Svoji přednášku jste pojmenoval Postavy, dveře a pasáže. Co to znamená a jaké je její hlavní téma?

Název jsem si vypůjčil z titulu eseje anglického architekta a teoretika Robina Evanse. Docela vystihuje atmosféru přednášky – upozorňuje na přechodové prostory mezi domy a dalšími objekty, které jsou zejména v podmínkách evropských měst zvláštní, někdy jedinečné. Už jsem měl možnost vidět pár takových pasáží a průchodů i v Praze ve Starém Městě. Vnímám je jako dar městům. Jsou součástí soukromé sféry architektury, ale nabízí se městu. Tyto napůl soukromé a napůl veřejné labyrinty pak vztahuji k pojetí interiéru, vnitřního prostoru budovy. Odkazuji také na několik vlastních projektů. Přednáška tedy není přehlídkou největších úspěchů našeho studia, ale předkládá myšlenky. Zajímá mě hledání nějakého společného úhlu pohledu. Nemusí se vám líbit, co jako studio děláme, ale může vás oslovit, jak přemýšlíme.

Pasáže nejsou v architektuře zrovna novinkou. Inspirujete se při své práci často věcmi, které vychází z historie?

Pokud někdo něco navrhuje, aniž by nejdřív pochopil kontext a historické principy, připadá mi to absurdní. Vlastně je celá ta posedlost novotou jen lež. Novost může rychle vyjít z módy. My nejsme jejími zastánci, zajímá nás kontinuita – rozšiřování, přetváření a hledání udržitelnosti pro už existující města. Chce to trochu kompromis: rozvíjet se, a přitom nepopírat to, co je původní. Spíš z toho vyrůstat. Ale nejde nám o obhajobu staré architektury a romantických falešných kopií. Tvoříme současné stavby. Jenom nás nezajímá novost s cílem odlišit se, to je podle mého názoru velmi nezodpovědný postoj. Stavíme tak, aby naše budovy něco vydržely. Také stavíme udržitelně, takže si nechceme zahrávat s krátkodobými trendy, jež brzy pominou.

Praha je staré město a často řeší, co dělat svým dědictvím. Historické domy neodpovídají dnešním nárokům, například kvůli energetické náročnosti. Jak si poradit s tímto rozporem, jaké věci zachovávat, a co naopak modernizovat?

Je to univerzální problém. Každé město stojí před výzvou, jak naložit s budovami, které nesplňují ekologické, finanční nebo legislativní požadavky. Je nezbytné, abychom se zaměřili na opětovné využití budov, stavěli méně nového a víc pracovali se stávajícím. Naše studio se podílí na mnoha takových projektech. Největším z nich je asi Muzeum moderního umění Kanal v Bruselu, které opětovně využívá budovy bývalé automobilky. Při pohledu na starou stavbu můžete cítit něco silného, možná ji dobře znáte nebo dobře zapadá do prostoru a do města kolem sebe. To chcete zachovat, ale na druhou stranu musíte domu vdechnout nový život. Považuji to za naši důležitou zodpovědnost – dávat stávajícím budovám nový život. Neexistuje žádný návod, každý projekt má své specifické požadavky. Klienti mají různorodá přání, města mají své aspirace a musí se vyhovět stavebním předpisům. S předpisy je potíž v tom, že jsou vždy 10 nebo 15 let pozadu a vyžadují mnohem konzervativnější přístup.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Doufáte, že získáte správné typy projektů od dobrých klientů. Dobrá stavba nevznikne bez dobrého klienta a právě klienti mají velkou odpovědnost, nejde jen o nás architekty. Naše práce je službou. Ale máme pohled, jenž je v rámci mnoha a mnoha lidí, kteří se podílejí na zrodu nějaké budovy, možná trochu unikátní. Bude zajímavé sledovat, jak se s tolika protichůdnými tlaky vypořádáme. Samozřejmě to musíme udělat. Ale jak to uděláme? O to jde.

Pracoval jste na mnoha různých rezidenčních projektech v rozličných zemích, v Německu, v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Velké Británii. Co vaše tamní projekty spojuje? Existuje představa o tom, jak by mělo vypadat bydlení ve 21. století?

