Chirurgicky čisté snímky architektury jsou klišé. Fotografové zkoumají způsoby, jak snímky mohou vyprávět příběh budov

O fotografii architektury panuje představa, že musí být chladná a čistá. Postupně se však začínají prosazovat přístupy, které divákům nabízí hlubší vhled do souvislostí staveb. Spousta fotografů se snaží ukázat myšlenky architektů s přesahem a vznikají také projekty, které jdou ještě dál. Mapují příběhy budov a jejich hezčí i ošklivé stránky. Jana Šturdíková například nafotila chátrající zámky na Slovensku. Ale i další projekty dokážou do snímků vnést odraz reality, který zakázková fotografie ne vždy zvládá zachytit.

Není to jen o nablýskaných budovách

O obrazu architektury se nejčastěji mluví ve spojitosti se zakázkovou fotografií. Ta je však hlavně nástrojem pro prezentaci a propagaci díla. Běžně ji zadávají sami architekti, kteří chtějí ukázat své stavby v co nejlepším světle.

„U zakázkové fotografie se používá klišé, že je čistá, chirurgicky chladná. Údajně vypovídá pouze o stavu objektů, ale neřeší, proč tak daná stavba vypadá. Je to běžné u nás i v zahraničí. Neustále diskutujeme o tom, který obraz architektury je správný – jestli ten, který zobrazuje žitou realitu, nebo zakázkové práce, jež ukazují spíše idylu, kterou architekti chtěli ztvárnit a může se vzdálit skutečnosti,“ vysvětluje Vendula Tůmová, historička umění a specialistka na komunikaci.

Jenže fotografie staveb má několik žánrů, které bychom neměli opomíjet. Už samotné zakázky nemusí nutně zachycovat pouze strohý obraz budovy, ale někteří autoři dokážou ve svých snímcích předat i kontext. Příkladem může být dlouhodobý projekt o pražských náplavkách od studia BoysPlayNice, který ukazoval život na pozadí zobrazované architektury. Slovenský fotograf Matej Hakár zase zachytil postupnou rekonstrukci venkovského domu v Lozornu nedaleko Bratislavy místo toho, aby se věnoval pouze už hotové nablýskané budově.

Venkovský dům v Lozornu rekonstruovali architekti ze studia MAPA.

Autor: Matej Hakár

Příběhy lidí i staveb

Kromě toho ale vznikají další fotografie, které nemají marketingový účel. Jsou to témata, která nezadávají architekti a týkají se prostoru kolem nás. To je například dlouhodobý projekt fotografa a historika umění Tomáše Pospěcha Šumperák o fenoménu rodinných domů z období socialismu.

„Když jsem dělal tento projekt, obrovským objevem pro mě byla možnost navštívit obyvatele domů. Bavil jsem se s nimi, dal jsem si u nich kávu a buchtu, ale hlavně jsem zjistil, co to znamenalo postavit si dům svépomocí. Pak si celý život obydlí upravovali po svém. Něco se jim na domě líbí, a něco zase ne. To přináší úplně jinou zkušenost z architektury než zakázková fotografie,“ říká Tomáš Pospěch.

Fotograf Tomáš Pospěch zmapoval architekturu doby socialismu na příkladu rodinného domu zvaného šumperák.

Autor: Tomáš Pospěch

Dříve převažoval přístup, že by fotografové měli interpretovat architektovu či architektčinu myšlenku veřejnosti. Postupně si ale hledají cestu, jak snímkům dát nový rozměr a vnášet do nich kreativní prvky. „Oceňuji ty, kteří se snaží udělat krok stranou a hlouběji předat architektonický záměr. U nás můžu jmenovat tvorbu Jasanského s Polákem, kteří vytváří převážné dokumentaristické cykly, projekt Chateaux po našom Jany Šturdíkové, představující chátrající zámky na Slovensku, nebo fotografie Tomáše Součka, který zase sleduje estetickou hodnotu prostředí a zachycuje i ztracenou funkci objektů,“ říká Tomáš Pospěch. Ale ne vždy má taková tvorba úspěch, protože není tak atraktivní pro média nebo sociální sítě.

Méně komerční pohled na architekturu nabízí například tvorba fotografů Jasanského s Polákem. Jejich rozsáhlý projekt Pragensia mapuje hlavní město během poslední pětiletky normalizace.

Autor: Jasanský-Polák

V projektu Provizorní působiště Tomáš Souček pomocí profesionální fotografické techniky přeměnil objekty „nízké“ kvality v elegantní fotografické obrazy.

Autor: Tomáš Souček

Jak realita může zklamat

Dostáváme se tak k zásadní otázce, jestli architektura vzniká pro uživatele budov, nebo pro fotoaparát. A v důsledku pak pro média, sociální sítě a Instagram. Čím hezčí snímky jsou, tím jednodušší bude šířit je po sociálních sítích. Nejsou stavby zkrátka lepší na fotografii než ve skutečnosti? Fotograf a vystudovaný architekt Jan Vranovský popisuje zklamání z tvorby Japonce Kengo Kumy, například z informačního centra v Asakuse.

Informační a turistické centrum v Asakuse od japonského architekta Kengo Kumy.

Autor: Takeši Yamagiši , Zdroj: Kengo Kuma & Associates

„Řekl bych, že jsou architekti nebo studia produkující stavby, jež vypadají skvěle na fotografiích, ale už ne tolik v reálu. Když jsem se stěhoval do Tokia, těšil jsem se na architekturu Kengo Kumy, ale některé stavby pro mě byly zklamáním. Přijde mi, že některé věci navrhuje tak, aby vypadaly dobře na fotkách. Občas budovy nefungují dohromady jako celek. Nebo mají detaily, které nedávají smysl – tváří se jako součást konstrukce, ale ve skutečnosti jsou tam jen nalepené, aby to vypadalo lépe,“ říká Jan Vranovský.

Lidé dnes častěji prožívají architekturu skrze fotografie než přímou zkušeností, což na nás má negativní vliv. Většinou stavby známe z pár snímků, které používají média. Opakují se notorické a ikonické pohledy a další fotografové je pak používají znovu a znovu. V důsledku toho máme často pocit, že stavbu známe, ale skutečnost nás nepříjemně překvapí.

Pusťte si záznam diskuze Jak fotit architekturu: Mezi kritikou, reportáží a marketingem: