V Británii občané řeší klimatickou krizi, v Irsku potraty

V několika zemích po světě se začíná prosazovat nová forma participativní demokracie – takzvané občanské shromáždění. Obyvatelé měst nebo států se mohou do projektu sami zaregistrovat a pak rozhodují o palčivých problémech, které jsou ale tak kontroverzní nebo složité, že je politici nedokážou efektivně vyřešit.

Například v Irsku občané řešili téma, které bylo až do té doby tabu. 99 náhodně zvolených občanů se sešlo, aby prolomilo patovou situaci v případě irských potratových zákonů. Shromáždění jim zabralo pět víkendů, a nakonec se shodli, že chtějí změnu. Na základě toho Irsko zorganizovalo celostátní referendum, ve kterém obyvatelé rozhodli, že chtějí potraty povolit. Změnil se tak dlouholetý zákon, do kterého se irské vlády obávaly zasáhnout.

I v případě klimatické krize politici našlapují jen velmi opatrně a obávají se zavést opatření, která by ovlivnila naše každodenní životy. Takže ve Velké Británii si k řešení přizvali občany. Zavedli Britské shromáždění pro změnu klimatu, které studovalo otázky životního prostředí a ekologie a dalo parlamentu doporučení, jak dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Smyslem občanského shromáždění je umožnit občanům přímější cestou ovlivnit rozhodování. Funguje ale jinak než referendum. V referendu totiž často rozhodují lidé, kteří nemají možnost se s problémem hlouběji seznámit. Navíc jsou většinou postaveni před odpověď ano či ne bez jakékoli možnosti dodat vlastní námitky. Z toho důvodu se objevuje argument, že rozhodování nepoučených občanů nemusí být nutně lepší než rozhodování politiků.

Polský model funguje v sedmi městech

Polský koncept občanského shromáždění představil v CAMPu politolog Marcin Gerwin. Ten pochází z předměstí Gdaňsku, kde zorganizoval vůbec první shromáždění v Polsku. Mělo reagovat na tristní situaci ve městě po ničivé povodni v roce 2016. Město totiž nebylo připravené na tak zvýšenou hladinu, takže utrpělo velké škody, a dva lidé dokonce přišli o život. To vše způsobilo mezi obyvateli znepokojení a touhu situaci řešit.

Marcin Gerwin se proto inspiroval v zahraničí, hlavně v Austrálii, a představil vedení Gdaňsku způsob, jakým by obyvatelé mohli přispět k rozhodování. Model občanského shromáždění se hodí v případě otázek, na které má společnost polarizované názory. Dá se využít pro řešení problémů spojených s klimatickou krizí, jako jsou právě extrémní srážky a následné povodně. I zmíněná Velká Británie hojně využívá občanských shromáždění, aby se vypořádala s otázkami životního prostředí. Do procesu se tam zapojuje hlavně ekologické hnutí Extinction Rebellion.

V Polsku si Marcin Gerwin vytvořil tým, se kterým už pět let organizuje občanské panely v různých městech a neustále se proces snaží vylepšovat. Z Gdaňsku se model rozšířil do dalších míst – úspěšná shromáždění se konala třeba ve Varšavě, Krakově nebo Vratislavi.

„Začalo to v Gdaňsku, kde jsme doposud zorganizovali tři občanská shromáždění a další města se tímto příběhem inspirovala. V Gdaňsku a Poznani dokonce funguje lokální zákon, že když sesbíráte petici s určitým počtem podpisů (5000 v Gdaňsku, 2000 v Poznani), vedení města musí shromáždění uspořádat,“ popisuje politolog Marcin Gerwin.

Spravedlivé zastoupení všech skupin

Polský model se za poslední roky zaběhl v několika městech. Působí jako vyvážení polské celonárodní vlády strany Právo a spravedlnost, která naopak demokracii ve státě omezuje. Občanská shromáždění nabízí Polákům možnost vyjádřit se k současným otázkám a jejich výhoda spočívá v závaznosti rozhodnutí. Když se shodne 80 % panelu, musí zkrátka město rozhodnutí implementovat. Jedním z plusů je také finanční ohodnocení, které lidé za svoji účast ve shromáždění získají. Proces je tak do velké míry inkluzivní a můžou se do něj zapojit i finančně znevýhodnění obyvatelé, jako jsou například samoživitelé či senioři.

Občanské shromáždění nebo panel řeší jeden konkrétní problém. Registrují se do něj jen lidé, kteří mají o dané téma zájem a jsou ochotni strávit nějaký čas studiem problematiky. Organizátoři z přihlášených lidí náhodně vyberou členy shromáždění. Jejich počet záleží na velikosti města, kde se shromáždění koná. Většinou by příslušníků občanského panelu mělo být aspoň 50. Je však nutné, aby členové kopírovali demografickou a etnickou strukturu města.

Následuje období, kdy členové shromáždění spolupracují s experty a všemi skupinami zainteresovanými v problému. Zjišťují informace o tématu a snaží se vytvořit si názor. Scházejí se většinou o víkendu, takže to nezasahuje do jejich běžné práce. Členové spolu aktivně diskutují, předávají si myšlenky a vytváří si respekt jeden k druhému. Díky tomu se ukazuje, že shromáždění nebývají ani polarizovaná, ani uniformně netíhnou k jedinému názoru.

Výsledkem celého procesu je samozřejmě rozhodnutí. Členové shromáždění nakonec hlasují o návrhu, ke kterému v průběhu společně došli. Stále existuje otázka, zda mají být výsledky závazné, nebo poradní. Například v Británii slouží pouze jako doporučení, naopak když se v polských městech shodne 80 % celého shromáždění, starosta se musí rozhodnutím řídit.

Nástroj pouze pro konkrétní problémy

Přesto ale najdeme několik nevýhod, které občanské shromáždění má. Diskutuje se o tom, jakou velkou agendu mají občané řešit a jakých problémů by se měla týkat. Současně se objevuje otázka implementace a závaznosti rozhodnutí.

„Existují výzvy, kterým občanská shromáždění musí čelit. Týká se to hlavně zavádění přijatých doporučení. Když například obecní úřad dostane 50 různých doporučení, která by měl implementovat, je to pro ně příliš náročné. Ale zkušenost s celým procesem dokazuje, že občané mají o shromáždění zájem, protože získávají přímou možnost demokraticky přijímat kvalitní a poučená rozhodnutí,“ říká Gerwin.

Stejně tak nefunguje model občanského panelu v menších městech nebo na vesnicích. Není zde totiž dostatek obyvatel, ze kterých by se dalo vybrat demograficky reprezentativní a poučené shromáždění.

Občané také mohou debatovat pouze o velmi konkrétně položených otázkách týkajících se jednoho tématu. Gerwin vysvětluje, že je nezbytné, aby organizační tým formuloval přesné označení problému, ze kterého pak vychází otázka, jak situaci řešit. Zároveň město musí mít zákonné nástroje, aby mohlo doporučení přijaté panelem zavést do praxe.

„Například pro rozšíření počtu dostupných bytů by města v Polsku mohla zavést městské zóny, kde by postavila sociální bydlení. Nebo by mohla investovat do veřejných bytů. Jenže otázky, které můžete vyřešit na městské úrovni, jsou limitované. Například klimatické neutrality město samo docílit nedokáže,“ uvádí Marcin Gerwin.

Občanské shromáždění – budoucnost Prahy?

V Praze zatím nástroj občanského shromáždění nemáme, ale dal by se použít podobně jako například v polských městech. V Česku právě vzniká platforma pro občanské shromáždění, do které se mohou zapojit jak Pražané, tak obyvatelé dalších měst.

„Měli jsme intenzivní setkání s politiky a pochopili jsme, že jsou tací, kteří chtějí koncept shromáždění opravdu podpořit. Požádali nás, abychom jim pomohli tím, že vyjádříme občanský zájem o shromáždění. Je to totiž rozhodně důležitý nástroj, který například Praha velmi potřebuje,“ říká Andrea Culková, jedna ze zakladatelek platformy.

Andrea Culková s kolegyní Žofií Hobzíkovou spolupracují s týmem Marcina Gerwina a snaží se o přenesení občanského panelu do České republiky. Marcin Gerwin také o tomto fenoménu napsal knihu, která popisuje jeho zkušenosti z Polska.

Pokud vás zajímají detaily o tom, jak probíhá občanské shromáždění, podívejte se na záznam Urban Talks s Marcinem Gerwinem.