Město a krajina jsou dva propojené organismy, které je třeba zkoumat, porozumět jim a koncepčně je plánovat. Jak začala tvoje cesta k těmto tématům?

Na vysoké škole jsem nejprve studoval krajinnou ekologii, trávil jsem čas v laboratoři anorganické chemie a biologie i fyzika mě nesmírně bavily. Cítil jsem ale, že mi tam chybí společenské přesahy. Chyběli mi tam lidé. Takže když jsem těsně před dokončením diplomu narazil na přednášku architekta odpadu Michaela Reynoldse, který staví v Nevadské poušti takzvané zemělodě z použitých pneumatik, začal jsem přemýšlet nad filosofií těchto soběstačných obydlí. Když jsem pak další rok vymýšlel téma pro doktorské studium, dozvěděl jsem se, že u amerického krajinářského architekta Henryho Hansona na FA ČVUT je možné pracovat na tématu Cities as Living Organisms. Řekl jsem si, že v tom je ta moje ekologie i společnost a šel jsem do toho. Díky Fulbrightovu stipendiu jsem  se také dostal na jeden rok na Newyorskou státní univerzitu v Syracuse, kde jsem zkoumal téma městského zemědělství v amerických metropolích, konkrétně jak celé propojení potravinových systémů mezi městem a krajinou funguje. Po návratu do Česka si mě všimli na IPRu, a tak začala moje spolupráce s touhle institucí.

Několik let jsi řídil sekci zelené infrastruktury na IPRu, dodnes se věnuješ i konzultování krajinářských a ekologických koncepcí. Mimo to jsi ale začal  dělat zahradníka v emauzském areálu. Jak tvoje profese fungují dohromady?

Po nástupu na IPR jsem se dostal do prostředí mezi architekty, urbanisty a krajinářské architekty. Myslím, že jsem se mezi ně dobře začlenil jako někdo, kdo rozumí nejen městu, ale i ekosystémům a krajině. Zkusil jsem si dva roky vést Kancelář krajiny a zelené infrastruktury, která má pro pražské plánování velký potenciál, ale zároveň velkou nevýhodu v tom, že se věnuje celé  agendě  životního prostředí a krajinářské architektury ve městě. Po dvou letech jsem se rozhodl změnit profesi a pracovní styl a pár let se věnovat hlavně praxi. Věděl jsem, že chci jít dělat zahradničinu, a kompenzovat tím ty roky v kanceláři, které mi úplně nesvědčily. Cítil jsem potřebu jít pracovat rukama, protože to je něco, co mám po rodičích v krvi, a je to pro mě hodně přirozená aktivita.

Byl jsem domluvený s jedním zahradníkem, že půjdu pracovat k němu. Nicméně v daný moment se podobná pozice uvolnila na IPRu. Tak jsem se přihlásil do výběrového řízení a zakázku dostal. Není to ale ani poloviční úvazek, takže mimo to se věnuji koncepčním projektům pro IPR nebo dělám konzultační služby architektonickým studiím či městu. Tahle vyváženost mi hodně vyhovuje.

Co považuješ za svůj úspěch za ty roky tady na IPRu?

Už dlouho spolupracuji na Městském standardu pro stromořadí – manuálu pro výsadbu, plánování a péči o stromy, který je teď čerstvě schválený. Dlouhá léta něco takového na celoměstské úrovni chybělo. Stromy se vysazovaly různými způsoby, ne úplně optimálně. Obzvlášť v souvislosti s dlouhým obdobím nedostatečných srážek, které tady posledních 5 let byly. Kořeny stromů nemají často přístup ke vzduchu a vodě. Nebo když se rekonstruují sítě, tak se narušuje kořenový systém, čímž stromy trpí, a v důsledku toho odumírají a usychají. To můžeme pozorovat například na pražských nábřežích, kde jsou stromy ve velmi špatném stavu. Městský standard má za cíl nastavit kvalitativní požadavky jak na plánování, tak pro výsadbu a pak následnou péči. Takže to pro mě byl a stále je za celou dobu na IPRu projekt s největším potenciálem – reálně přispět k adaptaci města na změnu klimatu a klimatickou krizi. Musíme si uvědomit, že adaptace a to, jestli se nám ve městě líbí, není jen o množství zeleně, ale i o její kvalitě. V oblasti zvyšování kvality zelených veřejných prostranství a parků má Praha ještě rozhodně možnost růst.

