Vaše práce má široký záběr, v rámci CAMPu se podílíte na tvorbě programu, natáčíte videa o architektuře pro Mall TV nebo jste dlouhou dobu připravoval a moderoval podcast Bourání pro Radio Wave. Jaká k tomu vedla cesta?

V roce 2007 jsem v Americe studoval obor „future initiatives“. Byl to program, který se nás snažil částečně připravit na budoucnost. Jedna z rad, co jsme dostali, zněla: „Nevěnujte se naplno úzkoprofilové profesi, protože může nastat katastrofa. Vaše profese zanikne a vy nebudete vědět, co máte dělat. Možná je lepší rozjet dvacet věcí zároveň, a když přijde krize, tak z nich třeba deset odpadne a deset zbyde.“ A to je přesně to, co se mi stalo. Na jednu stranu dělám jenom jednu práci a ta se jmenuje „aby ostatní lidi brali architekturu a veřejný prostor vážně“, ale dělám ji dvaceti různými způsoby. Některé z nich se teď výrazně utlumily a jiné jedou dál. Mám štěstí, že moje povolání je do jisté míry hodně adaptabilní na vnější situace. Není to ale jen štěstí. Já jsem si ho vybral a vyvinul úsilí, aby takové bylo.

Centrum architektury a městského plánování vzniklo před 3,5 lety. Jak dnes vnímáte jeho pozici?

Role CAMPu je velmi křehká, protože je založená na důvěře mezi lidmi. Myslím, že hlavní poslání Centra architektury a městského plánování je poskytnout prostor a platformu pro spolupráci odlišných lidí, kteří tu budou moci sdílet svoje představy. Program by měl být různorodý, hodně kritický a může obsáhnout velice pestrou škálu názorů. CAMP informuje o tom, co se ve městě chystá, a případně se snaží zvyšovat zájem o veřejný prostor. Je ale na lidech, aby posoudili, jak se mu to daří. O CAMPu a jeho začátcích si můžete poslechnout ve videu, které jsme točili v roce 2017, když centrum vzniklo.

Kam by se CAMP mohl vyvíjet dál?

Zajímá mě hlavně rozvoj fyzického prostoru CAMPu. Když si ho dobře prohlédnete, zjistíte, že se dá zvětšit na dvojnásobek. Mohlo by se obsadit celé přízemí, je tam i krásná střešní terasa, která je teď nepřístupná. Bylo by dobré upravit i okolí a spolu s tím zlepšit kontakt s ulicemi. Ve výsledku by tak mohla být větší čítárna, větší knihkupectví, zázemí pro děti atd. Je tam opravdu velká možnost rozvoje pro to, aby vznikla širší škála využití a uplatnění, ale pouze za předpokladu, že o to bude zájem.

Mohl byste prozradit něco o virtuální procházce Prahou, kterou jste pro CAMP připravoval na začátku tohoto roku?

Program virtuálních procházek vznikl v návaznosti na úspěšnou letní akci Z města do města, díky které mohli návštěvníci CAMPu na dálku navštívit pět světových metropolí. Ve spolupráci s dánským architektonickým centrem DAC se pak zrodil nápad uspořádat prohlídky za architekturou i po dalších světových městech. Pořadatelem série virtuálních procházek je The Association of Architecture Organizations (AAO), jejíž součástí je i CAMP. Procházka, kterou jsme v zimě natáčeli, je především pro cizince, kteří sice Prahu neznají, ale nechtějí vidět turistická klišé. Natáčení ovlivnilo to, že jsme vše vytvářeli v prosinci a v době, kdy bylo mnoho míst kvůli koronaviru zavřených. Dali jsme proto s týmem dohromady archivní záběry, podle kterých jsme přišli s tématem „kde se staré potkává s novým”. Mimo ten větší problém s časem a pandemií jsme řešili i maličkosti, třeba aby byly záběry pořízeny přibližně ve stejném ročním období a já mohl nosit stejné oblečení.

A v čem vidíte přínos zmiňovaného letního programu Z města do města a virtuálního cestování obecně?

