Proč autorské právo nechrání také architekturu?

Téměř všechny problémy poválečné architektury se střetávají v příběhu bývalého Chemapolu. Dvoukřídlý komplex až o dvanácti podlažích si dnes většina lidí vybaví hlavně s jeho barevnou fasádou, kterou ale neměl vždycky. Architektky Zdenka Nováková a Dagmar Šestáková ho navrhly v 60. letech a inspirovaly se přitom u Ludwiga Miese van der Rohe a světového modernismu. Chemapol měl jako první v Československu skleněný plášť (konkrétně od italské firmy FEAL), obklopovala ho zahrada „zapuštěná“ do svahu, a svým uměřeným černobílým provedením odkazoval k americkým mrakodrapům. Dnes budovy vlastní společnost Daramis, která chce objekt zbořit a vystavět tu byty.

Chemapol totiž nechrání status kulturní památky. I proto se krátce po roce 2000 stavba dočkala natření „pestrobarevnými duhovými barvami od francouzského umělce Yaacova Agama, které snižuje důstojnost a eleganci původní kompozice,“ jak uvádí Národní památkový ústav. „Bourání ani barvení se mnou nikdo nekonzultoval. Dnes si každý majitel myslí, že původní architekt je zbytečný,“ komentuje smutný příběh svého domu autorka Zdenka Nováková. Barvení fasády se snažila zamezit právní cestou, ale neuspěla.

„Autorské právo zde absolutně neplatí, což je podle mě velmi problematický aspekt. Přitom když chce někdo použít fotografii nebo kousek filmu, stojí to spousty peněz. Ale architektura jako by nebyla vnímána, že má nějakého autora,“ říká k tomu Vladimir 518. Architekti tak často nemají nárok na ochranu svého autorství, které je u jiného umění běžné.

O budovy neumíme pečovat

Podle historika architektury Petra Vorlíka za současným neutěšeným stavem předrevolučních staveb stojí několik důvodů. První z nich je, že majitelé o stavby nepečují a neopravují je, dokud nejsou v dezolátním stavu. „Ty stavby se nechávají i 40, 50 let chátrat, a pak se udělá generální rekonstrukce,“ vysvětluje Vorlík. Rekonstrukce po několika dekádách pak často musí být natolik radikální, že z původní stavby zbyde třeba jenom skelet.

Když už k úpravám, rekonstrukcím a modernizacím dochází, je to metodou „rychle a levně.“ A bez citu k původním autorským vizím. Mozaikové a keramické fasády nahrazuje zateplení polystyrenem. Specificky tvarovaná okna a dveře z kvalitních materiálů se vyměňují za nejdostupnější plastové verze. Původní kamenné podlahy a dlažbu střídá beton. „Krok za krokem stavby degradujeme - neúdržbou, poškozováním parteru, výměnou vstupních dveří, a to aniž bychom nabídli nějakou kvalitní alternativu, která by původní architekturu obohatila. Neumíme respektovat původní kvality a podtrhnout je,“ shrnuje Vorlík.

Nechápeme architekturu jako komplexní dílo

V předrevolučních dekádách se u domů hodně pracovalo s veřejným prostorem a doslova je prostupovalo umění. Šlo o výtvarně pojaté fasády, plastiky a obrazy, sochy, autorský nábytek nebo interiéry laděné do specifických odstínů. Dnes však integrované umění uvnitř často překrývají automaty na nápoje, nevkusné cedule a dekorace. Venku před sochami parkují auta, případně exteriéry „dekorují“ billboardy.

Přesně takové zásahy potkaly hotel Thermal. Autorsky pojaté interiéry promyšlené do detailu dnes nahrazuje běžný nábytek. V kinosále stačilo vyměnit sedačky, a ztratil svou vyváženou barevnost. Původní japonskou zahradu se sochami Josefa Klimeše okolo hotelu zase nahradily betonové chodníky a štěrk. Autor nového okolí Thermalu si dokonce vysloužil sankce od České komory architektů. „Tyto problémy postupně převrstvují původní architekturu, a ve výsledku tu architekturu podceňujeme,“ říká Vorlík. Postupná degradace tak řadě výjimečných staveb nakonec znemožní dosáhnout na památkovou ochranu.

Statistiky o neutěšené pozici předrevoluční architektury vypovídají jasně. Ze 47 tisíc kulturních památek jich jenom 76 pochází z let 1945 až 1989. Přitom poválečná architektura tvoří asi polovinu stavebního fondu v ČR. O prohlášení stavby za památku rozhodují úředníci odboru památkové péče Ministerstva kultury, kteří by se měli řídit odbornými hlasy poradních orgánů, zejména Národního památkového ústavu. Jenomže často se doporučením památkářů prostě neřídí. A tak řada kvalitních staveb není nijak chráněna.

Potřebujeme příklad dobrého zacházení

Když architekturu nechrání příslušné instituce, může podle odborníků pomoci aspoň tlak veřejnosti. Řada budov je totiž ve veřejném majetku. Občanské iniciativy, medializace a další způsoby zájmu by mohly radnice a státní správu přimět o stavby víc pečovat. Angažovanost veřejnosti je teď už to jediné, co by mohlo změnit osud Chemapolu. Pro vršovický monument teď proto běží petice s názvem Nebourejte Chemapol!

Majitelům i architektům však hlavně chybí nějaký příklad toho, jak ohleduplně poválečené budovy rekonstruovat a obnovit. To by se však snad mohlo v následujících letech změnit. Rekonstrukce totiž čeká ikonu předrevoluční éry – vysílač a hotel na Ještědu Karla Hubáčka, který je národní kulturní památkou a je také navržený k zařazení do dědictví UNESCO.

Čerstvě schválená je také renovace 3 „levitujících kostek“ Karla Pragera, kde sídlí IPR a CAMP. Areál u Emauz se má dokonce ještě víc přiblížit původním Pragerovým vizím, proto třeba terasy na střechách budou sloužit veřejnosti. Samotné domy pak kvůli téměř havarijním stavu čeká generální obnova, která ale bude ctít autorské myšlenky. Například lehký plášť budov nahradí důsledná replika toho původního. Vladimir 518 vidí naději pro poválečné stavby i v dnešním stále rostoucím nadšení veřejnosti pro design a designové interiéry. „Kdyby se podařilo kvalitně rekonstruovat jeden konkrétní projekt, mohlo by to nastartovat trend, kterým by se řídili ostatní. Podobně jako se trendem staly například designové kavárny.“

Podívejte se na celou debatu o současnosti architektury z období socialismu: