Co participativní plánování vlastně je?

Participativní plánování hledá shodu a dohodu všech dotčených aktérů, kterých se týká nějaký plánovaný projekt. Shoda pak musí nastat na dvou základních úrovních, které se vzájemně prolínají. Nejdříve je nutné nalézt soulad nad zadáním projektu mezi institucemi a organizacemi, které projekt zadávají a investují do něj. V případě Prahy jde třeba o nalezení shody mezi politickou reprezentací a organizacemi města, které mají na starost investice. Poté dochází k zapojení veřejnosti. Nejprve se zkoumá, koho se vlastně daný projekt dotýká a jak. Pokud jde třeba o revitalizaci náměstí, měly by být popsány cílové skupiny. Typickými cílovými skupinami jsou návštěvníci náměstí, místní obyvatelé, provozovatelé a vlastníci zdejších služeb, nájemníci a majitelé nemovitostí, místní škola, děti a jejich rodiče, návštěvníci kostela nebo třeba motoristé, cyklisté či pěší, kteří se přes náměstí pohybují, případně zde potřebují zaparkovat auto či kolo. U všech těchto cílových skupin se pak zkoumá vztah k současnému stavu náměstí, a následně potřeby či potenciály, které by budoucí stav po revitalizaci měl saturovat, nebo problémy, jež by projekt měl místním pomoci vyřešit.

Jak participace nejčastěji probíhá?

Vhodným nástrojem jsou dotazníková šetření, rozhovory v místě, monitoring pohybu či setkání s veřejností nad mapou. Výsledky zjišťování jsou poté předány architektům, kteří je zapracují do prvotního návrhu, jakési skici projektu. Prvotní návrh je poté konzultován s veřejností. Následně vznikne jeho finální podoba, která je vyvěšena na webu a stává se pak podkladem pro politické rozhodnutí o jeho realizaci.

Kdy vznikla vaše kancelář a jaké byly její začátky?

Naše kancelář vznikla v roce 2015. V té době bylo participativní plánování v ČR v plenkách. Připadali jsme si trochu jako průkopníci. Byli jsme nadšení ze studií na Západě – mimochodem, tři zakládající členové naší kanceláře studovali ve Velké Británii – a časem trochu zklamaní z dědictví „divokého Východu“, do kterého jsme jako průkopníci museli tak trochu zatínat své drápy. Každopádně zhruba po dvou letech, někdy kolem let 2017 a 2018, začala být poptávka po naší práci tak velká, že nám z toho šla hlava kolem… A od té doby se to vlastně nezměnilo. Dnes, po více než sedmi letech, už je participativní plánování pro velkou část institucí Prahy standardně požadovaným nástrojem.

Jak se za těch sedm let změnil postoj veřejné správy a developerů k participaci?

Je to různé. Některé městské části nebo developeři se při vyslovení slova participace málem křižují, a někteří ji mají tak dobře „zmáklou“, že jsou nám rovnocennými partnery. Zejména u velkých developerů je to velmi přínosná změna. Spousta z nich už pochopila, že díky transparentnímu plánování a komunikaci s veřejností možná budou první dva tři projekty složitější, ale jakmile se to naučí, zajistí jim to důvěru města i občanů při dalších projektech, čímž získají obrovskou konkurenční výhodu před těmi developery, kteří dosud využívají spíše silové prosazování projektů. U města a jeho organizací, a u městských částí zejména, participace umožňuje lepší koordinaci s investičními organizacemi města a získávání podpory obyvatel pro nové projekty. Participace zkrátka výrazně snižuje riziko „házení vidlí“ do rozpracovaných projektů, a to ať už shora od politické reprezentace, nebo zespoda od obyvatel.

Stojíte za projektem Koordinátoři participativního plánování. Jak funguje?

Koordinátory participativního plánování schválila Rada hl. m. Prahy díky podpoře Petra Hlaváčka a Adama Scheinherra v únoru 2020. Přestože jsme se trefili přímo do nejhlubší pandemie a všechno řešili celý první rok přes online schůzky, podařilo se nám vybrat na 12 městských částech koordinátory a koordinátorky participativního plánování, jimž IPR poskytl trénink a konzultační podporu, díky které si mohly úřady městských částí osahat participativní plánování reálných projektů v praxi. Na základě pilotního programu pak vznikly podklady pro projekty nových veřejných prostor jako např. náměstí v Uhříněvsi, vzniklo několik Strategií rozvoje městských částí, podařilo se zkoordinovat koncepční přípravu revitalizací ulic, vnitrobloků, územních studií a také podpořit participativní rozpočty. V průběhu času nám tři městské části vypadly zejména z politických důvodů, ale na zbylých program běží úspěšně dál. V současné době čekáme na ustanovení nové Rady hlavního Města, abychom nové jí mohli předložit Celoměstský program koordinace plánování a rozvoje pro městské části, který na pilotní program navazuje. Pro takový program je totiž potřeba politická podpora. Snad se to podaří.

Letos jste projednávali s veřejností mimo jiné Metropolitní plán. Jak to probíhalo?

Metropolitní plán se tvoří už od roku 2012. V průběhu let proběhlo několik kol jednání se všemi městskými částmi a desítkami státních i městských institucí, které se mohly k plánu opakovaně vyjadřovat. Kromě dotčených institucí má ze zákona možnost se k jakémukoliv územnímu plánu vyjádřit i veřejnost. Bohužel české zákony stanovují pouze naprosto minimální požadavky na zapojení veřejnosti. Návrh plánu by, dle zákona, stačilo vystavit někde na vývěsce s možností poslat připomínku dopisem či datovkou. IPR a Praha ale k participaci přistoupily po svém a připravili rozsáhlou informační kampaň a řadu živých diskuzí a setkání v CAMPu.