Dělám rád věci, které mě baví. A dívat se obraz o velikosti 25 x 4 metry, ať už na streetview nebo na blokové letecké nadhledy, mně samotnému přišlo zajímavé. Upřímně si myslím, že živé setkání je nenahraditelné. V tom máme třeba s mojí ženou Markétou diametrálně odlišný názor, protože ona se zabývá virtuální realitou, která takové prostředí řeší a upravuje. Já to nevyhledávám. Cestování pomocí streetview nebo online procházek neberu jako náhradu, ale jako přípravu. Nemyslím tím, že pak pojedete do Paříže nebo Kodaně a půjdete se podívat na tytéž věci. Mám ale za to, že skrz tuhle přípravu si člověk uvědomí různé aspekty města a života v něm. A až pojedete třeba někam úplně jinam, budete tam pozorovat život ve městě a řeknete si: „Aha, a jak tady mají vyřešenou bezbariérovost? Kolik tu mají parků? Jaké tu mají odpadkové koše? A jaké jsou tu lavičky?“ Přesně z tohoto hlediska to pro mě má smysl – a byl to nakonec i hlavní důvod, proč jsem napsal knížku.

Jak kniha Tři měsíce v Barceloně vznikla?

Já mluvím i píšu metodou, které pracovně říkám zleva doprava. To znamená, že knížka nemá osnovu, hlubokou organizaci nebo myšlenku. Dlouho jsem váhal, jestli vůbec něco napsat, protože jsem se tomuto médiu opravdu dlouho vyhýbal. Dávám totiž přednost přímému přenosu a nemám rád záznam ani to, když dlouho na něčem pracujete a nevíte, jak to dopadne, když hned nemáte zpětnou vazbu. 

Nakonec jsem napsal kapitolu, která má teď číslo 64, a je o dětském hřišti. Řekl jsem si naivně, že když jsem zvládl napsat jednu kapitolu, zvládnu i další. Pak jsem projel všech 12 tisíc fotografií, které jsem pořídil v Barceloně za ty tři měsíce, kdy jsme tam s rodinou bydleli. Já se synem Filipem jsme objevovali město a manželka Markéta pracovala. Vždycky, když jsem mezi fotkami narazil na nějaké zajímavější místo, tak jsem si ho zaznamenal. Takto vzniklo postupně několik desítek kapitol, a když jich bylo těch 66, což je docela hezké číslo, řekl jsem si, že další hezké by bylo 99, ale tolik dalších kapitol bych už asi nezvládl napsat. A tak z toho vypadla knížka.

Kniha vychází ze zážitku cestování s vaším synem Filipem. Jak se díky němu proměnil váš pohled na město?

Dramaticky. Týká se to velikosti, pohyblivosti, cítění i vidění. Třeba když jsem šel s malým Filipem poprvé přes Karlův most, tak se někde v polovině rozbrečel. Mně chvíli trvalo přijít na to, že nic nevidí, protože to zábradlí je vyšší než on. V momentě, kdy jsem to pochopil a zvednul ho, tak se uklidnil a byl šťastný, koukal doleva i doprava. 

Existuje slavný citát od Enrique Peñalosy, bývalého starosty Bogoty, který zní: „Co je dobré pro handicapované, staré lidi a děti, je dobré i pro všechny ostatní“. A přesně tyhle věci jsem se do nové knihy snažil dostat. Hlavním cílem Tří měsíců v Barceloně není někoho přesvědčovat, aby tam jel, ale popsat principy, které v tomhle městě fungují, a podle mě by mohly být inspirující i pro naše prostředí. Kdysi jsem si zapamatoval jednu větu: „Není možné poučit se z jiných chyb, než z těch vlastních”. Když někdo jiný udělá chybu, tak vy se z toho nepoučíte, ale je to škoda. Myslím si, že bychom se měli snažit poučit se i z toho, co udělali špatně nebo dobře jiní lidé.

Jaká jsou vaše očekávání od další cesty, která tentokrát směřuje do Ameriky?

Jsem vlastně taky sám zvědavý. Jedeme to Raleigh v Severní Karolíně, což je velikostně Brno, ale charakterově něco úplně jiného. Byl jsem tam před pěti lety asi týden, takže nějakou představu, jak to bude vypadat, mám. Jedeme tam, protože moje žena Markéta získala Fulbrightovo stipendium. A mně tak nezbyde nic jiného, než ten pobyt prožívat velmi podobně, jako jsem ho prožíval v Barceloně a Lisabonu, jen tedy v místě, které mi není moc blízké. Určitě bych si Raleigh nikdy nevybral, kdybych se rozhodoval podle kvality prostředí, ve kterém chci trávit čas. Ale nevadí mi to, protože aspoň uvidím zase něco úplně jiného.

