Splynutí dvou uměleckých forem

Třicátá léta byla dynamickým obdobím pro stavitele i fotografy. Funkcionalismus vrcholil – architekti začali navrhovat budovy jako „stroje na bydlení“, u nichž forma podléhala účelu. A své stavby osvobozené od starých historizujících forem chtěli co nejlépe prezentovat. Fotografové zase neustále posouvali technologické možnosti svého mladého média a hledali nové výtvarné motivy. Obě umělecké profese tak přirozeně spojily síly.

„Ze symbiózy moderního fotografického média a moderní architektury vzešlo v meziválečné době mnoho výtvarně velmi působivých fotografií,“ popisuje historička umění Mariana Kubištová.

Architekturu zaznamenávali samotní autoři staveb – Jaroslav Fragner tak například zdokumentoval postupný růst elektrárny Esso v Kolíně. Moderní budovy ale lákaly i nejznámější umělce své doby: stavby s oblibou fotil třeba Josef Sudek a zaznamenal mimo jiné i Gočárův kostel sv. Václava ve Vršovicích. Většinu funkcionalistických ikon však fotografovali Alexander Paul a František Illek na zakázku pod agenturou Press Photo Service. V sousedním Německu pak tvořili třeba Hilla a Bernd Becherovi, kteří v čistých souměrných kompozicích zachycovali vodárenské věže a jiné industriální stavby.

Architektura inspirovala i slavného reportážního fotografa Jana Lukase, který po emigraci v 60. letech tvořil v USA. Předtím ale v Tatrách nasnímal třeba sanatorium Morava Bohuslava Fuchse. Věnoval se i každodenním výjevům v městských ulicích od Prahy přes Pompeje po New York a svým zájmem o lidské příběhy na pozadí budov a urbanistických struktur může připomenout Iwana Baana a jeho probíhající výstavu Prague Diary v CAMPu.

Od výtvarna k sociální kritice

Zatímco snímky funkcionalistických staveb měly architekturu reprezentovat a oslavovat, jiní fotografové si vzali do hledáčku sociální témata. V meziválečné době sice Československo prosperovalo a hospodářství se rozrůstalo, zároveň ale probíhala bytová krize. Lidé ve velkém odcházeli z venkova do továren ve městech, kde na ně často čekaly nuzné podmínky. To se rozhodli zaznamenávat třeba Jaromír Funke v bratislavském cyklu Špatné bydlení (1932) nebo Oldřich Straka v okolí baťovského Zlína.

Svědkové panelové výstavby

Velice dobře zaznamenaná je architektura z 60. a 70. let. Pražský projektový ústav, jednotná organizace, která shromažďovala všechny architekty a stavitele, totiž vypsala pozici pro svého vlastního fotografa. Od roku 1953 jím byl Zdeněk Voženílek, který zachytil známé pražské stavby, když se ještě leskly novotou. Čerstvě dokončený Obchodní dům Kotva, Nuselský most nebo bazén v Podolí známe jako novostavby právě pohledem skrze Voženílkův objektiv. Platí to i pro sídlo Federálního shromáždění, které v rámci ateliéru Gama navrhl Karel Prager.

I když měla jeho práce pro Ústav spíš pragmatické využití, Voženílek fotografii pojímal výtvarně a inspiroval se Josefem Sudkem, Karlem Plickou nebo Dagmar Hochovou. „Nám se jeho jedinečný fond dochoval jen díky tomu, že si ho Zdeněk Voženílek při odchodu do důchodu vzal s sebou domů. Projektový ústav totiž jako spousta jiných institucí na počátku 90. let zanikl i s celým svým archivem,“ popisuje historička architektury a odbornice z archivu IPR Praha Martina Koukalová.

„Voženílek fotografoval nejen to, co vyprojektoval samotný Ústav, ale zachycoval i stavby v krajích nebo různé historické domy,“ doplňuje Koukalová. Z jeho výtvarných snímků známe dobový pohled také na stavbu sídlišť, například v Krči nebo v Ďáblicích. Sídlištím se věnoval i Jiří Čejka, který ale spíš než architekturu zachycoval každodenní život.

Street view v sedmdesátkovém stylu

Specificky zachytil pražské ulice Jiří Straka. Nebyl totiž fotograf, ale modelář. „Aby mohl vytvořit model města, projížděl Prahou a fotografoval ulice. Jeho snímků je dohromady asi 42 tisíc. Vzniklo v podstatě takové bizarní street view konce 70. a 80. let. Straka často fotil z auta, proto jsou snímky často rozmazané, ale věrně zachycují realitu všedních dní,“ shrnuje Koukalová.

Právě trochu nedbalé zachycení obyčejných ulic má velkou dokumentační hodnotu. Vznikl díky němu model Prahy, který dnes můžete vidět v muzeu železnic na Smíchově. Samotné fotografie pak dodnes slouží k urbanistickým plánům. „Dnes tento fond hodně využíváme třeba při plánování dopravních změn. Ukazuje totiž, jaká kde dřív byla dlažba, kudy vedly chodníky a podobně,“ vysvětluje Koukalová.

Chcete vědět víc o historii fotografie architektury? Pusťte si celou přednášku historiček umění Mariany Kubištové a Martiny Koukalové.