Jsme na zámečku, kde Dětský domov Dolní Počernice vznikl už ve dvacátých letech 20. století. To není zrovna běžné bydlení. Jaká je jeho historie?

Tohle je zajímavé! Sami jsme si mysleli, že letos budeme slavit 100 let, ale je to trochu jinak. Poslední majitel zámku baron Vojtěch Dercsényi ho prodal v roce 1923 Praze za symbolickou jednu korunu pod podmínkou, že bude sloužit dětem jako útulek. První dívky ale nastoupily až 1. 1. 1926. Tehdy to byl tzv. útulek padlých dívek. Když se ale podíváte do kroniky, zjistíte, že dnes by do této kolonky spadala polovina populace. (smích) Měřítka mravnosti dnes máme nastavená samozřejmě jinak. Od ledna 1951 zde naopak byli ubytovaní pouze chlapci, už v září 1951 zde ale žili jak chlapci, tak dívky. V té době tu mohlo bydlet maximálně 42 dětí, dnes máme kapacitu 83. Zámek je tedy dětským domovem už od padesátých let. Snažíme se ale o změnu, děti by měly bydlet v co nejpřirozenějším prostředí.

V roce 2001 jste se stali „rodinným typem dětského domova”. Co to znamená?

Nejen my, ale i všechny ostatní dětské domovy. V roce 2002 se změnil zákon: všechny dětské domovy přešly z výchovných skupin na tzv. rodinné skupiny, ve kterých žije maximálně šest až osm dětí. Novinkou bylo také promíchání chlapců a děvčat v jedné rodinné skupině, což do té doby nešlo. Sourozenci tím pádem mohli zůstat nadále spolu. Na rodinné skupině, tzv. rodince, se děje více méně všechno jako v klasické domácnosti. V roce 2004 jsme například úplně uzavřeli jídelnu, rodinky si začaly nakupovat, samostatně vařit i uklízet. Vychovatelé se s dětmi učí, povídají, pomáhají jim vybírat kroužky. Později jsme také změnili systém denních pedagogů a nočních asistentů. Děti jsou přes den docela v pohodě, večer ale přijdou starosti a úzkosti. Právě tehdy je potřeba s nimi mluvit, řešit problémy. Proto jsou dnes všichni, denní i noční pracovníci, studovaní pedagogové.

V CAMPu aktuálně probíhá výstava věnovaná bydlení v Praze, ve které najdou návštěvníci také fotografie z vašeho domova v Dolních Počernicích. Děti už ale nebydlí pouze na zámku, část z nich žije v bytech. Proč?

Zámek s parkem je fajn, ale přiznejme si, není to zrovna běžné bydlení. V dětském domově jsem pracoval jako vychovatel od roku 1998, ředitelem jsem od roku 2003. Když jsem se připravoval na konkurz, hodně jsem zvažoval, jak by se domov měl vyvíjet. Našim cílem je, aby děti co nejvíce zapadly do běžného života. To zámek a bydlení spolu s ostatními nenabízí. Přišel jsem proto s konceptem takových tří dvojdomků, ve kterých by naše rodinky mohly žít. Dětem se to ale moc nezdálo, prý to vypadalo jako pionýrský tábor. A měly pravdu. Nakonec jsem proto rozvinul systém bytových dětských domovů. V roce 2010 jsme tak otevřeli první dva byty na Černém Mostě. Dnes máme dvanáct rodinných skupin, na zámku ale žijí jen tři. Ostatní žijí v bytech na Černém Mostě, v Řepích a v Ďáblicích. Zámek pak využíváme také jako zázemí, jsou tu sportoviště, které mohou naše děti navštěvovat, a také park.

Většina vašich bytů se tedy nachází na periferii Prahy. Je ale dobré děti koncentrovat třeba na Černém Mostě?

Využíváme byty od Magistrátu hl. m. Prahy, tím jsme logicky limitováni. Na Černém Mostě díky tomu vzniká poměrně silná koncentrace lidí se speciálními potřebami. Na jednom místě tu v městských bytech máte děti z dětského domova, sociálně slabší rodiny, romskou komunitu a lidi s tělesným omezením. Uměl bych si představit větší pestrost, není dobré koncentrovat takto specifické skupiny na jednom místě. Starousedlíci jsou pak navíc v pozoru, nedělá to dobrotu.

Jak vypadá váš průměrný byt?

Ideální je byt 5+1. To pak vychovatel může mít vlastní pokoj, ve kterém má počítač a potřebné dokumenty. Většinou ale máme 4+1. Rozložení pokojů je vcelku jednoduché: tři pokoje po dvou dětech, jeden společný obývák. Minimum na jednoho člověka je nyní šest metrů čtverečních, což v takto velkých bytech není problém. Dle nařízení máme dále dva záchody a dvě umyvadla, ale jen jednu koupelnu. To může být obzvláště po ránu docela náročné, přinejmenším pak úsměvné.

Co dětem v bytech nejvíce chybí?

No, nedej bože, když nejde internet. To vím okamžitě. (smích)

Kolik pedagogů se u dětí střídá?

Na jedné rodinné skupině žije šest až osm dětí a střídají se u nich čtyři pedagogové. Celkově máme čtyřicet tři vychovatelů. Nově zaměstnáváme také vlastní terénní sociální pracovnici, která navštěvuje rodiny, do nichž by se děti mohly potenciálně vrátit. Zpočátku jsem k tomu byl skeptický, ale funguje to skvěle.

Jak dlouho tu pedagogové pracují? Odchází dříve než „jejich“ děti?

Vychovatelé u nás vydrží zhruba šest let. Velmi často tak s dětmi absolvují celý jejich pobyt. Průměrně strávená doba v dětském domově je v České republice asi čtyři a půl roku. Až 70 % dětí, které k nám přichází, je starší deseti let. Rodina samozřejmě často nefunguje už delší dobu, ale nikdo si toho nevšimne. Kolem deseti let se to začíná výrazněji projevovat, dítě chodí za školu, nedělá úkoly. Škola na situaci upozorní, přijde sociální pracovnice, soud a odebrání dětí. Nejvíce dětí máme nad 15 let.

V jakém stavu sem děti přichází?

Především jsou nemotivované, což je naprosto logické. Umístění do dětského domova není nikdy dobrovolné. Děti sem vždy směřují na základě soudního nařízení. Minimum z nich jsou sirotci, jde spíše o děti, o které se rodina z nějakého důvodu nedokáže či nemůže postarat. Až 70 % dětí zároveň pravidelně chodí na víkendy domů k rodičům nebo třeba k babičkám, které už nemají sílu se o ně starat celý týden. Pak nastává zajímavý zlom. Děti zažívají dilema, koho poslouchat. Doma třeba slyší, že je lepší si počkat na dávky a nepracovat, setkávají se s alkoholismem, pokud mají brigády, rodiče si od nich často půjčují peníze. My jim na druhou stranu říkáme, že je fajn studovat, mít brigádu, šetřit si, mít hezký život a něco dokázat. Nemůžeme jim ale nutit svou představu světa jako tu jedinou správnou. Často s kolegy říkáme, že je nutné pomáhat, ale ne pře-pomáhat. Dětem se snažíme nabízet možnosti, motivovat je, ale nikoho nesoudíme.

Děti jsou dnes ale v horší psychické kondici. Jsou neustále na sociálních sítích, koukají do telefonu. Musí vnímat daleko více věcí, které je ovlivňují. Večer pak přichází krize. Děti jdou do svých pokojů a dál koukají na telefon, srovnávají se, sledují, co se děje „tam venku“. Častěji podléhají depresím i úzkostem. Objevují se také psychiatrické diagnózy, více dětí je medikovaných. Děti sem přicházejí víc poškozené než dřív.

Kam děti z dětského domova odcházejí?

Za posledních deset let od nás odešlo 109 dětí: 34 se vrátilo domů, 16 jsme museli předat do péče jiných zařízení, 24 jich odešlo do pěstounské péče, tři odešly do jiného dětského domova a 32 se jich vydalo do dospělého života. Úspěšnost „dobrého“ začlenění je tedy asi 55 %. Děti, které během pobytu v našem dětském domově dokončily středoškolské nebo vysokoškolské studium, mohou využít tzv. startovací byty, kam vychovatel již nedochází. Aktuálně jich máme pět v Řepích a jeden na Černém Mostě. Nájem je tam kolem sedmi a půl tisíc.

Máme ale i cvičné byty. V těch děti dostanou na začátku měsíce cvičnou výplatu, v půlce měsíce přijdou zaplatit nájem a poplatky za energie a služby. Jinak se starají o vše samostatně, pedagog je navštěvuje už jen jednou týdně. Nadále ale náleží k rodinné skupině, se kterou vše společně plánují. Bydlí tam po jednom či po dvou, podle velikosti bytu. Cvičných bytů máme aktuálně sedm, jedná se o malometrážní byty. Může je využívat mládež od šestnácti let.

