Architektura, která vypráví příběhy minulého století. Památníky připomínají osobnost Jana Palacha, Tomáše Bati i oběti železné opony a druhé světové války

Památníky bývají všude ve světě místem zklidnění, uctění a zastavení. Další díl Cesty z města nás tentokrát zavede k několika výrazným památníkům napříč celou republikou. Zážitek to nebude milý a veselý, ale o to silnější a hlubší. Vydáme se na bývalou signální silnici u Mikulova, kde navrhlo studio Kuba & Pilař architekti vzpomínku na oběti železné opony, navštívíme tísnivou expozici věnovanou tragédii vyhlazené obce Lidice nebo neskutečně působivý symbolický dům Jana Palacha ve Všetatech podle návrhu Pavly Melková a Miroslava Cikána z MCA atelier.

Brána ke svobodě

Vinařské království Mikulov přiláká každoročně davy návštěvníků. Pokud si do města uděláte výlet po stezce vedoucí od Valtic, narazíte na památník věnovaný 53 obětem železné opony. Ocitnete se totiž v těsné blízkosti státní hranice s Rakouskem, u bývalé „signální silnice“, kterou používala při ostraze hranice pohraniční stráž v temných časech totality. Dnes slouží silnice jako oblíbená turistická cesta a cyklotrasa. Památník tvoří osm metrů vysoké ocelové stély zapuštěné do země ve čtvercovém půdorysu. Každá přitom nese jméno konkrétního člověka, který na zdejším úseku hranice zahynul při nešťastném pokusu o jeho překonání. Stél je 53, přesně tolik, kolik zde zemřelo v letech 1948 až 1989 osob. Autory Brány ke svobodě, která byla slavnostně odhalena 21. listopadu 2014, je brněnské studio Kuba & Pilař architekti, které stojí mimo jiné i za obchodním domem Omega na náměstí Svobody nebo knihovnou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Iniciátorem projektu však byl spolek Paměť, který stojí také za nedalekou Stezkou svobody v Mikulově a pamětním křížem v Lanžhotu.

Třiapadesát vertikál jako třiapadesát zmařených životů během pokusu o útěk z totalitního Československa.

Autor: Petr Šmídek

Nečekaný růžový sad

Památník Lidice pečuje o trvalou vzpomínku na obec Lidice, vyhlazenou 10. června 1942 německými nacisty. Celá vesnice byla vypálena a srovnána se zemí. Zastřeleno zde bylo 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračního tábora Ravensbrück a děti předány k poněmčení, nebo odvezeny do polského Chełmna. Dnešní památník byl vybudován v místech nad bývalou obcí u příležitosti dvacátého výročí události v roce 1962. Jeho součást tvoří upravené pietní území se společným hrobem lidických mužů, základy původních statků, muzeum s audiovizuální expozicí A nevinní byli vinni a výstavní síň. Památník Lidice je zároveň příspěvková organizace ministerstva kultury, která pečuje o národní kulturní památku Areál Lidice a Pietní území Ležáky. Autory nové audiovizuální expozice z let 2005–2006 je Bohumír Prokůpek ve spolupráci s Janem Žalským, jehož potraviny v Seči už jsme v minulosti také navštívili. Jakmile se ocitnete uvnitř v setmělé obdélníkové hale s hrubě omítnutými zdmi, padne na vás tíha, smutek, ale zároveň i velmi silná opravdovost prostoru. Ten je členěn monolitickými betonovými deskami, vytvářejícími nejrůznější zákoutí, kličky a komory. Pomyslný střed místnosti tvoří původní vrata bývalého lidického kostela a velká betonová deska stojící za nimi, na kterou je promítána fotografie oltáře. Historie je připomenuta krátkými filmy. Doprovází ji pietně vystavené předměty. Architekti pracovali s dojmem tísnivosti, strachu a celkové tíhy; jak také jinak. Když procházíte, musíte se občas přikrčit. Najednou se totiž ocitáte v místnosti s nízkým stropem, připomínají hrobku. Vedle samotného Památníku si však dovolím upozornit na jednu podivnou zajímavost, kterou je lidický Růžový sad, jenž patří dokonce mezi největší sady růží v České republice. Roste a kvete tu přes 24 000 růžových keřů ve 240 odrůdách včetně unikátní odrůdy Lidice. Historie založení sadu sahá do Anglie, kde v 10. června 1954 vystoupil s myšlenkou pietního sadu poslanec britského parlamentu sir Barnett Stross jakožto předseda spolku Lidice budou žít (Lidice Shall Live). Sad byl založen v červnu 1955 pod názvem Sad míru a přátelství. Po revoluci přešla starost o sad na obec, která neměla na jeho údržbu prostředky. Sad tedy nakonec zanikl. Obnoven byl až v letech 2001–2003 podle návrhu Pavla Bulíře z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích.

