Myšlenka přizvat Iwana Baana ke spolupráci a uspořádat s ním výstavu vznikla v CAMPu před čtyřmi lety. Napadlo nás, že vytvoření fotosérie zaměřené na město a jednu z jeho dominant, řeku Vltavu, by pro něho jako fotografa najímaného nejlepšími architekty světa mohlo být příjemnou změnou i výzvou. Lze očekávat, že se před námi vyjeví notoricky známá místa, která budou zachycena v novém světle.

Poprvé v Praze

Domluvit spolupráci s jedním z nejrespektovanějších fotografů dneška není z časových a logistických důvodů souvisejících s jeho pracovním vytížením jednoduché. Jeden týden fotí umělecká díla instalovaná na veřejných prostranstvích v Kataru, která budou vystavena na Světovém poháru FIFA, další tráví v Maroku dokumentováním staveb architekta Jeana-Françoise Zevaca pro nově připravovanou knihu. O několik dní později míří do Ugandy, aby pořídil snímky právě dokončeného komunitního hřiště, navrženého ateliérem Francise Kérého.

Až do srpna letošního roku znal Iwan Baan Prahu jen z turistických brožur a vyprávění. Věděl, že se o ní říká stověžatá a také, že je lákavým cílem pro mnoho turistů. Země bývalého východního bloku jeho pozornosti snad z nedostatku příležitostí unikaly a správné načasování projektu se ukázalo jako největší oříšek.

„Prahu jsem navštívil poprvé. Nějakou základní představu jsem měl. Zajímalo mě, čím je specifická a co dalšího objevím. Když žijete na nějakém místě delší dobu, po čase zapomenete, co je na něm výjimečné. Ve své tvorbě se proto snažím všímat detailů, které nemusí být na první pohled viditelné. Stejné je to i v Praze,” popisuje.

Od začátku bylo jasné, že se ve fotosérii z Prahy vydá cestou jinou, složitější a komplexnější. Neomezí se na notoricky známé a vyhledávané lokality, ale zacílí i na ty opomíjené, syrové. Spojovacím prvkem jednotlivých lokalit je řeka Vltava.

„Vltava je důležitou a dominantní částí města. V jednom okamžiku je majestátní a honosná, jinde jsem naopak viděl nedbalost a nedoceněnost. Šlo o protiklady, které spolu dobře fungovaly a které jsem zaznamenal zejména v okolí řeky. Bylo zajímavé je prozkoumávat,” říká.

Architektura na pozadí příběhů

Svým stylem práce se Baan vymezuje klasickému pojetí fotografie architektury, která je postavená na statičnosti, výrazné hře světla a stínu nebo ostrých kontrastech a průhledech. Baanova fotografická tvorba osciluje na pomezí dvou architektonických světů – nablýskaného a všedního. Příkladem může být zachycení všedních dnů obyvatel chátrajícího mrakodrapu Torre David v Caracasu, za nějž získal na mezinárodním benátském bienále architektury v roce 2012 Zlatého lva.

Snaha přiblížit se a porozumět životu obyčejných lidí, zdokumentovat ho na pozadí staveb a neopomenout aspekty plánování a výstavby města jsou mu jako dokumentaristovi blízké. Svým uměleckým přístupem zbavuje architekturu chladné dokonalosti. Stavby na jeho snímcích nepůsobí izolovaně, proudí jimi život. Nezáleží, zda jde o impozantní kulturní centrum od Zahy Hadid v Ázerbájdžánu nebo malou prosklenou toaletu v zahradě, kterou navrhl Sou Fujimoto – Iwana Baana zajímá hlavně dialog místa a stavby, která na něm stojí. Nálepce fotograf architektury se proto přirozeně a oprávněně brání.

Z výšky a na kole

Iwan Baan tvoří intuitivně a svobodně. Aby od architektury získal určitý odstup a zachytil ji co nejkomplexněji, používá letecké záběry. Ty jsou pro jeho vizuální jazyk stěžejní. Focení z ptačí perspektivy, pro které využívá lehké letouny, najdeme téměř v každém jeho projektu. Umožňuje mu poskládat příběh v celistvosti i ukázat, proč snímaná budova a místo k sobě patří.

„Myslím, že nápad pořizovat záběry z výšky přišel poprvé ve chvíli, kdy jsem začal více létat. Vždycky jsem chtěl sedět v letadle u okénka a pozorovat dění kolem. Moje první zakázka na leteckou fotografii byla z New Yorku, a to dva dny před 11. zářím. Udělal jsem spoustu fotek včetně Světového obchodního centra. Pak jsem přijel jsem do Holandska a zjistil, co se stalo. Byla to nejpodivnější zkušenost, kterou jsem zažil. Něco, co se vám jeví jako stálé, je v jednom okamžiku pryč,” vzpomíná.

Iwan Baan spoléhá na postprodukci ve velmi omezené míře, nepoužívá stativ ani speciální techniku, obvykle si vystačí se zrcadlovkou se 35mm objektivem. Při pohybu po městě nejčastěji volí kolo. Stejné to bylo i v Praze. „Kolo je pro objevování skvělé. Navíc můžete kdykoliv zastavit. Autem vám může spousta momentů utéct,” hovoří o své zkušenosti.

V Praze s jeho pomocí zmapoval vltavské břehy. Fotil místa zapadlá i frekventovaná. Zaměřil se na zástavbu v blízkosti řeky, průmyslové objekty, dopravní infrastrukturu, ostrovy, krajinu a rušný i tichý život kolem ní. Zajímalo ho, jak lidé žijící u vodního toku žijí a tráví volný čas. Líbilo se mu, jak pro svůj odpočinek využijí každou volnou plochu zeleně, stejně jako uvolněná atmosféra, která v létě v hlavním městě panovala. Z architektury mu pak uhranuly kubistické stavby. S maximálně vyvinutou senzitivitou na sebe nechal působit energii města, a tím vystihnul i jeho charakter. Z protikladů i absurdně úsměvných momentů vytvořil mozaiku, z níž poskládal městský portrét, který vybídne k zamyšlení.

Značná část Baanových fotografických toulek Prahou bude představena na velkoplošné stěně, na níž pravidelně probíhají interaktivní projekce. Půjde o smyčku doplněnou zvukovou stopou poskládanou například z leteckých záběrů, na nichž vyniknou zejména dopravní uzly v blízkosti řeky nebo historické jádro města, které bylo takto fotografováno vůbec poprvé. V plánu je také vystavení závěsných tisků, na nichž se objeví několik dílčích subtémat jako městská periferie nebo zástavba. Výstava bude v CAMPu k vidění od 9. května.