Když padl za oběť Karlův most

Povodně přicházely do českých měst buď začátkem jara, v únoru či březnu, když hladiny řek zvedl tající sníh, nebo v létě po vytrvalých deštích. Na jaře se vodní toky často proměnily v takzvanou „dřenici,“ souvislou záplavu ledu a ker. Právě proto byly mosty vybavené ledolamy, které chrání například pilíře Karlova mostu ještě dnes. Letní velká voda nastávala v srpnu či v září po neobvykle vydatných srážkách a podle statistik bývala ničivější. V létě se po vodě navíc živě dopravovalo a plavilo dřevo, takže řeky posbíraly spoustu překážek, které dávaly zabrat hlavně mostům.

Jako jedna z nejničivějších vstoupila do historie záplava z roku 1890 právě proto, že poškodila nejstarší pražský most.

První tragédii voda způsobila ještě před varovnými výstřely z děl. Ve 2 hodiny ráno se vydala posádka vojáků k Invalidovně rozebrat provizorní pontonový most, do jejich člunů ale narazily utržené vory, které několik z nich převrátily. Nehoda si vyžádala 20 životů.

Následující den si v ranních hodinách řeka připsala další oběti právě při pádu kamenného Karlova mostu. Most nejdřív podle očitých svědků popraskal a tramvajové koleje se zkroutily. Ani tak se ale chodci místu nevyhýbali a při stržení jich několik zemřelo. Večer 4. září objem Vltavy vystoupal k maximu 3975 m³ za sekundu. Výšku hladiny můžete dodnes vidět na zdi u Kláštera křížovníků, která zaznamenává všechny povodně v novodobé historii. Na Kampě sahala voda až do prvního patra, Žofín se potopil téměř celý. Zatopené byly Podskalí a Podolí, Josefov, část Nového města, Karlín i další části.

Stržení mostu zasadilo obyvatelům velkou ránu. Národní listy katastrofu prohlásily za nejhorší, která národ postihla od požáru Národního divadla. Oprava tak byla prioritou. Úkol dostal na starost uznávaný architekt Josef Hlávka, který v Praze postavil například Zemskou porodnici u sv. Apolináře. Rozproudila se debata, jestli mostu vrátit jeho historickou podobu, nebo jestli dostavenou část „nezmodernizovat“ a nerozšířit mostní oblouky. Hlávkovi se však podařilo prosadit obnovu podle původního stavu. Rekonstruovalo se následující 2 roky. „Utopené“ sochy sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského si však na vylovení musely ještě dalších 9 let počkat. Bylo to naposledy, ale ne poprvé, kdy Karlův most strhla povodeň. Neodolal ani při velké vodě v roce 1784, kdy vážné škody utrpělo 6 pilířů.

Jak velká voda zkomplikovala život nacistům

Rozvodněná Vltava znovu lámala rekordy po 50 letech. Po silné a tuhé zimě přišlo v polovině března 1940 prudké oteplení. Na Vltavě byl místy led i metr silný. Kry začaly praskat, tát, daly se do pohybu a ucpávaly koryto řeky. Rok po vyhlášení protektorátu zasáhla Prahu nejhorší jarní povodeň století.

Kulminační průtok Vltavy v Praze činil 3 245 m³ za sekundu. Škodu však spíš než voda působily veliké kusy ledu, jež demolovaly stavby hlavně podél nízkých břehů. V Praze měly problémy hlavně v Modřanech, Braníku nebo v Troji, zatímco centru se větší újma vyhnula. Ledovatá Vltava ale poškodila třeba Štěchovice i s právě vznikající přehradou, nebo Kralupy nad Vltavou a Veltrusy. Tady řeka také uvěznila vojenskou nacistickou autokolonu. Místní nesnázím vojáků z okolních břehů s radostí přihlíželi.

Rok 2002 přepsal rekordy

Po vzniku Vltavské kaskády už Prahu naplavené kry trápit nemusely. Přehrady ledové kusy zadržely a kvůli teplejší vodě už řeka dál po proudu nezamrzala. Stále však hrozily letní povodně. A právě ty přišly v roce 2002 s nebývalou intenzitou. Tlaková níže, která se zformovala nad zálivem u Janova, přinesla extrémní srážky, jež zvedly hladinu třeba na Labi. Jenomže po několika dnech se meteorologický jev opakoval a silný déšť zasáhl stejná místa, Rakousko, Německo i Českou republiku.

Nebýt protipovodňových zábran, dosáhla by Vltava i na Staroměstské náměstí, kam podle záznamů sahala za poslední tisíciletí jen třikrát – v letech 1432, 1655 a 1784. S průtokem 5300 m³ za sekundu, na kterém Vltava kulminovala, se katastrofa zapsala jako nejhorší ve známé historii (dosud prvenství držela povodeň z roku 1784 s průtokem 4500 m³ za sekundu). Události dodnes připomínají štítky na budovách, ale i v tubusech eskalátorů do metra. Zatopení se totiž nevyhnulo 17 stanicím, potom co voda pronikla do tunelů na Nádraží Holešovice. Postupně se rozlila po trase C, B a nakonec zaplavila i tunel linky A od Muzea po Malostranskou.