Čemu se Kancelář archivu a spisové služby věnuje?

Jak už název kanceláře evokuje, máme na starosti dvě hlavní činnosti. Za prvé je to onen pro většinu lidí trochu „suchopárný“ oběh dokumentů, které na IPR přicházejí. Vyřizujeme je a následně odesíláme, případně je svou činností vytváříme. Dokumenty, které jsou dnes téměř výhradně v elektronické podobě, musíme také dlouhodobě uložit. Spisová služba je totiž dána zákonem.

Zároveň spravujeme archiv historických map a plánů, které se týkají Prahy v posledních cca 150 letech a všech dosavadních územně plánovacích institucí. Rovněž máme bohatou fotosbírku. Troufám si tvrdit, že jde o nejúplnější soubor materiálů o Praze ve 20. století, která se týká proměn jejího území. A v neposlední řadě vedeme interní knihovnu.

Na jakých projektech aktuálně pracujete?

Práce kanceláře je převážně kontinuální, hlavně co se týče spisové služby. Archiv sám o sobě „vznikal“ letitým ukládáním materiálů bez potřebné péče, jakými jsou třídění nebo konkrétnější popis jednotlivých projektů. My k tomu současnému uspořádávání a vzniku jednotlivých fondů přidáváme ještě jeden rozměr, protože máme maloformátové i velkoformátové skenery a můžeme jednotlivé dokumenty digitalizovat. Pokud bych měla být konkrétnější, pak zrovna zpracováváme plány veškeré dopravy (automobilové, železniční i městské) z doby 2. světové války a fotografie moderní architektury ve druhé polovině 20. století.

Co všechno člověk v archivu najde?

Jak už jsem zmínila, v archivu se nachází snad všechny materiály k územnímu plánování Prahy z minulého století. Nejčastěji připravujeme historické materiály architektům a urbanistům od nás, naposledy to třeba byla Olšanská ulice a její okolí. Z plánů a fotek pochopíte, proč vede zrovna tudy, kdy a jak vznikly domy kolem Olšanského náměstí anebo zjistíte, že na místě dnešních tenisových kurtů byl ještě v 60. letech rybník. V tomhle smyslu spolupracujeme i s řadou odborných institucí, jako je Muzeum města Prahy, Národní památkový ústav, Národní technické muzeum, Vysoká škola uměleckoprůmyslová, ale především s naším zřizovatelem, Magistrátem hlavního města Prahy, nebo naším koordinátorem, Archivem hlavního města Prahy. Poměrně raritní také je, že se u nás dochovala duplicitní paré stavebních plánů některých budov z 2. poloviny 20. století od různých dnes už zaniklých projektových ústavů z minulého režimu. Poskytovali jsme je třeba do knihy Architektura 58–89 Vladimíra 518.

Materiály od vás slouží ale také popularizaci územního plánování a architektury. Lze uvést nějaké příklady, kde se s tím setkáme?

Ano, IPR se samozřejmě především věnuje odborné přípravě územních plánů a studií, sbírá data, dělá analýzy a na základě nich i prognózy, ale potřebná je rovněž popularizace urbanismu a architektury mezi širší veřejností. Plány a fotky od nás z archivu proto vedle již zmíněných výstupů slouží osvětě co se historie a urbanistického rozvoje Prahy týče. Podílíme na historické sekci našeho Geoportálu, všechny historické mapy ve srovnávací mapové aplikaci Dvě Prahy jsou od nás, poskytujeme materiály pro web praha.camp a samozřejmě i pro některé výstavy v CAMPu.

Mohu do archivu nahlédnout jako návštěvník?

Musím přiznat, že máme status „pouze“ spisovny, aby se na mě „opravdoví“ archiváři nezlobili. Jsme tedy jakýsi interní archiv a sloužíme především odborným potřebám IPRu. Nejsme veřejně přístupný archiv, ale umožňujeme bádání i externím zájemcům a institucím. Stejně jako v jiných archivech musí zájemce napsat žádost na naši podatelnu a my se mu s výsledky rešerše ozveme.

Kdy vlastně kancelář vznikla?

Když začnu zeširoka, tak svého archiváře měla už Státní regulační komise pro Prahu ve 20. letech. Nicméně postavení archivu i samotného správce se v následující dekádách proměňovalo a materiály se několikrát stěhovaly. Dlouhá léta šlo spíše o sklad dokumentů než odborně vedený archiv. Zkráceně lze říct, že soustavná péče o dokumenty včetně jejich digitalizace začala rokem 2007.

Vaše kancelář jako jediná sídlí mimo areál IPRu na Karlově náměstí – na tzv. Jehňáku. Jaká je historie tohoto objektu?

Jehněčí dvůr neboli Jehňák je původně zemědělská usedlost s památkově chráněnou barokní částí. Někdejší Útvar hlavního architekta jej koupil od JZD Rudá záře Horoměřice na počátku 70. let a po poměrně monumentálním návrhu výstavby detašovaných pracovišť, laboratoří, modeláren a archivu se nakonec realizovala jen osekaná varianta pro dva posledně jmenované účely. Budova na půdorysu bývalých dřevěných stodol byla dokončena v roce 1991, kdy se sem archiv přestěhoval z Domu Pážat na Hradčanech.

V roce 2022 jste vydala knihu Plánování Prahy. O čem je?

Kniha Plánování Prahy, jak už její podtitul Historie Útvaru hlavního architekta 1961–1994 prozrazuje, mapuje činnost a projekty našeho předchůdce. Vedle všech územních plánů jsou to realizované projekty jako metro, severojižní magistrála, sídliště Jižní Město i přestavba Žižkova, ale i ty nerealizované, jako je úprava Smetanova nábřeží pro pěší. Zároveň jsme se snažili představit záběr Útvaru v celé jeho šíři, tedy vedle celopražské územní koncepce i koncepci historického centra, lokaci veřejných budov, pořádání výtvarných rad a významných soutěží. Knihu jsme ale s kolegy, historiky architektury Evou Novotnou a Milanem Kudynem, nepojali jako vyčerpávající odbornou studii. Chtěli jsme spíše plánování města ve druhé půli 20. století představit širšímu publiku včetně řady obrazových materiálů a hravé grafiky od Anastasie Vrublevské. To se myslím povedlo a máme skvělé odezvy od kritiků i čtenářů, čehož si nesmírně vážíme.

Plánujete další knihu?

​​Musím přiznat, že mám v hlavě hned tři nápady, které se nějakým způsobem týkají IPR, jeho historie nebo Prahy jako takové. Třeba architekt Karel Prager, tvůrce areálu, ve kterém sídlíme, bude mít příští rok kulaté výročí narození. Nicméně nechci je úplně prozrazovat, protože dvě jsou opravdu jen ve stádiu úvah a nejreálnější se nám nyní zkomplikoval po právní stránce. Ale něco z toho určitě vyjde.

Jak dlouho na IPRu pracujete a co vás na vaší práci nejvíce baví?

Na IPRu pracuju třináctým rokem. To je samo o sobě děsivé číslo, ale jak se říká: „Archiváři zrají jako víno.“ Abys poznala „svou“ sbírku a dokázala s ní co nejlépe pracovat, potřebuješ čas. Baví mě právě to objevování dokumentů i spolupráce s interními a externími badateli, například pro nejrůznější výstavy, protože vždycky objevím něco nového a rozšířím si obzory.