Holanďan Iwan Baan patří v současnosti k nejvyhledávanějším fotografům architektury. Za více než dvacet let své kariéry vytvořil nevídané portfolio. Vyhledávají ho hvězdní architekti, on sám se však vnímá jako dokumentarista a více než stavby samotné ho zajímá, jakým způsobem domy fungují, když je začnou používat lidé. Loni v létě poprvé v životě navštívil a nafotil Prahu. Sedm dní s fotoaparátem v ruce – pěšky, na kole i z vrtulníku. Centrem, periferií i krajinou podél Vltavy. Své dílo, které je syrové, nepodbízivé a na míle daleko od nablýskaných snímků z turistických průvodců, nyní představuje v CAMPu. Výstava s názvem Iwan Baan: Prague Diary potrvá do 20. srpna.
Expozice je koncipována jako pomyslná městská pouť, kterou prostupují čtyři tematické roviny – první kontakt s městem, centrum, periferie a přírodní scenérie. Návštěvník jimi může libovolně procházet a pomyslně se ztrácet v různých zákoutích. Velkoformátová projekce výstavního sálu je věnována Baanovým leteckým snímkům – návštěvníci výstavy tak mají jedinečnou možnost spatřit Prahu z nezvyklých úhlů pohledu a v netušených souvislostech. Na protější stěně výstavního sálu pak expozice odhaluje téměř všechny snímky, které Iwan Baan v Praze pořídil. Syrově, neupraveně, nahodile. Za doprovodu audio komentáře samotného Iwana Baana, tak může návštěvník nahlédnout do „zákulisí“ fotografovy tvůrčí metody.
„Iwan Baan se na svých fotografiích z Prahy neomezuje na notoricky známé a vyhledávané lokality, ale i na ty opomíjené. Mapuje také důležité brownfieldy jako Nákladové nádraží Žižkov nebo okolí metra Vltavská a zachycuje je v jejich syrovém stavu. Zaměřuje se na zástavbu v blízkosti řeky, průmyslové objekty, dopravní infrastrukturu, ostrovy, krajinu a rušný i tichý život kolem ní. Z protikladů vytváří mozaiku, z níž poskládal městský portrét, který si mohou návštěvníci prohlédnout na výstavě v CAMPu“
K fotografování se Iwan Baan dostal díky své babičce, která mu k jeho dvanáctinám koupila první analogový fotoaparát. Po studiích na Královské akademii umění v Haagu (the Royal Academy of Art in The Hague) se začal zajímat o dokumentární fotografii. Jeho kariéru na poli fotografování architektury odstartovala spolupráce s renomovaným nizozemským architektem Remem Koolhaasem v roce 2004. Od té doby spolupracoval například s norským studiem Snøhetta, kanceláří japonského architekta Soua Fujimota, či dánským ateliérem Bjarke Ingels Group. Zvěčnil také ikonické stavby jako muzejní budovu Fondation Louis Vuitton Franka Gehryho, Vitra House od Herzog & de Meuron nebo Labskou filharmonii v Hamburku.
Baanova fotografická tvorba osciluje na pomezí dvou architektonických světů – nablýskaného a všedního. Snaha přiblížit se a porozumět životu obyčejných lidí, zdokumentovat ho na pozadí staveb a neopomenout aspekty plánování a výstavby města jsou mu jako dokumentaristovi blízké. Stavby na jeho snímcích nepůsobí izolovaně, proudí jimi život. Nezáleží na tom, zda jde o impozantní kulturní centrum od Zahy Hadid v Ázerbájdžánu nebo malou prosklenou toaletu v zahradě, kterou navrhl Sou Fujimoto – Iwana Baana zajímá hlavně dialog místa a stavby, která na něm stojí. Nálepce fotograf architektury se proto přirozeně a oprávněně brání.
„Do Prahy proudí ročně statisíce turistů, většina se však nehne z historického centra. Chtěli jsme ukázat, že stačí kousek popojet a uvidíte Prahu, která je jiná – syrová, ale krásná“ říká Štěpán Bärtl, vedoucí CAMPu. „Zachytit město perspektivou člověka, který ho vidí úplně poprvé, nám přišlo fascinující, o to víc, když se jedná o hvězdu formátu Iwana Baana.“
Název výstavy „Iwan Baan: Prague Diary“ vychází z popisku „A diary of travels with the iPhone“ na autorově instagramovém účtu. Představa nekonečných toulek městem z jednoho konce na druhý zaznamenaných do formy obrazového deníku zapadala do pražského konceptu výstavy od prvotní myšlenky na společný projekt.
„Historická architektura Prahy mi hodně připomíná velké metropole, jako je Londýn nebo Paříž. Ale co je tady jiné, je jistý protiklad mezi tím velkorysým urbanismem s jeho grandiózní architekturou a jakousi velmi příjemnou uvolněností zbytku města“