V souvislosti s cestováním mám rád knížku Ohromné maličkosti, kterou napsal Gilbert Keith Chesterton, guru Karla Čapka. V té knížce je krátká povídka, která se jmenuje „Záhada břečťanu”. Její první část se týká právě cestování, a když to zjednoduším, píše se v ní: „Smyslem cestování není poznávat cizí země, ale vrátit se zpátky do vlastní země jako do cizí.” Jde o to, že když člověk dlouho pobývá v nějakém prostředí, třeba v Praze, síla zvyku se stane tak výraznou, že některé věci přestane vnímat. Aby svoje vidění znovu oživil, tak je dobré se vydat do prostředí, které se hodně odlišuje. Najednou si zvyknete na jiné místo a když se potom vrátíte zpátky, vidíte vlastní město alespoň chvíli úplně jinýma očima. A to si myslím, že tenhle pobyt splní.

Do rozhovoru vstupuje Markéta Gebrian, která ve vedlejší místnosti připravovala věci na plánovanou cestu.

Adam: Markéto, můžeš na chvíli? Padla tu otázka, jak bude vypadat naše cesta do Ameriky.

Markéta: Situace je teď komplikovaná, ale získat Fulbrightovo stipendium mi trvalo 14 let. Je proto lepší odletět teď, než aby stipendium vypršelo nebo se přesouvalo. 

Moje téma je virtuální setkávání online. Navrhování a vytváření virtuálního prostředí je nové téma jak v architektuře, tak v umění, designu nebo herním designu. Existují už virtuální social VR platformy a fungují tak, že se s někým propojíte a máte svoje „tělo”. Na Fakultě informačních technologií už takto probíhají přednášky, studenti se připojí ze svého počítače a fungují v 3D modelech, každý komunikuje z pozice svého avatara. Někdo má detailně propracované virtuální tělo, někdo zas třeba jenom brýle a ruce. Je to strašně zajímavé a zároveň velmi aktuální téma. A to teď jedu řešit do Ameriky.

Adam: Tahle část rozhovoru dobře ilustruje jeden princip, kterému věřím. Myslím si, že k určitým tématům se má vyjadřovat ten, kdo je nejvíc řeší. Běžně mi to komplikuje život v tom, že 9 z 10 rozhovorů s novináři se vyvine tak, že je přesměruju na někoho jiného. A nedělám to jako nějaké alibi, ale protože jsem přesvědčený, že znám někoho, kdo má mnohem lepší odpověď.

Ještě zpátky k Americe – jak vypadá čtvrť, do které se teď stěhujete? A co pro vás bylo při hledání bydlení důležité?

V Raleigh budeme bydlet v něčem, co by se dalo nazvat typickým americkým suburbiem. Nejsou to sice samostatně stojící domy, ale řadovky, které se nachází v širším okraji centra, takže se člověk dostane do školy třeba i na kole. Bydlení je možné vybírat pomocí různých kritérií. Důležitou roli hraje cena, ale jinak mě vždycky nejvíce zajímají místa, domy nebo byty, které bych označil za typické pro danou oblast. V každém místě je něco charakteristického a já si myslím, že tam má člověk trávit čas. V Praze je toho typického hodně, protože to je různorodé město, ale historická část, kde Praha vznikla, je podle mě to místo, co ji dělá světově unikátní. Proto v Praze bydlíme na Malé Straně. Někdo může milovat Vršovice a Vinohrady, proti tomu nic nemám, ale myslím si, že to není to, co dělá Prahu Prahou. V Americe jsme se snažili najít místo, které by fungovalo podobně.

Hodnota města ale nespočívá v bytě, kde krátkodobě bydlíte. Jako návštěvník skoro vždycky bydlíte v něčem, co je dražší a horší než standard. To ani jinak nemůže být, protože nemáte jazykový a sociální kapitál, abyste se propracovali k něčemu, co má vyšší hodnotu. Do jisté míry si to kompenzujete tím, že trávíte čas mimo byt. A to si nemyslím, že je špatně. Jedete tam kvůli prostředí, který chcete poznat. Třeba to stipendium, co má Markéta, jsem já měl před 13 lety a je to v podstatě stipendium na mezikulturní výměnu, a tu uvnitř bytu nezískáte.

Jak můžeme dál sledovat průběh vaší cesty?

Ještě nevím, jak moc budu tentokrát podávat report, například kvůli současné koronavirové situaci u nás. Na druhou stranu to může být zajímavé porovnání, protože do žádného ráje nejedeme. Bude to spíš konfrontace dvou prostředí, což může mít taky smysl. A jako jsem dával na Instagram fotky s označením #gebrianivbarcelone a #gebrianivlisabonu, tak teď to bude hashtag #gebrianivamerice.