Je důležitější zachovat původní dlažbu, anebo upřednostnit například bezbariérovost? Proč zůstávají staré obrubníky uprostřed rozšířených chodníků? A daří se vůbec projektantům s památkáři hledat společnou cestu? Druhý večer z cyklu Paradoxy památkové péče se věnoval veřejnému prostoru, a to momentům, kdy se rekonstrukce ulice může proměnit v boj o moc. O aktuální situaci s Petrem Kučerou diskutovali Kristina Ullmanová z kanceláře Veřejného prostoru IPR Praha a David Měska z pražského pracoviště Národního památkového ústavu.
Ulice a náměstí mají větší trvanlivost než domy
Veřejná prostranství vytvářejí základní strukturu metropole a třeba na Starém Městě jsou tu s námi o stovky let déle než historické fasády, které každý den obdivují tisíce turistů. I když si to návštěvníci možná ani neuvědomují, jedinečnou atmosféru Prahy netvoří jen památky jako orloj, ale také dlažba, která se nachází na náměstí pod ním. Kdybychom ji vyměnili za kostky používané v jiném evropském městě, náš dojem bude hned odlišný.
Významným prvkem ulic jsou ale také činnosti lidí. Město se navíc neustále proměňuje, v posledních letech tak přibyly třeba požadavky na cyklostezky. Čtvrtě se přehřívají a chceme sázet stromy i na náměstích, kde dříve projížděly koňské povozy. Současné ulice zase naopak zaplavila auta, jejichž vjezd je potřeba regulovat. Veřejný zájem má tak mnoho podob, které se často navzájem vylučují. Základní otázkou tedy je, jak tyto zájmy vyvážit. V České republice o povolení projektů rozhoduje stavební úřad, který svá rozhodnutí vydává na základě stanovisek dotčených orgánů. Pokud jsou některá v rozporu, zákon neurčuje žádnou osobu, která by se snažila najít společný soulad. V Praze se tuto roli snaží suplovat právě Institut plánování a rozvoje. V Česku, na rozdíl od některých zahraničních zemí, nemají možnost skutečně rozhodnout (a také nést zodpovědnost) volení zástupci města.
Snaha o udržitelnost a kvalitní život obyvatel města je přitom pevnou součástí mezinárodních smluv o památkové péči. Prostředí, které znehodnocuje památky, totiž dost často ubližuje i lidem. Například UNESCO už od vyhlášení Prahy za součást světového dědictví v roce 1992 upozorňuje na zahlcení centra automobilovou dopravou a vyzývá k úpravě severojižní magistrály.
Proměnou prochází i Smetanovo nábřeží. Vznikla zde také trasa pro cyklisty, což je velmi novodobý prvek a je třeba mu v historickém centru najít odpovídající podobu.
Zdroj: IPR PrahaV listnatém lese také nechodíme po jehličí
Pokud není památková péče dostatečně profesionální, může se změnit v estetické cvičení pro parádu. Při diskuzi často nepomáhá ani požadavek na „navrácení do původního stavu“: pražská prostranství se během staletí proměnila několikrát, a tak není snadné říct, zda chceme vrátit podobu ulice třeba do konce 19. století, anebo se odkazovat na ještě mnohem starší řešení. David Měska proto vysvětluje, že hlavním cílem týmu Národního památkového ústavu je hlavně vytvoření harmonického celku, kdy podoba ulic odpovídá domům okolo. A dodává: „V bukovém lese také nešlapete po jehličí. Veřejný prostor by tak měl logicky navazovat na architekturu.“ V pestrém centru se taková jednota někdy hledá obtížně. O trochu jednodušší je situace třeba na Vinohradech, které se bouřlivě stavěly na konci 19. století a současně s domy tu vznikla v zásadě jednotná podoba ulic.
Projektanti jsou někdy nervózní, když jim památkář přikazuje určitý typ dlažebních kostek. Jsou ale oblasti, do kterých památkový ústav zasáhnout nemůže. Jednou z nich jsou dopravní značky na sloupech zakrývající výhled na fasády nebo křiklavé vodorovné značení namalované na cenné dlažbě. A závisí jen na dobré vůli expertů přes bezpečnost na silnicích, zda budou hledat lepší polohu. „I s nimi je diskuze možná, jako se nám to podařilo na Vyšehradě. Často nevadí, když bude značka o pár metrů dál,“ říká ze své vlastní zkušenosti Petr Kučera.
Památková péče si klade za cíl chránit původní půdorys chodníků a rozmístění obrubníků. Pokud dochází k rozšíření chodníků například na křižovatkách u přechodů, je často součástí podmínek zachování původního obrubníku. Zde na Karlově náměstí bylo rozšíření navíc třeba zamaskovat tmavší dlažbou, aby opticky stále připomínalo část vozovky.
Zdroj: IPR PrahaRučně štípanou dlažbu už dnes nikdo nevyrábí
Pro pražskou mozaiku je typický mramor z lomů kolem Radotína ve třech různých barvách, jenže jedna z nich, ona specifická růžová, už je dnes nedostupná. Černé a bílé kostky se již také netěží v Praze, ale dováží se do metropole z Jeseníků. V dobách, ke kterým se památková péče snaží vrátit, byl vápenec jedním z nejdostupnějších materiálů, a proto byl na dláždění používán nejčastěji. Přístup památkové péče je ovšem do jisté míry estetický s důrazem na vizuální dojem. Materiál dnes dovážíme zdaleka, abychom navázali na původní podobu; nebylo by ale pravdivější držet se znalostí našich předků a komunikace začít opravovat kvalitními materiály, které jsou nám skutečně dostupné dnes? Jak by asi v naší situaci postupovali stavitelé z 19. století?
Malebnost pražské dlažby navíc vytvářela po staletí ruční práce. Na mohutných žulových obrubnících jsou vidět drobné výstupky vytvořené odsekáváním dláta. Dnes ruce dělníků nahradily řezací stroje. IPR Praha s památkáři proto pracoval i na možnostech, jak tuto dokonalou průmyslovou dlažbu zdrsnit a drobně opracovat, aby v křivolakých uličkách tolik nerušila. Památkáři se podíleli i na přípravě Manuálu veřejných prostranství a v současnosti spolupracují na dalších verzích Katalogu doporučených prvků, který dává dohromady konkrétní řešení pro různé typy pražské zástavby.
V okolí Národního muzea najdeme dlažbu odlišnou od historických vzorů.
Zdroj: IPR PrahaJsme na jedné lodi, jen diskuze bývají složité
Jednou z třecích ploch je tradiční rozdělení ulic na vyvýšené chodníky po stranách a níže položenou komunikaci pro vozidla. Projektanti i pod vlivem dánského architekta Jana Gehla, který významně posunul uvažování o pohodlném a bezpečném pohybu chodců po městě, by na pěších zónách preferovali jednotnou úroveň. Tak dnes vypadá Celetná, rekonstruovaná ještě za socialismu. „Na jiných místech Starého Města už by se dnes toto řešení prosazovalo obtížně,“ říká Kristina Ullmannová. „Přesto si myslím, že jsme na jedné lodi. Názorové rozdíly jsou jen drobné, ale celý proces přípravy staveb je časově náročný a složitý. Městské projekty by měly být koordinované projektovým manažerem, který by se snažil najít dohodu.“
Třetí večer cyklu Paradoxy památkové péče bude řešit otázky nastavení efektivní spolupráce. Společně se zástupci Národního památkového ústavu, České komory architektů a IPR Praha budeme diskutovat o tom, jak najít rovnováhu mezi tradicí a inovací. Do diskuze přijali pozvání: Naděžda Goryczková (generální ředitelka Národního památkového ústavu), Jan Kasl (předseda České komory architektů) a Ondřej Boháč (ředitel IPR Praha).
související