S naším ateliérem jsme v oblasti bydlení začínali, nyní máme více kulturních projektů, ale bydlení je stále jádrem naší práce. Zajímá nás, jak zpochybňovat konvence, abychom posunuli debatu o bydlení kupředu. V 70. letech 20. století se nemovitosti staly motorem byznysu a bydlení předmětem obchodování. Zároveň s tím se uvažování o nějaké evoluci bydlení zpomalilo. Developeři nyní staví stále totéž, protože to mohou prodat. A na rozdíl od jiných oblastí veřejného sektoru, třeba zdravotní péče, zde skutečně chybí vývoj. Nezměnilo se nic, a takové přemýšlení bychom právě chtěli zpochybnit.

A jak na to jdete?

Možnosti otevírá zmíněná práce se stávajícími budovami. Když stavíte nové sociální bydlení, je svázané předpisy. Vše je specifikováno dopředu a máte jen velmi malý manévrovací prostor. Ale pokud pracujete se stávající budovou, většinou pravidlům a omezením odpovídat nemusí. Příležitostí pro úpravy a individuální řešení je daleko víc.

Není v existující budově naopak omezení víc?

Je to vtipné, ale je to přesně naopak. Ve většině evropských měst, která pracují s dostupným bydlením, téměř vše ošetřují nějaké předpisy. Je velmi obtížné zpochybnit i základní myšlenky – například, proč byste měli spát tady, a ne tam? Nešlo by navrhnout soubor místnosti, které by byly pojaté jinak? Nařízení vychází z představy nukleární rodiny. Svět si zřejmě myslí, že stále utváříme rodiny s průměrným počtem 2 až 3 dětí a psem, zatímco ve skutečnosti v Evropě nyní žije víc single lidí než kdykoli předtím. Rodinné struktury se oproti minulosti zcela změnily, a my přitom pořád dokola vytváříme bydlení pro rodiny. Stále máme velký obývací pokoj a malé ložnice. Přitom čím dál víc lidí – mladých lidí – zůstává doma déle a tísní se ve svém malém pokoji. Ve velkém obývacím pokoji být nechtějí. Měli bychom si těchto posunů ve společnosti začít všímat a uvažovat, jak může bydlení pozitivně podpořit přirozené změny, které se nám dějí přímo před očima.

Na jaké problémy při navrhování narážíte?

Liší se to v určitých aspektech, země od země, i od jednoho klienta k druhému. Nikdy nezapomenu na první prezentaci plánů jednoho z našich projektů v Bruselu. Byli jsme z plánů nadšeni, ale developery šokovaly a donutili nás je změnit. O několik týdnů později jsem si s šéfem té firmy soukromě promluvil a on mi řekl: „Vaše plány jsou o deset let napřed. Jsou skvělé a umíme si je představit, ale není možné to teď postavit a prodat.“ My ale chceme stavět tak, aby naše domy vydržely. To je naše pojetí trvale udržitelné výstavby. Budova má zodpovědnost vůči městu a my přemýšlíme nad rámec jejího prvního využití. Když se rozhodujeme o zadání, ptáme se: „Co kdyby se dům později změnil na kancelářskou budovu a naopak?“ Podle toho přemýšlíme o konstrukci. Konstrukce umožňuje, aby se životnost budovy v průběhu času vyvíjela.

Děláte obojí: stavíte nové budovy a provádíte i transformace. Co vás baví víc?

Fascinuje mě myšlenka opětovného využití staveb. Uplatní se tak hlavní role architekta, která spočívá v propojování města skrze stavby. Architektonická gesta mě nezajímají. Naší rolí je pečovat o město a dát mu život, který nás přesahuje.

Často ve svých projektech pracujete s cihlami. Proč?

Práce s cihlami je neodmyslitelnou součástí naší kultury: pocházíme z Londýna, kde je z nich většina staveb, protože se v Británii používaly jako reprezentativní materiál. Londýn a mnoho částí Belgie na tuto tradici navazují. Jde o neuvěřitelně odolný a nesmírně přizpůsobivý materiál. Cihla je právě tak velká, aby ji člověk udržel v ruce. Vzhledem k velkému měřítku budov mi přijde opravdu výjimečná, protože do architektury vnáší lidské měřítko. Když všechno omítnete nebo použijete velké prefabrikáty, to měřítko člověka a jeho ruky ztratíte. Také považuji za důležité v architektuře zachovat ruční tvorbu. A částečně je to i odporem k moderním technikám výstavby, které jsou téměř úplně mechanizované. Cihlářská práce je mechanizovaná zřídka, i když samozřejmě můžete pracovat s prefabrikovanými cihlovými panely. Kdekoli je to možné, pracujeme se starými řemesly a vymýšlíme různá chytrá řešení, jak cihly efektivně využít – jde totiž o opravdu pomalý proces. Ale jakmile taková budova jednou stojí, je tam déle než cokoli jiného.

