Pražské břehy před stoletím vypadaly jinak než dnes. Byly divočejší, méně zastavěné a lidé se tu v létě rekreovali na plážích. Řeku také lemovala spousta industriálních staveb, protože ke svému provozu potřebovaly vodu nebo tok využívaly pro dopravu. Po Vltavě do města putovalo dřevo, mlýny tu mlely obilí, pivovary vařily pivo. V Podolí a Braníku pak podnikatelé využili blízkých skal a lomů – vznikal tu cement, z nějž se stavěly domy po celé metropoli.
Mezi řekou a skalami
V branických skalách se vápenec pro stavební účely těžil prý už ve středověku. Když v 19. století do Prahy zavítaly první vlaky, od Vršovic po Holešovice začaly bujet továrny a město se rozpínalo, poptávka po stavebních materiálech prudce vzrostla.
Podolí stejně jako Braník sousedilo s řekou a současně se tu nalézal lom. Společnost Ferdinand Barta a Comp. tu proto v roce 1870 založila továrnu na pálení vápna a cementu. Nepřehlédnutelná industriální stavba s řadou komínů stála v blízkosti tehdejší Vinohradské vodárny, která čerpala vodu z Vltavy, aby ji posílala do Korunní ulice, z jejíž věže pak zásobovala celé Vinohrady.
Podolská cementárna v roce 1908. Vysoké komíny patří k pecím na vápno, nižší k šachtovým pecím na cement.
Zdroj: AHMPPodolská cementárna produkovala hydraulické vápno v kruhových pecích s 16metrovými komíny. V osmi takzvaných šachtových pecích, což byly nižší zaoblené „komíny“ tyčící se nad Vltavou, se pod teplotou okolo 1 600 stupňů Celsia pálil cement.
Firma Ferdinanda Barty se už o rok později stala majetkem České akciové společnosti k zužitkování staviva, která koupila také vápenku v Braníku a všechny okolní lomy. Na březích Vltavy jižně od Prahy se tak výroba rozjela naplno pod vlajkou jednoho podniku.
Mezi továrnami v Braníku a Podolí vznikla i železniční trať pro lepší převoz materiálů, říkalo se jí Isidorka. Snímek cementárny je z roku 1908.
Zdroj: AHMPPožár, krize a dosluhující lom
Protože se v Praze hodně stavělo, továrna prosperovala. Rozšiřovala se a modernizovala, kvůli novější technologii se pak ve 20. letech zbavila ikonických šachtových pecí. Po půlstoletí úspěšné existence ale na podnik dopadla hospodářská krize. Ke konci 20. let ji navíc poškodil požár.
Vltava v roce 1902 lemovaná továrnami: smíchovským lihovarem vlevo, vpravo podolskou cementárnou. Fotografie byla pořízena z Dívčích hradů.
Zdroj: AHMPV průběhu 30. let pak rozrůstající se obytná zástavba, která původně cementárně přinášela prosperitu, začala podnik ohrožovat. Továrny po celém městě se kvůli ubývajícímu prostoru stěhovaly do okrajových částí Prahy. Podolský lom byl už navíc skoro vytěžený. Roku 1937 přešel komplex do rukou Králodvorské cementárny, která se nerušeně rozrůstala poblíž obce Králův Dvůr nalézající se za Berounem. Podnik se roku 1941 rozhodl podolskou pobočku zavřít a přesunout veškerou výrobu právě k tomuto lomu na západ od Prahy.
Velkolepá průmyslová dominanta se začala demolovat zhruba o 10 let později, počátkem 50. let. Zanechala po sobě pouze historizující vilu pro ředitele cementárny, kde dnes sídlí anglická škola. Volné prostranství na úpatí Kavčích hor nezůstalo dlouho prázdné. Roku 1958 tu začala vznikat „vlna“ podolského plaveckého stadionu od Richarda Podzemného, kterou si můžete prohlédnout na dobových fotografiích Zdeňka Voženílka.
související