Od července 2021 nabízíme nově i předcvičné bydlení určené pro děti od šestnácti let. Vychovatel za nimi chodí pětkrát týdně, není s dětmi tedy nonstop, ale pořád je jim k dispozici, když cokoliv potřebují. I zde dostávají cvičnou výplatu, ze které musí platit nájem, energie, potraviny a dělat vyúčtování. Je to možná trochu „pruda“, ale tím se člověk učí. Taky je to poprvé, kdy děti ráno nikdo nevzbudí. Občas je to maličko chaos, ale rozhodně to stojí za to.

Jak děti tráví svůj volný čas? Mohou si samy vybírat koníčky, které chtějí navštěvovat?

Mohou a vždy je podpoříme. Vzdělání a příprava do života je pro nás zásadní priorita. Finance se prostě musí sehnat. Ideální je, když si dítě daný koníček může vyzkoušet předem, abychom věděli, že ho nepřestane bavit po měsíci, ale vydrží u něj. Podpořit zájem dětí je ale základ. I kdybychom neměli mít opravené dveře, nejdříve se musí zaplatit kroužek. V souvislosti s dětskými domovy se vlastně docela málo mluví o tom, jak děti připravujeme do života. Nejsme hlídací agentura ani ubytovna, ve které děti jenom přespávají. Věnujeme se jejich finanční gramotnosti, rozvíjíme jejich dovednosti, snažíme se je motivovat k tomu, aby si našly brigádu, studovaly. Velmi často si vybírají obory jako kuchař, číšník, automechanik, kadeřnice. Chtějí se rychle osamostatnit. Na druhé straně, už tu máme i absolventy vysokých škol.

Všude kolem, ve vaší ředitelně i na hlavní chodbě, vidíme také nejrůznější sportovní trofeje.

No ano, to je taková moje záliba. Jsem místopředseda Federace dětských domovů a mám na starosti sportovní reprezentaci. Každý rok pořádáme Dětský domov Cup, což je soutěž o nejvšestrannější sportovní dětský domov. Děláme také běžecké a pétanquové turnaje pro veřejnost, máme nejrůznější výtvarné aktivity, keramiku. Ještě bohužel nemáme vlastní kapelu, tu bych tu viděl moc rád. Náš dětský domov má strašně dlouhou tradici, takže nás lidé v Dolních Počernicích vnímají vcelku pozitivně.

Děti chodí do pětatřiceti různých škol a školek. Jak zvládají dlouhé dojíždění?

Samozřejmě, že bych byl raději, kdyby děti chodily do okolních škol. Takhle cestují po celé Praze. Pokud je však dítě spokojené ve své původní škole, je žádoucí, aby tam zůstalo. Zkrátka, aby zažívalo co nejméně změn, zůstalo dále se svými kamarády. Když ale musíme najít novou školu, je to problém. Nejsou kapacity, nemáme kam dítě dát. To je velký problém po celé Praze.

Vaším zřizovatelem je hl. m. Praha. Stačí vám finance od města?

Příspěvek magistrátu a ministerstva školství pokryje asi 95 % našich výdajů. Zbytek sháníme od sponzorů a dárců. Jedná se třeba o finance na dovolené v zahraničí, na výlety, zmíněné kroužky. Spoustu aktivit nám také nabízejí zdarma nebo velmi zvýhodněně neziskové organizace. Pro mnoho dětí jsme stále poslední záchranná síť. Jistě, jsou tu ještě DDŠ (dětské domovy se školou, pozn. redaktorky) a výchovné ústavy, ale ty mají svá specifika. Byl bych moc rád, pokud bychom jednou nebyli potřeba a stačila by pěstounská péče. Zatím to tak ale není.

Co je na vaši práci nejhorší a nejlepší?

Nejraději mám, když s dětmi vyrazím na sportovní akce. Vidím jejich radost, jak slaví úspěchy. Naopak velmi těžké jsou situace, kdy děti odmítají to, co jim člověk nabízí. Už jsem o tom trochu mluvil. Občas je pro nás velmi těžké přijmout, že sedmnáctiletý kluk vážně chce být pod mostem. Sám si to neumím představit, bojuji s tím. Musíme ale naslouchat a ptát se na to, co chtějí děti. Poradit jim, říct svůj názor, ale vzdát se dogmat.

Máte nějaké další plány do budoucna?

Chystáme přesun další rodinné skupiny do bytu. Rád bych zavedl tzv. krizová lůžka pro děti, které v pátek v podvečer nebo večer přijdou s tím, že nemají kde spát, nemají ani korunu. V tenhle čas už se nikam nedovoláte, nic nevyřešíte, potřebujete jen bezpečné místo, kde může dítě zůstat. Příští rok mi končí funkční období ředitele, které trvá šest let. Chvílemi jsem samozřejmě zvažoval, že už bych nepokračoval. Teď si ale říkám, že je škoda skončit. Přece jen bych se rád dožil té naší stovky.