je to vlastně organizovaný prostor, složený třeba z domů, ulic, stromů, náměstí a podobně. Ty jsou poskládané vedle sebe do řádek, mřížek a bloků – do kompozic. Pokud město neladí, není nám v něm moc dobře. Ať už proto, že se k sobě domy jednoduše nehodí navzájem, nebo proto, že v něm něco nefunguje, třeba na sebe nenavazují spoje hromadné dopravy, tvoří se tu dlouhé kolony aut nebo ani není, kde si zahrát fotbal. A když je všechno organizované až příliš, je to zase nuda. Pokud jsou ale jednotlivé části města rozmanité a navzájem se doplňují, neděje se tam toho příliš moc ani příliš málo, máme si co prohlížet, co dělat a kudy se procházet, bude nám v něm hezky. Možná dokonce harmonicky!

Výstava Vltavská filharmonie v CAMP, která mimo podrobností o vítězném návrhu představuje modely a vizualizace od všech finalistů soutěže.
Zdroj: IPR Praha, Foto Malý

Andante nebo presto?

O velkých městech se někdy říká, že mají rychlé tempo. To je taky pojem z hudby, který popisuje, kolik se toho stane za určitý časový úsek. Při pomalém tempu (andante) dirigent orchestru rozvláčně houpe rukama ve vzduchu, při velmi rychlém (presto) jimi máchá jako dvěma vrtulemi.

Když se ve všední den odpoledne zastavíš na Václaváku, semele se toho kolem spousta – tu někdo spěchá z práce, jiná paní telefonuje a běží u toho na metro, někdo prodává časopis, na kole kolem projíždí kurýr, cinká rozjíždějící se tramvaj, houfují se turisti, zkrátka jedna velká mela. Kdyby ji měl řídit dirigent, chudák by nevěděl, kam dřív ukázat. Někde na vesnici to ve stejnou dobu může ale vypadat úplně jinak – ulicí projde babička s nákupem, slyšíš její pomalé kroky. Pak proběhne kočka, vrzne okno. Možná v dálce projede auto. A to je všechno. To by dirigent moc práce neměl! 

Ulice jako písničky

Podobně je to i s tím, jak město vypadá. (I bez lidí, třeba hodně brzo ráno, když všichni ještě spí.) Představ si dvě stejně dlouhé ulice, kterými musíš projít až na konec. Tu první z jedné strany lemuje vysoká zeď, přes kterou nevidíš. Naproti zdi je parkoviště a pár dlouhých domů bez oken, asi továren nebo skladů. Na pohled se tam toho děje málo, nic se nemění a dojít na konec není moc zábavné. Asi jako písnička o pár dlouhých tónech, na kterou by mohl tancovat leda tak lenochod.

Tovární budovy, komín a paneláky v pražských Malešicích. Jakou písničku podle tebe hrají?
Zdroj: IPR Praha, Foto Malý

A pak je tu druhá ulice, kde jsou vedle sebe malé řadové domky. Jeden má předzahrádku a na ní malinový keř. Ten vedle má před vstupem schodiště a barevné zábradlí. Třetí má prosklené dveře, takže trochu vidíš dovnitř. Další má na zápraží lavičku a připravené pantofle. Pokud se nebudeš zastavovat, aby ses tu lépe porozhlédl, bude ti trvat stejně dlouho dojít na konec, jako u první ulice. Ale cesta to bude zábavnější, víc toho uvidíš a pravděpodobně ti „uteče“ mnohem rychleji. Kdyby se popsala hudbou, byla by to asi celkem rychlá písnička. A měla by veselou melodii.

Cyklisté projíždějí ulicí v pražském Karlíně. Za chvíli vjedou do stínu stromů. Zavři oči a nastraž uši! Co asi na tomto místě uslyšíš?
Zdroj: IPR Praha, Foto Malý

A co tvoje ulice, ve které bydlíš? Jaká je to písnička? Je spíš monotónní, nebo plná života? Jak by se na ni asi tancovalo?

Co je ale vlastně slyšet?

A když jsme si tohle všechno řekli, zkus si s námi zahrát takovou hru: 

Poslouchej, jak město doopravdy zní. Začít můžeš klidně u sebe před domem. Stoupni si někam na bezpečné místo a zavři na půl minuty oči. Nepodváděj a jenom vnímej, co všechno za tu dobu uslyšíš – a zkus to popsat. Projíždějící auta? Cvakání semaforu? Něčí kroky? Co má asi za boty? Koloběžku – a na dlažbě, nebo na asfaltu? Troubí někdo? Co ještě se děje a jak daleko? Opakuj tohle ještě na pár jiných místech, buď v centru, anebo naopak víc na okraji města, v parku nebo u řeky.

Uvidíš, že jenom posloucháním toho lze o daném místě pochopit docela dost. Pozadí téhle městské symfonie tvoří tišší zvuky, které jsou ale kontinuální. Podle nich poznáš celkovou atmosféru místa. (Jsou to zvuky aut? Hromady lidí? Vody?) Naopak ojedinělé zvuky, co se objeví jen jednou, zase prozradí, co se aktuálně děje. (Houká sanitka? Štěká pes? Někde něco spadne?) A některé typické zvuky ti přímo napoví, jak místo vypadá. (Zvoní kostelní zvon? Drnčí kola na staré dlažbě?) Co ještě? Ladí to, nebo spíš ne? A co ty, můžeš do toho nějak zasáhnout? Co kdybys to dirigoval/a?

Úkol 1:

Pojď se do znění města zapojit: najdi si klacek jako hudební nástroj. Jeho druhou částí bude přímo okolní prostředí – a hraj! Jinak zní, když ho táhneš po dlažbě nebo po asfaltu. Bubnovat se dá skoro kdekoliv, brnkat třeba na plot nebo mříže, šustit trávou, ťukat na dřevo… Každý materiál vydává jiný zvuk, a že jich okolo nás je! Až to prozkoumáš, zkus složit a zahrát jednoduchou melodii. Zapojit můžeš i svoje tělo nebo třeba kamarády, sourozence, rodiče… Tleskání nebo dupání dodá tvojí skladbě skvělý rytmus!

Úkol 2:

Pusť si tuhle audionahrávku, klidně několikrát za sebou, a dávej pozor, co všechno v ní uslyšíš, blízko i daleko. Nakresli, jak asi vypadá místo, kde byla nahraná, a co se tam zrovna děje. Jestli se s námi chceš podělit o svůj záznam místa, pošli fotku obrázku se svým jménem a třeba i s krátkým textem na adresu edu@ipr.praha.eu. Do předmětu emailu napiš „Zvuk místa“. Těšíme se na tvůj obraz!

P. S. Zajímá tě, jak bude nová filharmonie vypadat? Jaké návrhy se dostaly do finále mezinárodní soutěže? V CAMPu právě probíhá výstava, kde si můžeš modely všech 19 finalistů prohlédnout. Je otevřena od úterý do neděle od 09.00 do 21.00.