Jak je na tom zdejší areál Emauz od té doby, co ses o něj začal starat? Došlo po jeho zpřístupnění CAMPem ke znatelným změnám?

Ano. Díky pražským židlím a lehátkům, která tu jsou v létě, možnosti zahrát si šachy nebo ping-pong a také díky intenzivněji udržovaným trávníkům sem začalo chodit hodně lidí trávit volný čas. Potkáte tu třeba skupinu expatů na pikniku, rodinu s kočárky a dětmi, co tady mají odpolední svačinu, mladé studenty, co tu stráví čas až do večera, a samozřejmě množství pejskařů. Více pohybu v areálu omezuje ty negativní jevy, například problematické chování spojené s  drogami a alkoholem. Kultivovaní lidé zde hledají klid, je tu stálý pohyb. A to právě díky intervenci IPRu a CAMPu. Tento areál tedy prakticky funguje jako veřejný park. Pro mě je to proměna zajímavá i při pohledu na různé sociální skupiny a na to, jak fungují ve veřejném prostoru. V popisu práce mám i úklid zelených ploch, takže pak často člověk nacítí (někdy opravdu doslova), jak veřejná prostranství v centru města fungují. 

Celý objekt Pragerových kostek i s okolím navíc čeká v následujících letech rekonstrukce, takže nemá smysl dělat tu nějaké trvalé změny. Díky tomu pro mě zahrady mohou být taková malá laboratoř zeleného veřejného prostranství, kde člověk pozoruje chování lidí, dřevin i záhonů, odolnost flóry vůči tlaku návštěvníků, dynamiku jejich sešlapu, ale  třeba i schopnost rostlin zvládat psí moč.

Máš nějaké oblíbené místo tady v areálu?

Mám rád prostor na trávníku u kostek, kam se v létě dávají lehátka. Je tu krásný výhled na mohutné lípy a na architekturu emauzského kláštera, věží kostela svatého Michaela i Pragerových kostek. Přijde mi to jako takové nejpoetičtější místo. Občas večer, když mám hotovo, si zajdu do CAMPu pro pivo, sednu si do zahrad a užívám si svoji práci všude kolem sebe. Tu si ale vychutnávám, i když tudy jen procházím, a doufám, že je to příjemné i pro všechny ostatní.

Co děláš ve volném čase? Jestli ti tedy ještě nějaký zbývá?

Začali jsme s krajinářkou Katkou Zímovou dělat podcast s názvem Křoví. Je o ekologických a environmentálních tématech. Ona se pohybuje hodně v krajině a já zase ve městě, takže mluvíme o těchto tématech z pohledu udržitelnosti či klimatické změny. Snažíme se předávat to, čemu rozumíme, a také si zveme hosty, kteří dělají v tomto oboru něco zajímavého. Mluvili jsme například s architektkou Rozálií Kašparovou nebo krajinářským architektem Martinem Vysokým. To mě teď hodně naplňuje. Komunikace a popularizace pro mě důležitých témat mě vždycky bavila. Podcast jsem začal dělat proto, že je teď sám hodně poslouchám. Při manuální práci, jako je třeba pletí, se to samo nabízí. Nejvíc mě teď baví audio obsah třeba o ekonomických tématech a společnosti. Myslím si, že tím, jak se bude zvyšovat automatizace v průmyslu a službách, budou lidé hledat smysluplnou, fyzicky aktivní práci. Na Metaversum Marka Zuckerberga nevěřím. Zahradničení, stejně jako jiná řemesla, tak podle mě čeká velký rozmach.