Matematik fotografem

Proč jste se rozhodl věnovat knihu zrovna tvorbě Karla Bucháčka?

Průběžně sleduji fotografickou scénu a přemýšlím o různých autorech, kterým by bylo zajímavé vydat knihu. Pocházím z menšího moravského města. Snad proto mi připadalo přirozené se vždy zajímat, co se děje i jinde než jen v Praze. A baví mě sledovat i méně známé nebo zcela zapomenuté autory. Přehledy české fotografie by měly být formovány nespornými hodnotami a ne tím, který autor měl prostředky a sociální dovednosti, aby si vydal knihu nebo zařídil výstavu.

Jaký je příběh nalezení Bucháčkových fotografií?

V roce 2019 jsme připravovali výstavu do Veletržního paláce Národní galerie o roku 1989. Byl to rok, kdy vynález fotografie slavil 150leté výročí. Zajímalo mne, v jaké kondici byla právě v této době česká fotografie, sledoval jsem amatérskou scénu, výtvarné fotografy i fotografující výtvarníky. A také to byla doba, kdy řada autorů zachytila revoluci. Po ní došlo nejen k výrazné politické změně, ale také hospodářské transformaci. Někteří autoři, kteří byli do té doby úspěšní a respektovaní, najednou nenašli v nových podmínkách způsob, jak fungovat, a upadli v zapomnění. Na Karla Bucháčka jsem narazil na Facebooku Romana Bucháčka, jeho synovce. Postupně skenoval a zveřejňoval archiv svého strýce. Už tehdy jsem mu přislíbil, že mu někdy připravím knihu a k tomu došlo nyní.

Za normalizace vznikaly fotografie s podobnými tématy, invazi fotografoval Josef Koudelka, periferii třeba Josef Sudek a Žižkov zase Pavel Štecha. Čím je zrovna Bucháčkova tvorba jedinečná?

V té době tvořila velká řada autorů a autorek, třeba studentů, absolventů FAMU, kteří sledovali podobná témata. Studovali na oficiální a velice výběrové škole, cestovali do zahraničí, ale chodili fotografovat třeba první máje a ve škole odevzdávali fotky odpovídající režimním představám. Svou kritickou tvorbu publikovali až po revoluci. V tomto kontextu mi připadá Karel Bucháček autentický, nepodbízel se dobovým požadavkům, fotografoval co cítil a i když jej přátelé popisují jako introvertního a plachého, našel odvahu zachycovat nepřikrášlený život v normalizované Praze a dokonce i rozhánění demonstrací v letech 1988 a 1989. Věděl, že se mu je nepodaří publikovat nepodaří publikovat ani vystavit, ale fotografoval si pro sebe.

Takže v sobě neměl autocenzuru, kterou měli další fotografové nebo fotografky.

Fotografií se neživil a věděl, že v tehdejším režimu publikovat nebude. Je zvláštní, že i po změně poměrů v 90. letech, kdy byl svým způsobem po takových fotografiích hlad, stejně nedokázal svou tvorbu uplatnit.

Tušíte vy nebo jeho synovec, proč neměl chuť se o své fotografie podělit?

Jeho příbuzní a kolegové si to spojují s tím, že byl introvertní a neprůbojný. Na druhou stranu jsme ale v archivu našli řadu fotek, kde se Bucháček v rámci různých oslav s přáteli převlékal do kostýmů, takže uměl být vtipný a společenský. Ale asi jen ve své přátelské komunitě, se kterou jezdil do hor, sjížděl řeky. Když přišlo na jeho tvorbu, jen několikrát vystavoval jako člen skupiny Město.

Myslíte, že to souvisí s jeho profesí a životní situací?

Přijde mi to jako jedinečný příběh – matematik, který zaznamenával dlouhé fronty před obchody, oficiální komunistické svátky a bourání nebo chátrání staré Prahy. V roce 1968 fotil ty nejdramatičtější situace, co se udály před rozhlasem a na konci 80. let s jistou obsesí chodil fotografovat na zakázané demonstrace. To bych zkrátka od introvertního matematika nečekal. Ale možná to vychází z jeho rodinného zázemí, jeho otec byl prvorepublikovým důstojníkem, který zakládal leteckou armádu.

Procházky Prahou s fotoaparátem

Jak cenné jsou jeho fotografie proměn Prahy, asanace Žižkova nebo vzniku panelových sídlišť?

Asi ho osobně štvalo, že Praha dostává na frak, že je neupravená, ničená. Měl také dva kamarády, co pracovali jako fotografové pro Metrostav. Hlásili mu, kde vzniknou stanice metra a které čtvrti se budou bourat. Bucháček pak místa opakovaně navštěvoval a fotografoval. Neměl rodinu a po práci měl rituál, že se šel na hodinu procházet a fotit. Takže se proměnám Prahy věnoval systematicky a dlouhodobě.

Máte nějaké ohlasy na vydání knihy Přidušené město? Jak vnímá vydání knihy Bucháčkovo okolí a kamarádi?

Jsou nadšení, protože měli bezpochyby Karla hodně rádi. Stejně reagoval i Bucháčkův kolega z kanceláře Miroslav Hlaváček, který má v knize také několik skvělých fotografií. Byly v archivu Karla Bucháčka, tak se dlouho myslelo, že jejich autorem je právě on, ale v knize to uvádíme na pravou míru.