Pracoval jste také na projektech pro pečovatelské služby. Jak se liší od běžných projektů bydlení?

Obecně mají pečovatelské projekty tendenci spojovat mnoho služeb dohromady, takže zahrnují péči o lidi s ranou demencí, paliativní péči nebo denní péči a téměř vždy jsou propojeny, aby byly efektivní. Problémem spojování všech služeb je, že projekty nabývají na velikosti, takže mají nevyhnutelně institucionální charakter. Přesto se snažíte dát jim atmosféru domova. Tím se od běžných rezidenčních projektů odlišují, protože v konečném důsledku jde o mnohem kolektivnější situaci. Dosud jsme postavili čtyři domy s pečovatelskou službou a další se právě staví. Musím říct, že je to opravdu velmi zajímavá oblast, protože se mění i modely péče.

Ovlivnila tato velmi specifická práce pro pečovatelské projekty váš pohled na bydlení obecně?

Hodně jsme se naučili hned na našem vůbec prvním pečovatelském projektu, kdy nás usměrnily dvě dámy, které tu organizaci řídily. Přijeli jsme se všemi těmi klasickými představami, jak by měla architektura vypadat – obytné prostory budou obrácené na jih, aby měly výhled na krásnou krajinu. Ale ty dámy nám řekly, že starší lidé se naopak chtějí dívat na parkoviště. Je pro ně mnohem zajímavější, protože krajina zůstává stejná – samozřejmě se mění sezónně, ale to je moc dlouhá doba. S oknem obráceným k parkovišti vidíte, kdo přichází a kdo koho navštěvuje. Také obývací pokoj měl být orientovaný na jih. Mnoho obyvatel do obývacího pokoje ale přivážejí na invalidních vozících. Nemohou se hýbat, takže když je někdo postaví na slunce, prostě se spálí. Někteří z nich nemohou ani mluvit. Takže nejlepší obývací pokoj v pečovatelském domě je na sever s výhledem na odražené sluneční světlo. Převrátilo nám to zaběhnutá architektonická pravidla naruby.

Své studio jste založili v roce 1996 v Londýně, který tenkrát byl úplně jiným městem než dnes. Jaká to pro vás byla doba?

Tehdy nám připadalo, že to máme opravdu těžké, ale teď se na tu dobu dívám romanticky. Začínali jsme v době recese. Londýn byl rozbité město, Margaret Thatcherová po sobě zanechala tak trochu chaos. Peníze sice byly, přesto jste mohli squatovat. Byla to vzrušující doba, která nás formovala, protože nás inspirovali umělci jako Dan Graham či Gordon Matta-Clark, kteří s tím rozbitým městem pracovali.

Tehdy nastoupila nová generace umělců, kterým se říká Young British Artists neboli YBAs. Bylo něco podobného i v mladé architektuře?

I my jsme měli svou skupinu. Nejstarší z nás byl Tony Fretton, který provozoval Lisson Gallery, důležitý projekt, protože se opravdu obracel do Evropy. Dva roky jsme se scházeli každou neděli, začali jsme psát eseje, což byl způsob, jak přijít na to, kdo jsme jako architekti. Díky naší práci na vysoké škole i těmto setkáním jsme si tak nějak vybudovali svou pozici. Pochopili jsme, že naše praxe má mít široké, holistické pojetí zahrnující psaní, úvahy a výzkum, nejen stavění. A stavěli jsme opravdu s rozmyslem. Měli jsme malé projekty, ale vytěžili jsme z nich maximum. Tony vždycky říkal: „Jediné, na čem záleží, je to, co se svým projektem uděláš.“ A já svým mladým kolegům v kanceláři také opakuji, že všechno bez ohledu na velikost je příležitost. Musíte být přiměřeně ambiciózní, protože máte velkou zodpovědnost i šanci něco vylepšit, ať už je to cokoli – kuchyně, nápis nebo pop-up restaurace.