Autory nové audiovizuální expozice Památníku Lidice z let 2005–2006 je Bohumír Prokůpek ve spolupráci s Janem Žalským.

Autor: Bohumír Prokůpek

Schody vedoucí k neexistujícímu pokoji

Památník Jana Palacha nacházející se v centru obce Všetaty se skládá z rodného domu Jana Palacha, proměněného pod taktovkou architektů Miroslava Cikána a Pavly Melkové v jakýsi výtvarný objekt, novostavby pavilonu historické expozice a kontemplační zahrady. Samotný návrh vzešel z architektonické soutěže, kterou uspořádalo Národní muzeum, do jehož správy ostatně Památník patří. Hlavním úkolem bylo zachytit a interpretovat hrdinský Palachův skutek, jeho vliv na osudy společnosti a samotné rodiny, citlivě začlenit stavbu do prostoru Všetat a poradit si s komplikovaným prostorem domu, kde Jan Palach strávil své dětství a mládí. Původní rodný dům byl totiž přestavěn a nedochovaly se již žádné autentické prvky z Palachova života. Zvolená forma Památníku pocházejícího z roku 2019 je tak abstraktní, velmi čistá, působivá a promyšleně symbolická. Pracuje s motivem prázdna a hrany, jakéhosi zlomu, který nastal v roce 1969. Zdůrazňuje význam Palachova protestu, kterým chtěl 16. ledna 1969 vyburcovat veřejnost z rezignace, do níž upadla necelých 5 měsíců po srpnové okupaci. Expozice nabízí jak autentické předměty, tak interaktivní obrazovky, které návštěvníka provedou dobovými obrazovými a zvukovými záznamy. Nedílnou součástí je také dokument o Janu Palachovi, který speciálně pro tento účel natočila režisérka Olga Sommerová. Extrémně silně však promlouvá samotná architektura. Ostří hrany zla jako by proťalo dům zvenčí. Dům zůstává vpádem hrany vyprázdněný. Zaslepená okna jsou rozhraním mezi osobním postojem a přístupem společnosti. Najdeme tu jen malinké škvíry, skrze které lze spatřit nadějné paprsky světla. Osobně za jedno z architektonicky nejpůsobivějších gest považuji torzo schodiště vedoucí k neexistujícímu Janovu pokoji. Dveře, kterými odešel v den oběti, tak už navždy zůstávají dveřmi odcházení. Při prohlídce procházíme pod vlajkou, stejně jako pod ní ležel Palach. Architektura je tu zkrátka sama o sobě nositelem významu. Podtrhává emoce, nutí nás dívat se všude kolem a zastavit se.

Rodný dům Jana Palacha, nová expozice a zahrada k poklidnému zastavení.

Autor: Ester Havlová

Památník jako manifest moderní architektury

Přesuneme se ale o město a osobnost dále. Památník Tomáše Bati je bezesporu architektonickou ikonou. Vznikl ve zcela ojedinělých historických souvislostech prudkého rozmachu moderního Zlína. Pomyslně dokonce završil urbanistickou strukturu města budovanou Tomášem Baťou a Františkem L. Gahurou. Průmyslník a starosta Zlína Tomáš Baťa zahynul při letecké havárii 12. června 1932. Již v březnu následujícího roku se začal stavět Památník na jeho počest podle Gahurova návrhu. Slavnostní otevření pak proběhlo v den prvního velkopodnikatelova výročí 12. července 1933. Během let 1954–1955 byl však Památník přebudován na koncertní sál a galerii. Změnil také název: nově byl přejmenován na Dům umění. Město Zlín začalo v 90. letech vyjednávat o převodu Památníku do majetku města, v roce 2006 pak uspořádalo konferenci o jeho budoucnosti, ze které vzešel mimo jiné zásadní závěr navrátit objekt do původního stavebního stavu a funkce, a to včetně legendárního letadla, ve kterém Baťa zahynul. Povedlo se tak až v roce 2019, kdy byl Památník, rekonstruovaný podle návrhu Petra Všetečky, znovu otevřen. Důsledná obnova původní podoby památníku přitom směřovala k návratu jednoduchosti a redukci všeho postradatelného vybavení, které je dnes v budovách obvyklé. Veškeré provozní, technické a servisní prvky a prostory jsou umístěny mimo památník. Hlavním smyslem objektu je prožitek prostoru, světla, zastavení času a zklidnění.

