Cyklus Paradoxy památkové péče je vedený Petrem Kučerou, architektem, který se v současnosti jako ředitel stará o areál Vyšehradu. Provede vás výzvami, s nimiž se památková péče musí potýkat. První večer se věnoval vztahu společnosti k památkám. Názory lidí na to, co považují za hodnotné a hodné ochrany, se totiž stále vyvíjí. Renesance si vážila antických staveb, ale gotickými hrady opovrhovala. Za první republiky si teprve získávalo pozornost baroko a my dnes zase hledáme vztah ke stavbám z 80. let. Doba, kdy alespoň část společnosti získá odstup a uvědomí si historickou hodnotu minulé epochy, se tedy neustále zkracuje. Během ní ovšem řada příkladů nenávratně zmizí a institucionalizovaná památkové péče je z principu vždy trochu pozadu.

Zájem o památky vzrůstá ve chvíli, kdy jim hrozí zánik

Názory na to, co je považováno za hodnotné a hodné ochrany, se stále mění. Nařízení na ochranu antických památek vydal už papež Pius II. v roce 1462 a artefakty ze starého Říma se pak také staly základem sbírky vatikánských muzeí. Osvícenství 18. století přineslo do péče o památky vědecké postupy, rozvoj archeologie i restaurování. V 19. století se zákony soustředily na omezení vývozu cenných pozůstatků do jiných zemí, velmi brzy se drancování své historie začalo bránit například Řecko. Pro české země vznikla Centrální komise pro péči o stavební památky až v roce 1850; následně začala připravovat první soupis památek a z této doby máme také třeba první fotografie českých hradů. Zájem o záchranu původní výstavby vzbudila i průmyslová revoluce, která potřebovala nové byty pro obyvatele zvětšujících se měst. Ty se ovšem často stavěly na místě historických domů.

Na odpor proti bourání Josefova vznikl v roce 1900 Klub Za starou Prahu. Pražská asanace sice oficiálně bojovala proti nehygienickým podmínkám v křivolakých uličkách bývalého ghetta, poháněla jí ovšem také snaha tehdejších developerů získat cenné pozemky pro výstavbu sahající až na Staroměstské náměstí. Tradičním městem ale ve dvacátém století opovrhovali i modernisté, kteří vytvářeli napříč Evropou tlak na další rozsáhlé bourání. A svoje vykonala ve jménu pokroku i výstavba dálnic skrz centra měst.

Češi začali brzy chránit města jako celek

Česku se sice vyhnuly největší bitvy obou světových válek, zatěžkávací zkouškou se ale pro památkový fond stal komunistický režim. Národní kulturní komise se už od roku 1946 věnovala správě a třídění zabaveného majetku. Obrovská část památek chátrala, v protikladu s tím však vláda v roce 1950 vyhlásila první památkové rezervace. Díky myšlence chránit celá centra měst, tedy nejen nejvýznamnější památky, jsme byli alespoň teoreticky napřed i v porovnání s Evropou. Zároveň se ale ve stejný rok drancovaly rušené kláštery.

Pražská památková rezervace z roku 1971 je jednou z největších chráněných oblastí na světě. Mimořádný byl také průzkum a mapování historických domů, kdy tým Dobroslava Líbala zaměřoval najednou celé domovní bloky (například na Starém Městě). Československo se tak stalo naoko památkářskou velmocí, současně ale došlo například ke zničení 650 vesnic v českém pohraničí. A zbouráno bylo nejméně 12 tisíc staveb v historických jádrech obcí, které nahradily silnice nebo panelová výstavba. Nedostatečná či nulová údržba ale také paradoxně znamenala zachování některých detailů, jako jsou původní okna, zábradlí nebo kliky. Ty ovšem začaly rychle mizet po sametové revoluci během tehdejších zbrklých rekonstrukcí.

Proč máme dvoje památkáře?

Památková péče se v České republice řídí Zákonem o státní památkové péči z roku 1987, což je jedno z nejstarších dodnes platných nařízení vůbec. Kromě různých novelizací se zatím nepodařilo vytvořit zcela nový předpis odpovídající současnému stavu společnosti. Do roku 1990 fungoval Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Oddělení části zabývající se přírodou nebylo úplně šťastným rozhodnutím a dodnes se podepisuje třeba na nevýrazné péči o kulturní krajinu (tzn. krajiny vzniklé kombinací činnosti člověka a přírody, což je ovšem podstatná část naší republiky).

Státní ústav památkové péče se během vzniku krajů transformoval na Národní památkový ústav. Ten se zaprvé stará o významné státní památky, většinou hrady a zámky. V Praze má na starosti dva netradiční komplexy – Invalidovnu a část zahrad pod Pražským hradem. Velká část odborníků NPÚ se ale zabývá také památkami ve vlastnictví dalších osob. Garanti území (v Praze mají na starosti jednotlivé čtvrti) pomáhají například konzultacemi při opravách a vydávají odborná stanoviska. O tom, jak může vlastník památku skutečně upravit a zda je třeba možné přistavět na budovu další patro, ale rozhodují úředníci státní správy (v hlavním městě je to Odbor památkové péče magistrátu). Ten může zaujmout i jiný názor než mají pracovníci Národního památkového ústavu, ale má třeba i pravomoc vyměřovat pokuty.

Ve Francii motivují vlastníky památek pozitivně

Přístupy památkové péče se v jiných zemích světa více či méně odlišují. Ve Francii jsou instituce centralizovanější a opravami se častěji zabývají specializovaní architekti. Naše památková péče by se mohla inspirovat hlavně systémem pozitivních daňových úlev. Majitelé francouzských historických domů jsou motivováni nejen k příkladné údržbě, ale také ke zpřístupnění svých objektů veřejnosti.

Japonsko zase klade mnohem větší důraz na ochranu tradičních řemesel a nehmotného dědictví. Místní nejcennější stavby jsou dřevěné a společnost preferuje spíše zachování původní podoby a kontinuity. Nejznámějším je pravidelné budování Velké svatyně v Ise, která se postaví každých 20 let od základů znovu, a v současnosti tak na pozemku stojí už 62. kopie původní budovy. Památková ochrana v Evropě by asi preferovala spíš záchranu starých dřevěných prvků.

Památky mizí a přibývají

Národní památkový ústav registruje 700 ohrožených památek a tento seznam rozhodně není vyčerpávající. Památky jsou ničeny během válek, rozhodnutími politiků i nezájmem majitelů. Nicméně díky tomu, že vznikají i další cenná díla a společnost si k nim nachází cestu, má památkový fond jako celek určitou obnovovací schopnost. Koho by při vyhlašování prvních seznamů napadlo, že dnes bude památkový ústav spravovat například uhelný důl Michal v Ostravě?