Na desítkách lokalit po Praze jsme měli informační kontejner nebo stánky v nákupních centrech a vznikla i interaktivní aplikace na webu s možností podávat připomínky elektronicky přes web. V CAMPu pak byli několik týdnů k dispozici pracovníci odboru územního rozvoje a zaměstnanci IPRu, kteří občanům pomáhali formulovat připomínky a vyznat se ve webových aplikacích.

Stálo to hodně úsilí a nemalé množství peněz, ale takto důležitý dokument se dle mého názoru zkrátka musí komunikovat a participovat co nejvíc. Nejde totiž jen o podobu samotného plánu –kde bude stát dům, kde se postaví nový park či škola nebo kudy v budoucnu pojede tramvaj –, ale také o posílení důvěry mezi institucemi města a jeho občany.

IPR se nyní intenzivně věnuje přípravě Vltavské filharmonie. Jak se na tom podílí vaše kancelář?

V minulém roce jsme zajišťovali sběr podnětů, které sloužily jako jeden z podkladů pro účastníky architektonické soutěže na filharmonii. Dělali jsme rozsáhlé sociologické šetření a ankety, vycházky a workshopy s hudebními a místními aktéry. V dohledné době se veřejnost bude moci zapojit do zpřesnění vítězného návrhu v tématech veřejných prostranství a veřejně přístupných částí budovy, jako je foyer nebo střecha. Naše kancelář toto zapojení veřejnosti ve spolupráci s externími dodavateli zajišťuje. Čeká nás participační kontejner, setkání pro veřejnost a workshopy s místními aktéry.

Na kterém projektu ses toho naučil nejvíce?

Nejvíc samozřejmě na těch prvních. Vybíralka na Černém Mostě byla asi nejpoučnější, protože jsme si ji ve spolupráci s MČ Praha 14 celou od začátku vymysleli, připravili i zrealizovali. Udělali jsme pár chyb, které byly pro budoucí projekty velmi cenné, a zároveň jsme se naučili, jak s lidmi komunikovat, jak jim vysvětlovat odborné věci běžným, každodenním jazykem a jak se učit od obyvatel. Zní to jednoduše a logicky, ale aby to člověk mohl dělat dobře, musí nabrat roky zkušeností a občas si takříkajíc nabít hubu. V tomto byla pro nás Vybíralka zásadní.

Co člověk potřebuje umět, aby byl dobrým mediátorem?

Strategické myšlení a umění naslouchat jsou asi nejdůležitější vlastnosti. Schopnost mediace či veřejného vystupování je až druhořadá, člověk se to naučí klidně až časem. Tak tomu bylo například i u mě. Je však naprosto stěžejní umět sledovat cíle daného projektu a dokázat naslouchat všem jeho účastníkům, vciťovat se do jejich potřeb a problémů – od dětí, seniorů, řidičů, chodců, cyklistů až po jednotlivé investory a politiky. Je také důležité se umět ptát opravdu dobře a zjišťovat skutečné motivy jednotlivých účastníků. Když mi třeba někdo řekne, že má před domem málo parkovacích míst, vhodnými otázkami se nakonec třeba můžu dobrat k tomu, že se v zimě bojí parkovat dál od domu, protože je ulice špatně osvětlená a plná přerostlého křoví, přičemž se musí brodit rozbahněným chodníkem. Řešením tedy může být úprava veřejného osvětlení, povrchu chodníku a údržba zeleně. Když na druhou stranu mluvíme například s městskými investory, kteří nám vehementně odmítají soutěžit dodavatele na kvalitu, po pár otázkách se můžeme dozvědět, že třeba jejich kolega právník nemá se soutěžením na kvalitu zkušenost a bojí se, že zakázku vysoutěží špatně. V takovém případě je řešením např. asistence externích právníků, kteří soutěžit na kvalitu umí. Problémem tedy nemusí být vždy to, co lidé uvádějí „na první dobrou” Dobrý participátor tohle musí umět odhalit a k tomu je zapotřebí zkušenost, empatie, schopnost se ptát a nebát se trochu dělat detektiva.

Co tě na tvé práci baví nejvíc?

Různorodost. Každý člověk má svůj příběh, každá lokalita má svou historii a toto vše dohromady tvoří město a vlastně i celou naši společnost. Už jsem na IPRu sedm let, ale stále mě to baví. Taky věřím tomu, že pomáháme komunity měnit k lepšímu. Pokaždé, když se lidi potkají, když se vzájemně poznávají, posilují se vztahy a vznikají nová přátelství. Už několikrát se nám stalo, že se nám podařilo z neznámých nebo i rozhádaných lidí udělat přátele.

Jaké máte plány do budoucna?

Upřímně věřím tomu, že participativní plánování je lékem na téměř veškeré problémy společnosti – ekonomické, sociální i environmentální. Samozřejmě, že nahoře musí být vždy politická reprezentace, která musí určit ten správný, strategický směr, jako například snižování emisí CO2 nebo začleňování vyloučených lokalit a komunit. Participativní plánování pak nabízí skvělý nástroj, jak lokální komunity zapojit do daného tématu s tím, že ještě dříve, než se prosadí dané řešení, vysvětlí se lidem jeho přínos a upraví se na základě jejich potřeb tak, aby je co nejméně zatížilo, ale na druhé straně přineslo co nejvíce pozitiv. Chtěli bychom proto participaci dostat i do škol. Participativní přístup má totiž potenciál pro udržitelný, ohleduplný a smysluplný rozvoj mnohem více než všechny peníze světa.