Do zrekonstruovaného památníku, podle návrhu Petra Všetečky, je umístěné i letadlo Lockheed L-10 Electra, ve kterém Tomáš Baťa tragicky zahynul.\

Autor: Petr Šmídek

Projít a nepřerušit

Jen malý kousek vedle Památníku najdete hlavní severojižní kompoziční osu centra města – Gahurův prospekt. Ten byl v letech 2013 revitalizován pod vedením zlínského studia ellement architects, které se dlouhodobě zaměřuje na zvelebování města a rekonstrukci různých typů baťovských domků. Na projektu rovněž spolupracovali krajinářští architekti Partero. Gahurův prospekt je taková zelená páteř, která spojuje lesy nad městem s kultivovanými městskými parky. Hlavním záměrem tvůrců se stalo naplnění jednoduché myšlenky, a to „projít a nepřerušit“. Ono „projít“ přitom architekti vnímali jako zajištění volného pohybu lidí v prostoru, který je kultivovaný, čistý, přehledný a funkční. „Nepřerušit“ zase představovalo živou reakci na původní koncepci F. L. Gahury. Projekt bylo tedy nutné vztahovat jak k lidskému, tak i urbanistickému měřítku. Výsledkem je modelace terénu plynulým vypnutím tvaru travnatých ploch do podoby mírných kopečků a vybudování nových chodníků, zapuštěných pod úroveň terénu. Moment křížení je přitom základním východiskem. Chodci plynule proplouvají, jako by se v travnatých plochách vynořovali a zase ztráceli.

Projít a nepřerušit. Tak zní základní moto revitalizace Gahurova prospektu od ellement architects a studia Partero.

Autor: Dorota Špinková

Uprostřed lesa

Málokteré místo v České republice vypráví příběh o utrpení Romů a Sintů během druhé světové války tak naléhavě jako Lety u Písku. Zdejší tábor začal fungovat v roce 1940 formálně jako kárný pracovní tábor určený pro osoby, které se řečeno dobovým slovníkem „štítily práce“. Později byl zcela proměněn na romský tábor. Do května 1943 jím prošlo 1 308 Romů, přičemž 327 z nich v něm zahynulo a přes 500 jich bylo převezeno do Osvětimi. Šíleným zvratem osudu pak zde byl za komunismu v 70. letech minulého století zřízen vepřín. Ano, opravdu. Možná si to pamatujete, ještě před pár lety romští aktivisté marně usilovali o uzavření vepřína, který znesvěcoval památku romských obětí druhé světové války. O odkupu velkovýkrmny prasat rozhodla vláda v roce 2017. Brněnské Muzeum romské kultury se posléze pustilo do přípravy projektu Památníku holokaustu Romů a Sintů, jehož nedílnou součástí bylo také vyhlášení mezinárodní dvoukolové krajinářsko-architektonické soutěže. Do té se přihlásilo celkem 41 studií ze 12 zemí světa a vítězem se stal návrh krajinářského studia Terra Florida a architektonické kanceláře Atelier Světlík, který pracuje s lesem jakožto kompozičním prvkem, do nějž se jednotlivé části památníku otevírají – ať už přímo, nebo prostřednictvím velkoformátových oken. S dokončením památníku se počítá v roce 2023. Vedle uctění památky obětí tábora a informování o historii místa by měl poskytovat také zázemí pro vzdělávání a podněcování diskuze v otázkách diskriminace menšin nebo lidských práv a svobody člověka. Průběh a východiska celé soutěže si můžete projít na stránkách projektu. Stojí to samo o sobě za pozornost. Muzeum romské kultury přizvalo k procesu společnost ONplan, věnující se strategickému plánování měst a obcí. Ta pak zapojila do přípravy zadání nejen zástupce pozůstalých, ale také odvážlivce, kteří se spolupodíleli na boji za odkup vepřína, nebo spolky či iniciativy věnující se romské problematice a otázkám lidských práv. Jako závěrečná poznámka se hodí ještě dodat, že v porotě soutěže usedly takové kapacity jako architekt Vladimír Sitta, který vede Ústav krajinářské architektury na Fakultě architektury ČVUT, historik umění a kurátor výstav Rostislav Koryčánek nebo samotný předseda poroty Josef Pleskot.