Vyrůstala jsem v pražských Dejvicích a už od útlého věku jsem chodívala do školy sama. Do konce prvního stupně jsem jako malá holka klopýtala z domu už ve tři čtvrtě na osm, v pubertě mi k přesunu do školy stačily už jen vteřiny. Díky starší sestře jsem na rozdíl od jiných dětí nemusela po obědě chodit do družiny, což jsem po zkušenostech z mateřské školy vnímala jako jistý druh zadostiučinění a odpolední čas využívala ke sledování Odpadlíka.

Základní škola Bílá, která si časem vzala jméno mexického prezidenta, je do rezidenční oblasti zakomponována tak, že k ní ze žádného směru není daleko. Dodnes je příkladem dokonalého urbanistického plánu, který počítal s tím, že tu ve 30. letech vznikne funkcionalistická stavba s připojenou mateřskou školou, zahradou, hřištěm a družinou přes ulici, která sousedí se sportovním areálem Kotlářka. Jak veřejnou vybavenost plánujeme dnes. 

Veřejná infrastruktura byla ve stínu restitucí a otevřených hranic

Současná situace Prahy se s mým dětstvím dá jen těžko srovnávat. Školy a školky v místě bydliště, podobně jako zdravotní středisko, poliklinika a další veřejná vybavenost, už nejsou takovou samozřejmostí. Plánování veřejné infrastruktury v 90. letech ustoupilo do pozadí všeobecného nadšení z otevřených hranic, privatizace, volnějšího trhu a plánování developerských projektů.

Dopady toho, co se podcenilo v 90. letech, můžeme dnes sledovat v přímém přenosu. Většina nově vystavěných rezidenčních čtvrtí poblíž centra města se začala plánovat už před třiceti lety, a tomu také odpovídá jejich urbanistický koncept, který se odráží v absenci škol a školek i obchodů. Doba se ale změnila, protože kromě porodnosti dnes ovlivňuje kapacitu institucí také migrace ze zahraničí nebo nedostatek učitelů.

Město má k rozvoji veřejné infrastruktury studii nazvanou UAP, která poukazuje na místa s největším nedostatkem občanské vybavenosti včetně mateřských a základních škol. Pro Prahu bude podle ní nezbytné reagovat hlavně na budoucí demografický vývoj, který předpokládá, že se do města bude stěhovat čím dál více lidí.

Proč 18 městským částem chybí místa ve školkách?

Mateřských škol je v Praze zhruba 430 a chodí do nich celkem 43 420 dětí. Kapacita míst se ale v městských částech liší – někde je dětí málo, v jiných zase příliš mnoho. Dlouhodobě platí, že v osmnácti částech Prahy se do školky ročně nedostane 50 až 200 dětí. Někde je to i více.

Nedostatek míst je většinou ve velkých, okrajových částech Prahy, kde se vystavěly nové rezidenční komplexy, ale občanská vybavenost zůstala vesměs stejná. Lidé si zvykli dojíždět do jiných částí města, což vede k hustší dopravě, vyšší produkci CO2 i vyššímu vytížení některých lokalit.

Nerovné podmínky pracovních příležitostí na úrovni České republiky navíc vedou k tomu, že se podle prognózy budou lidé i nadále stěhovat do měst. Jen v Praze má do roku 2050 žít asi milion pět set tisíc obyvatel. Cílem Prahy je proto stát se v následujících letech více udržitelným městem. Čím blíže domova mají rodiny školku a školu, obchody, lékaře i pracovní příležitosti, tím méně je pravděpodobné, že budou znečišťovat ovzduší tím, že budou dojíždět na delší vzdálenosti.

Jak vypadá ideální městská čtvrť?

Kdyby bylo vše tak, jak má být, měl by každý člověk v dochozí vzdálenosti od svého bydliště školu, školku, park, kulturu i praktického lékaře. Recepty na ideální město jsou, v jejich realizaci ale brání i jiné faktory, než je přelidněnost a nedostatek škol. Důležitá je také bezpečnost.

Město dnes už ví, že k tomu, aby děti mohly chodit do školy pěšky, potřebují, aby po cestě nebylo příliš mnoho překážek. Jinak řečeno, je-li jejich cesta bezpečnější, je větší pravděpodobnost, že je rodiče nebudou vozit do školy či školky autem. K tomu město potřebuje bezpečné přechody, pěší zóny i kvalitní veřejný prostor.

Podle dokumentu ÚAP – Veřejná vybavenost, kterou v roce 2020 vypracoval Institut plánování a rozvoje, je ideální, nachází-li se do 100 metrů od bydliště dětské hřiště, do 600 praktický lékař, mateřská škola, potraviny či veřejné sportoviště a do 800 poliklinika, kultura, knihovna a základní škola. Ne všude ale tento poměr platí a vzhledem k soukromému vlastnictví dnes už většiny pozemků má Praha jen malé páky na to, jak charakter čtvrtí ovlivnit. Do budoucna se ale zdá, že se situace změní k lepšímu.

Město se snaží navázat spolupráci s developery

Praha má za cíl nastavit do budoucna rovné podmínky pro všechny obyvatele města. Výstavba satelitů a rodinných domů na okraji ukázala, že ruku v ruce s novým developmentem musí jít i plánování občanské vybavenosti a veřejné infrastruktury.  Spolupracovat chce město i se Středočeským krajem. V oblastech, jako je Černý Vůl, Statenice nebo Horoměřice, bylo totiž začátkem nového milénia více dětí, než veřejné instituce dokázaly pojmout, a tak dnes některé dojíždějí do Prahy.

V současné době IPR připravuje dokument, který zjednodušeně říká, že při budování nových městských čtvrtí musí developeři městu přispět i na občanskou vybavenost. Týká se to hlavně pozemků, které potřebují změnu v územním plánu, čímž se mnohonásobně zvýší jejich hodnota. Nová pravidla určují, kolik investic se vrátí zpět městu nebo městské části v podobě nových parků, školek i městských bytů.

K tomu, aby v Praze vznikala nová výstavba, musí město v některých částech změnit územní plán. Týká se to například zemědělských ploch na hranicích Prahy, brownfieldů podél železniční tratě, náměstí nebo parků. Vize architektů je totiž vzhledem k udržitelnosti a monocetrickému charakteru města jeho kapacitu i nadále navyšovat uvnitř, a nikoli vně.  

Pandemie koronaviru ukázala, že školky a školy hrají důležitou roli v duševním i fyzickém zdraví dětí. Kromě znalostí v nich získávají sociální kontakty a zázemí, které obzvlášť pro ty nejzranitelnější funguje jako bezpečný přístav. Jestli a jak pandemie změní architekturu institucí a jejich vnitřní uspořádání, se ale ukáže pravděpodobně až za několik let.