Můžete mi přiblížit spojitost knihy s Bucháčkovým kolegou Hlaváčkem?

Knihu jsem se mimo jiné rozhodl vydat i kvůli záběrům ze srpna 1968, které jsou vynikající, do jisté míry srovnatelné s tvorbou Josefa Koudelky. Není to jen dokumentace dramatických událostí, ale nádherně komponované obrazy s metaforickým přesahem. Jenže jsme zjistili, že k některým fotografiím chybí v archivu negativy a když jsem je dal k sobě, bylo zřejmé, že se v nich pracuje s obrazem jinak. Zvětšované byly stejně jako Bucháčkovy, vytvořil jsem si tedy teorii, že je zvětšoval někomu z kamarádů, už uchovávat takové negativy bylo v době normalizace nebezpečné. Zkusil jsem všechny kontaktovat. Ozval se mi jeho kolega z kanceláře, co měl stůl naproti němu, a řekl mi, že to jsou nejspíše jeho snímky. Měl k nim i negativy, tak jsme rozlišili jednotlivé autory. V knize je proto první kapitola věnovaná tvorbě Miroslava Hlaváčka.

Takže kromě toho, že byli kolegové, spolu také fotili?

Ano, kromě toho, že se spolu věnovali nelineární mechanice železobetonových skořepin nebo s dalšími přáteli jezdili do hor, pan Bucháček dokázal svého kolegu nadchnout pro fotografii. Už v první polovině šedesátých let si byli spolu koupit fotoaparáty Kiev. Ze srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy má Miroslav Hlaváček možná lepší snímky než Karel Bucháček, ale byl přesvědčen, že jeho kolega je mnohem lepší fotograf. Později už zachycoval jen své blízké, nepovažuje se za fotografa, především byl celý život vědec, stavař a matematik.

Městské příběhy

V knize citujete jednoho z Bucháčkových kolegů, že cílem skupiny Město bylo „postihnout malé příběhy, které donutí zamyslet se“. Jaké příběhy se v knize skrývají?

Skupina Město by jistě v budoucnu stála za kritické zpracování. Dávali si společná témata, co fotografovat a přestože měli k momentní fotografii odlišné přístupy, vzájemně se jistě motivovali. Vydání každé knihy vyvolává ohlas, lidé mi píší o historii různých pražských míst, třeba hospod, které jsou na fotografiích, Josef Koudelka mi vyprávěl příběh mladíků, stojících s vlajkou na tanku nebo se mi ozval manžel paní, která na Hlaváčkově fotografii leží s dalšími raněná na chodníku.

Zmiňoval jste paralelu s fotografem Josefem Koudelkou, který právě po příchodu vojsk Varšavské smlouvy vytvořil světoznámý soubor Invaze 68. Potkali se někdy s Bucháčkem?

Osobně se neznali, ale i v knize je fotografie, kde je Koudelka zachycený na jednom z Bucháčkových záběrů. V šedesátých letech jsme byli fotografická velmoc, hodně lidí zde mělo fotoaparát a dobře fotografovalo, dokumentovat zradu a okupaci armádou země, ke které do nedávna třeba ještě cítili sympatie, stejně jako vymýšlet a vylepovat nápisy, byla jedna z mála možností, jak se tomu beze zbraně postavit.

V současnosti se Praha také hodně proměňuje, podobně jako na Bucháčkových fotkách. Vznikají nové čtvrti na Smíchově nebo na Žižkově a plánuje se revitalizace velkých území, jako je třeba Rohanský ostrov. Myslíte si, že to budeme mít dostatečně obrazově zaznamenané?

To, co si vybíráme z mohovrstevnaté reality je vždy dobově podmíněno. Málokdo se snaží udělat úkrok stranou a hledat něco nového. Řada těch kdo fotografují, to chtějí dokázat udělat stejně, jako někdo jiný. Proto se stále dokola fotografují postižení nebo bezdomovci a uvažuje se o nich ve stále stejných klišé a kupodivu to stále sklízí úspěch. Karel Bucháček nebyl inovátor v momentní fotografii. Ale jeho jedinečnost spočívá v tom, že byl systematický a svým způsobem i urputný. Chodil neustále na místa, kde doufal, že jej čeká dobrá fotka. A nekalkuloval. Fotografoval si to, co jej zajímalo a k čemu se chtěl vyjádřit bez ohledu na to, zda se to právě nosí a najde uplatnění.

Těší mne, že se dnes řada lidí snaží pomocí fotoaparátu přemýšlet o urbanismu a architektuře. Ale samotná výstavba nebo život v nových čtvrtích, životní styl většiny z nás, není příliš ve středu zájmu. Snad, že mnohé láká zachytit to odcházející, než co teprve přichází a co je nejvíc běžné, blízké jejich životu. Znám hodně fotografů, co se do nových čtvrtí zajde podívat a udělá nějakou fotku, ale dlouhodobě to nijak nepodchycují, a to je škoda.

Ale zároveň má dnes téměř každý možnost fotit.

Přesně tak. Pokud se jednou budeme chtít zamýšlet, jak se dnes měnily naše životy, představy o bydlení nebo trávení volného času, budeme muset fotky tahat z pamětí mobilních telefonů a přemýšlet, jak se na ně dívat jinak.